Tento příspěvek nemá nadpis. Nebo snad ano?

Vidíte, jak je použití olova mocnější meče? Nebo slova? Jak jen to bylo… Podstatné však je, že kdybych vlastnil nějaký meč (meeeeee!), mohl bych ho vydražit na aukci a za utržené peníze si koupit kupříkladu jídlo! A kam se poděly všechny mé dosavadní finance, ptáte se. Inu to je moc dobrá otázka.

Ne, neprohýřil jsem je bezesným nelítostným sváděním žen v prostitučních zařízeních. Kdepak. Ani jsem je neutratil za cigarety či bublifuk. Dokonce ani za fukiblub! Ano, ani blub!

Peníze, vězte nebo ne, ztratily se ve chřtánu nenažraného státního aparátu v podobě daní, poplatku za ně, per a v neposlední řadě v nádrži palivové mého vozu. Cena plné nádrže totiž nyní poprvé za posledních deset let překonala cenu, kterou si účtují ženy na volné noze (nebo koze? hahahaha, ugh…) z jistého středoasijského města poblíž vídně za hodinu služeb, které by se daly charakterizovat mj. také jako velmi specifické leštění… řekněme ebonitových tyčí, jo.

Každopádně nyní jsem čestně nečestně bez peněz a ztrácí tak pomalu smysl chodit vůbec do kuchyně. Nenacházím tam totiž kromě zásoby masážního oleje a alkoholu, který nekonzumuji, zhola nic. Vlastně mám tam med. Zásobu medu. Dvě sklenice. To mi jistě vydrží déle než ten bublifuk. A ten přitom vlastně ani nemám. Život prostě není žádný med! Mrzuté.

Takže v podstatě zatímco národ se hádá, zda praha brno či ostrava, zda je jim méně sympatický bárta nebo john, v reálném světě se dějou reálné věci plné reálných problémů. Třeba v japonsku dochází pivo. Buďte tedy kolegiální, odtrhněte si v sobotu večer od úst (nyní apeluji na pivaře, nikoliv ženy), zabalte ho do celofánu a jednoho lahváče jim pošlete. Hm?

Což mi připomíná, že jsem se nedávno vracel z grilovací hospody a v mé ulici, čtyřicet osm metrů od mého bytu 9+1, jsem zřel, kterak po silnici kráčí žena oblečená do úplého těsného neoprenu a v ruce třímá kajakové pádlo! Jedna z mála životních situací, při kterých si člověk uvědomí, že ještě vskutku neviděl všechno.

Eh, co…

V pátek mi přišel dopis od HR specialistky z mého minulého zaměstnání. Říkejme jí třeba Míla. Míla napsala tuze oficiální dopis, který zahájila slovy:

„Posílám ti Evidenční list důchodového pojištění (dále jen ELDP), který…“

Což bylo speciální hned v několika rovinách, už třeba proto, že nikde dál se výraz Evidenční list důchodového pojištění nebo ELDP nevyskytoval. Přiloženy byly také stravovací poukázky, které mi náležely za předchozí měsíc. Hurá! Bude co jíst. Chvíli. Zkusím je ale raději na černém trhu vyměnit za peníze na nájem. Snad se to podaří!

V dopise mi také sdělovala, nechť prý jeho kopii podepíši a odešlu zpět na její speciální adresu. Inu, neučiním tak, zanesu to tam specialistce co? Zanesu to tam specialistce osobně sám! Takový jsem já.

Což mi připomíná, že jsem se dnes po obědě (ano, chodím do vývařovny pro bezdomovce zdarma) zastavil na zmrzlinu v blízké cukrárně. Zmrzlinu tam vydávala nějaká nebohá dívčina brigádnice – neboli brigadýrka, jak by ji mylně anglicky označil jistý „strejček“, kterému by více slušela kudla v zádech, než aby se mi při pomyšlení na něj otevírala pouze v kapse… Každopádně, obhlédl jsem nabídku (zmrzlinového stojanu, nikoliv brigádnice) a zjistil jsem, že prodávají zmrzlinu s příchutí šmoulů.

Nedalo mi to a přestože jsem veskrze člověk stydlivý a žen-bojácný – vlastně moment, to jsou hlavně (č)vuťáci, matematici a druhohorní ještěři (jen ti malincí) zhruba do svých čtyřiceti let. Hmm. No tak každopádně i přes to přese všechno jsem se odhodlal a ženy se dotázal, z čeho všeho je vyrobena ta podivně namodralá směs označená jako šmoulí.

V odpovědi jsem očekával hromadu informací o složení, původu a výrobě zmíněného tovaru, ale dočkal jsem se pouze pohrdavého: „Vím já? To snad vyrábím nebo co?“ Odvětil jsem, že to bych v cukrárně očekával přinejmenším a ba co víc, také to, že bude obsluha schopna informace zákazníkovi svěřit! Hovor se pak unášel mírně vertikálně:

Brigadýrka: „To si jako myslíte, že to tu ráno míchám nebo jak?“
Já: „Z tónu vašeho hlasu usuzuji, že nemícháte. A odkud se tedy zmrzlina bere?“

(zatvářila se jako kdyby měla odečíst 948 od 1 000 zatímco jedna z bankovek byla stravenka nízkého nominálu)

Brigadýrka:„To vozí takový chlap, dole na mrazáku je to napsané, jak se menuje.“
Já:
„Aha. Tak aspoň zákusky,“ ukázal jsem směrem k pultu se zákusky, „tady vyrábíte, ne?“
Brigadýrka:„Né, to samozřejmě taky ne, to nám všechno vozí.“
Já: „Takže tady nic nevyrábíte, jen prodávate co vám přivezou nějací chlapi jo? Ale aspoň byste mohla vědět, z čeho je to složeno, žejo.“
Brigadýrka:„To já vůbec nevím. To se musíte zeptat jeho.“
Já: „Chcete mi snad říct, že kupříkladu tady v té jablečné zmrzlině není celá nůše zralých trhaných jablek? To je skandální“

S těmito slovy jsem si objednal kopeček zmrzliny limetkové a kopeček zmrzliny s příchutí červeného pomeranče.

Nutno však říct, že hovor jsem vedl v lehké nadsázce s příchutí bratra orgasma a v žádném případě jsem nezahlédl, že by mi do kornoutu plivnula, ačkoliv při nabírání limetkové příchutě upustila jeden kopeček omylem do nádobky s příchutí punčovou. Takže pokud do zmíněné cukrárny, jejíž lokalitu jsem neuvedl, zavítáte ve dnech nejbližších, pak vězte, že punčová zmrzlina již bude lehce říznutá zmrzlinou limetkovou. Tak.

Sdílej tento článek

2 Responses to “Tento příspěvek nemá nadpis. Nebo snad ano?”

  1. Jaajoo says:

    Uf, uz sem si myslela, ze se na tebe muza hneva, po tom pustu.

  2. Jako každá žena, i můza se na mě nemůže občas ani podívat. Což jí nelze mít za zlé, což? :-)

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *