Tragické prozření

Upozornění: Následující text je plný sprostých slov a přestože jsem se do něj snažil propašovat comic relief, je v důsledku velmi depresivní a nemohu vám doporučit, abyste jej četli – obsahuje také notnou dávku upřímnosti a jedno poděkování.

Pod okny mého bytu se usadila škodná. Jakoby nestačilo, že mou ulicí denně projde na milion lidí, v noci se jí promenáduje natřískaná hlučná španělská mládež a každou hodinu (v průběhu noci) pod okny na střídačku parkuje cisterna s vodou na leštění kachliček a leštička popelnic. Nadto se tady uvelebují bezdomovci, což by mi za normálních okolností vůbec nevadilo, jelikož vždy když mě spatří, tak utíkají pryč.

DSC01781

Ovšem když nejsem v dosahu, je to horší. Jeden z nich si pořídil kytaru, na kterou klidně i několik hodin vkuse hraje pořád dokola TŘI zkurvené pojebané akordy. KOKOT! Vždy se mi u toho vybaví bydlení s kamarádem Walkerem (ano, s ním!), který je jinak velmi přívětivý metrosexuální gentleman a kupříkladu kdykoliv v pokoji vedle někoho píchal, snažil se to dělat s citem tak, aby dotyčná nekvičela jako prase na porážce a já se mohl vklidu vyspat.

Leč, nebylo všechno zlato co se třpytilo a Walker měl též jeden podstatný neduh. Tím byl poslech RAPu, Hip hap hopu nebo podobné otrokářské hudby. Jakkoliv se mi některé hiphopové skladby poměrně líbí (přestože obvykle proto, že jen někde ukradli nějakou pěknou melodii, kterou slovní projev podkreslili), tak dunivý opakovaný zvuk, který se ozýval zpoza zdi Walkerova pokoje při poslechu této hudby, jsem vskutku rád neměl a obvykle jsem měl chuť strčit si prst skrze nosní dírku až do mozku a vyškrábat tento monotónní zvuk ven!

Toliko na dokreslení toho, kterak se nyní cítím, když zmíněný bezdomovec zahájí svou tříhodinovou OCD árii. A ano, jsem nasranej i obecně. Proč? Protože nemám žádné peníze, záda se zase po čase rozhodly stávkovat a žiju život jak kůl v plotě už příliš dlouho.

Nebýt mého dobrého přítele Břetislava, byl bych i s financema dvojnásobně v prdeli, jelikož mě zachránil již podruhé (!) zapůjčením poměrně značného obnosu, který jsem potřeboval na otočení kontokorentu na bankovním účtu, o kterém jsem se dozvěděl beztak jen díky poměrně značné snaze mého bankéře mě kontaktovat skrze šest různých kanálů. Takže Břeťo, ještě jednou díky i touto cestou – vážím si toho.

Do toho se v pátek rozhodly moje záda ukrutně stávkovat. V podstatě hned ze tří příčin – stres, deprese a psychické vypětí z předchozího dne. Začalo to tedy technicky ve čtvrtek. Rozhodl jsem se jít z práce pěšky (cca 12 km), což se nezdá jako mnoho, ale je to tak na tři hodiny ostřejší chůze, jelikož část cesty je možné jít buď po dálnici nebo skrze rurální oblast. Bylo 31 stupňů pana celsia, což se jeví jako hodně, ale já se namazal krémem proti slunci. Také jsem sebou měl čepici s nápisem Malaga, abych vypadal méně turisticky. A protože jsem neznal cestu úplně přesně, vcelku brzy jsem malinko zabloudil. Když jsem míjel hřbitov (na kopci), docela jsem zvažoval, jestli jdu správně. Ničeho jsem však nedbal a směle pokračoval dále.

V jednu chvíli jsem vyšplhal na kopec, za kterým se najednou rozprostřelo jezero tak nádherné, že jsem jeho úchvatnou krásou skoro nemohl dýchat a nestydím se to přiznat, chtělo se mi brečet, jak to bylo kouzelné a jak se ve mě najednou nahromadily všechny ty emoce. Nikde nikdo, jen hejno kachen mě přijelo přivítat a tak jsem tam na chvíli upadl na zem a jal se přemýšlet. A bylo mi z toho tuze smutno. Především proto, že jsem si byl až příliš vědom toho, že nemám možnost tento okamžik s nikým sdílet. Myšleno s někým blízkým, kdo by zmínenou krásu také ocenil a samozřejmě ideálně v témže okamžiku.

test

Patrně to bylo úplně normální jezero, kterých bude na světě miliarda, nicméně do kontrastu s kancelářskými budovami a hlučnou ulicí, kde se pohybuji 98% času, to byl prostě zážitek, který mě mírně vytrhl z reality, případně mě do ní vrátil, záleží na úhlu pohledu. Taky obecná absence jakékoli pořádné přírody na vyprahlém jihu španělsku tomu nepřidala.

Dál jsem pokračoval už jen z donucení a poslední asi tři kilometry jsem dojel autobusem, jelikož jsem nevěděl kudy mám jít a městem pěšky se mi nechtělo. To bylo tedy ve čtvrtek. Pak nastal pátek. O tom si přečtete až zase za pět hodin, zůstaňte na drátě!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *