Všechno to začalo sáněmi, aneb cesta do Bechyně – díl první

A konečně jsem se dostal též k překlopení informací z dovolené do tohoto plátku. Takže pohleďte a divte se tomu všichni:

Na dovolenou jezdím jako většina lidí pravidelně. V mém případě konkrétně docela dost často, každých pět let. Vždy sebou beru nějakého kamaráda či kamarádku, aby mi cesta lépe ubíhala. Níže naleznete stručný přehled první části mé dovolené spolu s řadou zajímavých fotografií.

Z bohatých zkušeností let minulých jsem se rozhodl, že letos pojedu BB, tedy Bez Bab. Už proto, že cesta do cílového místa trvá přes deset hodin a nechtěl jsem, aby se každých deset minut opakovalo:

„Jak to brzdíš? no šlápni na to, ne? Jedeš moc rychle! Proč jsi neodbočil? Proč jsi ho srazil? Proč jsi se mu vyhnul? Vzal sis svetr? Koupíš mi tamto? Proč jsi zastavil? Zastavme se na jídlo! Nevypadám tlustě? Nemávej na ně! atp.“

Čili, jak se později potvrdilo, bylo daleko moudřejší vzít sebou na cestu pouze 1 ks kamaráda, kdy roli komandování zastal po celou dobu řízení navigační systém TomTom, který se ukázal být docela poměrně schopný a funkční. Dokonce jsme vyzkoušeli navigační hlas namluvený ostravským dialektem a nutno podotknout, že nejen barva hlasu, ale také samotné hlášky byly poněkud neortodoxní:

Co robiš cype! Na tvoji draze je jakysik problem, otoč do protivky.

Val na rondel a potom toč do protivky.

Val dule z dalnice.

Boč fest doleva.

Jako místo výjezdu byla stanovena Praha, kam jsem sebe dopravil prostřednictvím autobusové společnosti, která nedokáže správně vyslovit svůj název. A jakoby už samotné ranní vstávání kolem páté nebylo dostatečně kruté vůči mé náladě, přišel v hromadném dopravním prostředku ještě další šok – mírně opilí a hluční cestující vracející se do své (patrně) rodné pražské vísky. Inu, byl to zážitek jaksepatří, ale ještě horší byla cesta zpět o 10 dní později obdobným vozítkem (které mimochodem designoval nějaký masochista), kde se nacházela také skvostná nigerijsko-slovensko-rakouská sebranka. Dokonce mě to donutilo vytvořit teorii, že hitler si vybudoval silnou nenávist vůči jiným rasám/národům právě při cestování autobusem.

Leč, popojeďme – nyní trocha statistických údajů:

Cíle cesty: Bechyně, Ravenna (IT), Mirabilandia (IT), Mestre (IT), Venezia (IT)

Najeto km: 1950 (tam i zpět)

Expediční vozidlo: Renault Clio r.v. 2000

Spotřebováno paliva: krutě mnoho

Spotřebováno jídla: přijatelně věku, váze a finančním možnostem

Jak již bylo naznačeno v titulku, všechno se začalo sáněmi, a to i přesto, že jako dopravu jsme zvolili osobní vůz.

Tyto sáně jsem potkal v podchodu k tramvajové zastávce cestou na autobusové nádraží, což v květnu přinejmenším překvapilo. Detail sání.

Povšimněte si také tuze kvalitní lidské tvořivosti na pozadí snímku!

Zde se již nacházíme na cestě. Vidět můžete stěrače, před námi docela jiné vozidlo, také cestu, strom, další strom a ještě další strom. Pak taky nějake stromy, krajnici a oblohu.

Před odjezdem jsme projevili obavu, že italové jezdí jako vepři (rozuměj: prasata), ovšem jak jsme později zjistili, nejen italové, ale zejména češi! A že jich bylo daleko více! Na snímku právě jeden z prvních idiotů.

Naopak tento snímek úspěšně ilustruje jadernou elektrárnu Temelín. Později na rakousko-německých hranicích jsme měli možnost z cedulí zjistit, že „Temelin ist gefaehrlich!“ a „Temelin ist kein spass!“, volně přeloženo jako „Rakušané jsou vesměs idioti“ a „Rakušané jsou vesměs velcí idioti“.

Po necelých dvou hodinách (rozuměj padesátipěti minutách krát dvě) jsme dorazili do Bechyně, našeho prvního cíle. Uvítala nás milá recepční (není na fotce) a 468 občanů důchodového věku. Slečna recepční se nás nejprve optala, koho jsme přijeli navštívit. Chvíli nám zabralo vysvětlování, že nejsme vnoučata žádného z pacientů, ba ani jejich ratolesti, alébrž že se jdeme přihlásit a v sanatoriu hodláme tři dny setrvat. Dobrovolně.

To slečnu poněkud překvapilo, troufnu si dokonce říci „vykolejilo“, ale i přes mohutně vykulené oči nás zapsala a mohli jsme se ubytovat.

Výhled z pokoje dokumentuje obrázek výše…

A ještě jednou výhled z pokoje- na ilustraci můžete vidět střechu bazénu, který měl překvapivě trojúhelníkový půdorys a to ještě poněkud neortodoxního typu. Fota bazénu zde a zde.

Pokoj, ve kterém jsme byli ubytováni. Skromný, leč i přesto drahý jako prase.

Po úspěšném ubytování jsme se jali následovat instrukce slečny na recepci, která nás poslala na vyšetření.

Později proběhlo raději nekomentované vyšetření, po kterém se uskutečnily návštěvy sauny, bazénu, nějaké ty masáže a podobně. Nutno říct, že organizačně to bylo z pohledu lázeňského managementu zvládnuto velmi špatně a ne vše bylo dle našich představ. Bohužel, i takový je život a alespoň jsme si mohli vyzkoušet typické důchodcovské lamentování nad nespravedlností všeho a všude již v našem nepokročilém věku.

Ve večerních hodinách jsme čas zabíjeli sledováním blikající bedničky. Na ilustračním snímku jsme zrovna hádali starého pekaře…

…a on to přitom byl starej pecař. Každopádně nebyl doma, stejně jako správce mozku soutěžícího pána v televizi, který si následně odnesl celých deset tisíc korun. A to se vyplatí.

Abych jemně přidal informace z lázní – bydleli jsme v lázeňském domě Olga, ale jedli jsme v Janě. Nebylo to daleko. Naštěstí. Cesta vedla okolo typického bavorského kazetového domu (vlevo, není vidět na snímku).

V celém areálu byly zajímavé cedule, kupříkladu ta výše zmíněná. Pro slabozraké detail cedule zde.

Zde pohled na lázeňský chodník…

A zde pohled na Olušku, lázeňský to bydlící dům.

Na otázku, co je v Bechyni zajímavého, lze odpovědět snadno – lázně. Leč také zde mají kino, tři cukrárny, minimálně jednu dobrou restauraci/penzion, informační centrum s otravnou paní, která nechce prodávat známky a používá u toho argument, že by jí lidé další den nadávali, že jich nemá dost (na dotaz, zdali jí nevadí, že jí budu nadávat já už dnes, odpovědět nedokázala) a také obchody s vyhořelou hlínou (rozuměj keramikou).

Protože v lázních vařili jak pro důchodce (rozuměj na úrovni školní jídleny = porce pro děti), bylo potřeba se každý večer jít někam rozumně najíst. Na náměstí nám byl doporučen penzion u Pichlů, kde vařili skutečně velmi kvalitně. Na snímku výše jest předkrm – grilovaný Královský hermelín zalitý brusinkovou omáčkou. Trčí z něj slané sýrové tyčinky a přiložena je také obloha.

Zde hlavní chod prvního dne (další jsem již nefotil) – Druhový pstruh s česnekovou omáčkou a vařenými bramborami na másle. Vynikající nejen pro chuťové pohárky, ale též pro oko. Nesmím zapomenout vyzdvihnout také přílohu, která byla skutečně připravena z nových a velmi chutných brambor.

Skvostný detail duhové rybičky zde.

Po třetí velmi úspěšné návštěvě tohoto gastronomického zařízení jsem začal kuchaře z lázní podezřívat ze záměrného bojkotování vlastní kuchyně, aby strávnící byli nuceni chodit za kvalitním jídlem do města, za což následně dostával úplatky od majitele penzionu. Leč, je to jen hypotéza a pravda bude ležet asi nejspíše někde mezi.

Nepříliš povedené foto nočního náměstí v Bechyni.

Myš u budovy české spořitelny. Bohužel byla rychlejší, než já, takže na snímku chybí (ta myš, nikolivěk budova).

O kvalitě kuchařského umění v lázních svědčí i tento snímek, na kterém můžete vidět sanitku, která musela odvážet pacienty, kteří z malých a energeticky nuzných porcí dostali glykemický záchvat. Myslím, že je vozili přímo do výše zmíněného penzionu u Pichlů.

Pohled na Bechyni z výšky…

Další pohled na Bechyni z ptačí perspektivy.

Ještě jeden pohled na Bechyni, tentokráte pro změnu z ptačí perspektivy.

Zde detail beta verze jezu pod mostem (most ani já nejsme vidět, stojím totiž na něm a pořizuji tento snímek).

Snímek mostu, ze kterého byly fotografie pořizovány, a přes který vtipně vedly koleje.

Snímek z druhé strany mostu.

Další snímek z druhé strany mostu.

A poslední snímek z druhé strany mostu. Jsou vidět rozličné stromy, které v rámci svého uskupení tvoří tzv. les.

V Bechyni jsme tedy strávili necelé čtyři dny (pro matematicky smýšlející: přiblizně 280 tisíc sekund). Počasí bylo vesměs přijatelné, tedy slunečné. Atmosféra dobrá až velmi dobrá a celkové hodnocení: skvělé.

A kam dál?

> 1. Všechno to začalo sáněmi, aneb cesta do Bechyně – díl první

2. Intermezzo – ein Temelin besuch

3. Cesta do Ravenny

4. Zábavní park Mirabilandia – část první

5. Zábavní park Mirabilandia – část druhá

6. Intermezzo u moře – Lido di Dante

7. Zábavní park Mirabilandia – část třetí

8. Mestre – aneb do Benátek co by šutříkem dohodil

9. Benátky – město turistů, holubů, lodí, stánků a falešných gucci bags

10. Mirabilandia – Hlubší pohled na atrakce a park

11. Návrat do země výchozí

12. Nezajímavosti a poznatky z cesty

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *