Úplně obyčejný pracovní den

Jsem asi poněkud zvláštní. Ale to nebudeme rozebírat.

Naproti tomu dnešní den nebyl zvláštní takřka vůbec. Byl to jeden z mnoha tisíců primitivních a stejných, které stojí za nemnoho. Přesto a nebo právě proto, rozhodl jsem se jít do práce i v tento den. Bylo to však mrzuté, mrzutější, než by se dalo myslit.

Před odchodem jsem se cítil deprimován, protože jsem vstal o hodinu a půl dříve, takže jsem se rozhodl dát si pořádnou snídani. Udělal jsem si tedy tvarohové palačinky z citrónového těsta. Protože jsem následně hodlal řídit (vůz), musil jsem vynechat rum a med, suroviny, jež dávají tvarohu v palačinkách zajímavý šmrnc. Snědl jsem tři tvarohové a jednu s meruňkovou náplní. Použil jsem relativně čerstvý bio tvaroh. Nebylo to špatné, ale oproti běžnému tvarohu to zase tak velký rozdíl nebyl.

Přejedený jsem se rozhodl vyrazit do práce.

Protože jsem den předtím vyjel do práce později a parkovací místo našel až v místní řece, která protéká budovou a táhne se vlastně celým městem (na automobil jsem napsal tučnou fixkou loď, tudíž mě neodtáhli), rozhodl jsem se dnes vyrazit o hodinu dříve, abych našel lepší parkovací plácek. Po hodině bloumání jsem jediné volné místo objevil opět ve zmíněné místní tůni. Co se dalo dělat, umístil jsem ho tedy tamtéž.

Je to vlastně docela dobré místo k parkování, jenom to trošku houpe při vyjíždění a zajíždění, což není úplně ideální a kromě toho autíčko bude asi brzy zkonzumováno rzí či místním romským osazenstvem (to není rasismus, ale zažitý stereotyp).

Odpoledne mé parkovací schopnosti obdivovali také místní kajakáři.

Potom jsem šel najít své pracovní místo. Drobky chleba, které jsem předchozího dne zanechal jako stopu pro snadnější nalezení kanceláře, do rána zmizely. Obvinil jsem z tohoto činu uklízecí paní, která zdá se být příliš aktivní a drhne toalety i když na nich zrovna někdo sedí. Ne snad, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale nemusla by tolik civět na mé intimní partie. Leč, snažím se být tolerantní, každý jsme přeci nějaký.

Nakonec jsem do kancelářského prostoru trefil. Nikdo v něm nebyl. V panické hrůze ze samoty jsem obešel též ostatní kanceláře, abych zjistil, že v žádné z nich nikdo není. Podíval jsem se na hodinky. Zjistil jsem, že žádné nemám, tak jsem se podíval na mobilní telefon. Zjistil jsem, že čas je správný, takže problém musí být jinde. Ha! Blesklo mi hlavou, třeba je státní svátek. Tuto mou marnou naději zahnal záhy se objevivší výměnný student Vendelin Strudel. V jedné ruce držel kousek pizzy a ve druhé kbelík. Co šel dělat, netuším a odmítám nad tím spekulovat.

Nakonec se ukázalo, že část společnosti pořádala předchozí den večírek ve snaze zachránit místní vinné sklepy před krachem. Tudíž dnes nikdo do práce jen tak hned nedorazí. Mrzuté?

Zašel jsem tedy do kuchyňky, otevřel jsem podivně se otevírající dvířka, které vymyslel dozajista nějaký arkichecht (otevírají se směrem nahoru ve dvojitém kloubu, naprostá obskulentnost, ptáte-li se mě) a objevil jsem dvě půllitrové sklenice. Protože těchto je po přestěhování značný nedostatek a vodu si zaměstnanci musí z kuchyňky nosit v hrnečcích na espresso piccolo, což je nepraktické, ukořistil jsem hned dva kousky – jeden pro mou favorizovanou nadřízenou, shodou okolností také majitelku Kyborga a jeden pro mou osobu.

Má nadřízená později mé gesto příliš nedocenila se slovy, že se jí zdá, že na to ta uklízečka zase sere a nechává v kanceláři válet použité sklenice a tuto odnesla ke skartovačce, která se později zasekla pod návalem střepů. Pak nemá mít cech uklízecích lidí tak špatnou pověst, když jak zdá se, dochází celkem často k takovýmto nedorozuměním!

Po chvíli se po chodbě rozlil poměrně znatelný nasládlý pach – to se zaměstnanci odpočatí alkoholem začali trousit zpět do pracovního procesu. Vzduch na chodbě tak díky absenci okének nabyl kefírové hustoty a přiznejme si to – i obdobné vůně. Ale nejsem zde od toho abych někoho soudil, každému co jeho jest! Musím být tolerantní. Musím!

Pak byl čas na oběd. To bylo zajímavé a nadšeně očekávané do chvíle, než nám jistá nejmenovaná spořivá kolegyně navrhla, abychom dnes šli jíst do nedaleké jídelny a my hloupě souhlasili. Prý je to dobrá jídelna, jídlo je tam levné a je ho na výběr z deseti druhů! Jak se záhy ukázalo, tento popis lhal přinejmenším ve dvou věcech. Zakoupil jsem sobě hovězí vývar, malinký rajčatový salát a jako hlavní chod honosně znějící název „zeleninové trio s bramborem“. Dohromady to stálo (bez minerálky) stejně, jako v restauraci. Úsporu jsem tedy nikde neviděl. Co jsem také neviděl, bylo jídlo na mém talíři. Namísto něj se tam skvěl rozmražený zeleninový polotovar, který si plaval v něčem, co vypadalo jako tatarská omáčka a chutnalo jako voda s moukou a solí. Skvostné.

Kolegyně jako správná žena svedla problém na mě – prý jsem si vybral špatné jídlo. Hmm. Jsem doteď nevěděl, že restaurace či jídelny vaří záměrně také jídla špatná, asi aby ta ostatní jídla vypadala chutně. Každým dnem jsem o něco bystřejší!

Jídlo šetřivé kolegyni chutnalo tak mnoho, že jakmile jsme se vrátili do pracovní stodoly, zůžily se jí zorničky, začala kolem sebe mávat a plácat končetinami a z úst jí začaly vycházet rozličné zvuky (důkaz, že ženy dokážou skutečně činit řadu věcí zároveň). Po chvíli se z ní vykutálelo, že se musí do jídelny vrátit. Na naše překvapené výrazy osvětlila, že tam nechala na tácku svou peněženku. Prostě tzv. oběd za všechny prachy. Nabídli jsme jí, že ji doprovodíme zpátky, když už to tedy musí být, ale toto rezolutně odmítla s tím, že zpátky poběží, aby jí boloňské špagety s kečupem lépe vytrávily. Pokrčili jsme tedy rameny a šli zpět do svých pracovních kastlíků.

Zatímco jsme čekali na výtah (průměrná čekací doba je patnáct minut – zejména proto, že občas se v něm zasekne ta mluvící paní co hlásí podlaží – je to strašně zvědavá ženská a pořád strká hlavu do škvíry v šachtě, aby viděla co se děje), dorazila šetřivá kolegyně zpátky do jídelní haly, kde se optala, zdali někdo nenalezl její peněženku. Vrchní obědová výdejkyně (dále jen Vov) zbystřila, začepýřila se, přísně si ji změřila a řekla, že ano. Šetřivá kolegyně se tedy dodatečně optala, zdali by ji mohla dostat zpět. Vov si ji opět přísně přeměřila a peněženku ji vydala se slovy, že se to zde stává poměrně moc často, a že často lidé ani nepoděkují, a že by bylo dobré, kdyby jí (Vově) zakoupila za odměnu čokoládu, alespoň v ceně padesáti korun českých, ideálně krabičku toffifee a s těmito slovy na ni zůstala brejlit. To ovšem netušila, jak moc je naše kolegyně šetřivá! Tak moc, že jí dala kulové a s děkovnými slovy a smíšenými pocity místnost jídelní opustila.

Nedivím se jí, šetřivý nešetřivý, asi bych ji také nic nedal, pokud by si o to takovýmto způsobem řekla. Na druhou stranu, vždy je dobré se na události dívat i z pohledu toho druhého, který zachraňuje nebohé peněženky a má za ně zodpovědnost (kdokoliv ho, v tomto případě ji, může obvinit, že něco zcizila ona), zatímco za to nic nedostává, třeba ani ta slova díků. Takže Vovu částečně chápu, ač říkat si o to je přinejmenším podivné, faktem zůstává, že podle českého občanského zákona (§135, odstavec 2) činí nálezné 10 procent z hodnoty nalezené věci.

Po obědě jsem se snažil na celý zážitek s hrozivým jídlem zapomenout, což se mi podařilo až okolo šesté hodiny večerní, kdy jsem se unaveně vydal vysvobodit vozidlo ze spárů vodního toku a odplout do posilovacího zařízení, kde jsem zvedal činky tak dlouho, dokud jsem měl náladu, což bylo necelé dvě hodiny a pak jsem jel kam? Pak jsem jel domů napsat tuhle blbost. Tak.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *