Víkendové úvahy – striptýz, jukebox, agresivita

Nemějte obavy, žádnou paniku – do víkendu je ještě daleko, můžete stále usínat s klidným svědomím, že vás ještě čekají aspoň čtyři pracovní dny. Titulek nese v názvu víkend především proto, že bych rád shrnul množství záležitostí, na které jsem narazil v průběhu právě uplynuvšího víkendu, případně nad kterými jsem se hluboce zamýšlel.

Nejprve to byly pochopitelně padesátikoruny, o jejichž konci jsem zde již také psal. A nejen o jejich konci, ale také o konci rozumného užití legrace v prostředí striptýzových barů – schválně si zkuste strčit polonahé ženštině kovovou padesátikorunu mezi půlky nebo (ne)stydké pysky. V lepším případě se dočkáte jen mrazivého pohledu, v případě horším pak odseknutí v duchu „nejsem žádný džuboks pí*o“ nebo rovnou vyhazovu. Jistě lze použít také stokorunovou bankovku, ale snad kradu nebo co? No nic… Dříve jsem používal jednodolarové bankovky, ale jednak v ne úplně každé směnárně mívají pěkné kousky a jednak na tuto měnu některé striptérky pohlížejí podobně jako důchodci na cenu za hrnce co si hrdinně o sobotním předváděcím zájezdu objednali hned po obědě zdarma.

V pátek jsem ve schránce poštovní (na rohu ulice) objevil leták na akci roku. Kousek od tohoto nápisu bylo napsáno „Michal David“. To mě rozesmálo a leták jsem hodil do koše. Toliko příběh o letáku.

Dále jsem o víkendu přemítal nad tématem karkulky a aragorna, jak v diskuzích a novinových článcích lidé přezdívají agresivního řidiče pražského taxíku a jeho oběť, která se bránila, jak jinak, než logicky mečem. Moc nechápu celé to haló kolem zmíněné záležitosti – zatímco v zahraničí je vlna vzrušení na tuto mečovou událost docela pochopitelná, pro většinu z nás, motoristicky zkušených, by to měl být příklad docela běžného dne českého řidiče, ne? Nebo snad většina z vás vozem nejezdí a nevidí ty sračky co se kolem neustále dějí?

Trochu mi to připomnělo méně medializovaný případ z brna, kdy žena nedala přednost na hlavní ulici jednoucímu vozidlu a nabořila ho z boku. Zacouvala, zatočila s volantem co to šlo a urychleně odjela. Majitel nabouraného vozidla vystoupil v očekávání, že žena chce pouze uvolnit křižovatku a zaparkuje opodál. K jeho překvapení se tak nestalo. Další překvapení následovalo, když na nabouraných bočních dveřích našel registrační značku (SPZ) vozidla oné ženštiny. Pobaveně značku sebral, hodil na zadní sedadlo a poté odjel vstříc soudním zítřkům (aspoň doufám).

Příběh měl ještě malinkou dohru, když o nějakou hodinku později se na inkriminovanou křižovatku žena (peroxidová blondýna) vrátila spolu se svým partnerem či manželem, majitelem onoho vozidla. Oba dva rozčileně rozhazovali rukama, pán hlasitě klel a ženštině nadával do přitroublého skotu (blbých krav přesněji) a hledali, jak jinak, zmizelou spztku. Pochopitelně ji nenašli a korunu celé události nasadila blondýna slovy: „a to jako nejde si nějak vytisknout nebo někde udělat kopii?“. Nejde trubko, nejde a je tomu jen dobře.

Jakkoliv komicky může případ znít, mě ne něm zaráží především to ignoranství, obzvláště z pozice ženy – potenciální matky, která by měla mít alespoň elementární mateřský cit. Ač nešlo o bůhvíjak velkou havárii, co kdyby měl ten nabouraný ve vozidle třeba dítě, které mohlo utrpět přinejmenším šok? Nebo co kdyby byl řidičem senior se slabším srdcem? Takové liknavé neposkytnutí první pomoci prostě nepochopím – už proto, že každé vozidlo MUSÍ mít povinné ručení, ze kterého se škoda zaplatí. Tak kde je problém, ptám se.

Karkulkovský případ mě přivedl ještě na myšlenku českého přísloví „bez peněz, do hospody nelez“ a jak asi vzniknul. No jak asi, podobně jako příběh s karkulkou – hned mě napadlo několik parafrází tématu:

Do auta bez meče – krve proud neteče.

Bez meče taxikář se nesvleče.

Na české řidiče platí ostré meče.

Host do vozu, meč do ruky.

Kdoví, třeba už příští novela zákona o povinné výbavě vozidla nahradí nůžky v lékárničce ostřím pravého meče. Máme se jistě na co těšit.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *