Butch: Jsi v pořádku?
Marsellus: Ne, to nejsem. Cítím se pěkně rozmrdanej.
Butch: Co dál?
Marsellus: Co dál? Já ti řeknu, co dál! Teď sem pozvu pár zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampama tady pro pana domácího, aby si hoši trošku zablbli. Slyšíš mně, ty vidláku? Ještě jsem s tebou hochu neskončil! Tvá prdel pozná středověk!

Přibližně takto by se dal shrnout můj víkend. Ne, nebyl jsem na swingerspárty. Ani jsem si na párty do trojky omylem nepozval špatná pohlaví. Kolonoskopie se také nekonala. Letlampu nemám. Pouze byl jsem sobě zajezdit na kole, rozuměj bicyklu.

Vynálezce bicyklu byl pěknej… pěknej bičus, abych vám pravdu děl. Tedy řekl. To máte tak. On to samozřejmě mohl vymyslet s pohodlným sedátkem, příjemným šlapáním a bez té neskutečné spousty trpných šouplátek, o která se dá zavadit vším možným a rozedřít si tak tělo až na kost. Ale on ne. On si přečetl de Sadeho 120 dní sodomy či vlastně kteroukoliv proktologickou Sadeho tvorbu a při stém výročí jeho smrti se jal zbastlit mučící záležitost, za kterou by se nemuseli stydět ani eva s vaškem. Původní název bicí kel, nástroj určený k devalvaci lidských posteriorů, časem zlidověl na prosté „bicykl“. Tato původem německá novinka se ve světě sadistických choutek rychle ujala a dnes, podívejme se, je to všude užíváno lidmi bez rozdílu věku, váhy, pohlaví či rasové příslušnosti. Dokonce existují národy, kde bicykl užívají též psi!

Ilustrace: Členky hnutí “bicycle no more” pozorují spadlého cyklistu.

Avšak nezabředávejme do etymologie tohoto morbidního nástroje. Věc se měla tak. Prý pojď, projedeme se. No tak jo, vyhrabal jsem kolo zpoza hromady papírů, polystyrenu a předešlých ročníků magazínů pro dospělé (ekonomický magazín e55 apod.) a jal se toto examinovat bych předešel jeho rozpadu již při vynášení ze sklepních prostor. Ano, ač je to s podivem, můj sklepní byt má zároveň též sklepní prostory.

Bicykl jsem tedy podrbal za oušky brzdovými, zdálo se, že nefungují, ale ty nefungovaly ani v letech minulých. Tak dál – láhev na pití, check, plíseň je zdravá, Saška Flemingů ví. Láhev plním směsí vodíku s kyslíkem a kontroluji dál – řetěz i pedály jsou, dobrý, pumpiho ička taky. Můžeme tedy vyjet!

O několik desítek minut později jsem zcela propocen a znaven jak po celém tour de france. A to jsem sotva dofoukal přední kolo. Jak se totiž ukázalo, duše sice prohnilá nebyla, ale zato splasklá jako internetová bublina let devadesátých. Nu tak jsem se rozhodl ji napumpovat. Prve bylo potřeba zjistit, kolik tak asi kil pascalů se tam má dat… Hmm. Nebo to snad byly newtony, bary? V baru jsem byl včera, musí to být tudíž pascal, přemýšlím nahlas.

Tak tedy hustím. Původně se to nejevilo tak náročné, ale dostat se ze sta kilopascalů na stoosmdesát mě stálo dvě přestávky na gáblík a láhev s vodou plním záhy znovu aniž bych se vůbec hnul z místa. Kolik se do jednoho kola asi tak vejde? Dám tomu co proto, nejsem už nejlehčí, je potřeba si být jist a ne někde v kopci skuhrat, že to nejede, že ano. Teorie je, že vzduch je lehčí než já a tudíž čím více ho nacpu do kola bicyklu, tím lehčí budu též a pojedu lehce jako vánek. Skvostná idea.

Ne tak již samotné huštění. U 350 kPa již pumpička klade odpor jak špatně namazaná gymnazistka. Ale nevzdávám se a tlačím to skrz. Přece se nenechám zahanbit. Nakonec nikoliv silou vší, ale silou nadlidskou, při které jsem měl výraz přinejmenším jako Kim Čŏng-il, když mu zamítli registraci na facebooku, jsem dílo dokonal. Kola byla inflatována na tlak maximální. Skvostné.

Nyní již nezbývalo než vyjet. Inu stalo so. Cesta ubíhala dobře. Není bez zajímavosti, že bicykl, alias kolo, vám doporučí každý lékař. Kolo je totiž precizní diagnostický prostředek. Jen co vyjedete, pocítíte píchání v bocích, v kyčlích, v kolenou, v zádech, v zápěstí… Prostě tak dobrou diagnostiku vadných bodů na těle nenabízí ani kosmodisk s čínskou medicínou dohromady.

Po čtyřicetipěti minutách jsem už rezignoval a přestal dokonce nadávat, používat výrazy jako „zatrolená kulatá věc!!!“ či neustále brblat „prej to nebude do kopce, pche“ a smířil jsem se se svým mrzutým bicyklovým osudem. Bicykl jednoduše není určen pro muže, jejichž hmotnost již přesáhla váhu čerstvě narozeného mláděte slona indického. Je to mrzuté, ale je to tak. Zbývá mi tak už jen ping pong a šachy, ale o tom až zase někdy jindy.

A pro vás ostatní váhající s letošním prvotním oprášením bicklu mám jenom jednu radu – za žádných okolností se nenechte zlákat slovy „pojedeme, pojď, bude to kousek, ani to nebude do kopce!“ Spolu s frází „zaregistruj se na fejsbuk, budeme spolu kamarádit“ jsou to totiž slova zlá, zvrhlá, nemravná a ve výsledku značně zhoubná. Tak.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *