Jsem se tedy mrzutě otočil, že si tedy pro jídlo zajdu do pruského (1871) marketu. Popadnu rohlíky, kuřecího ptáka a rázuji si to k pokladně. “Běžte k jiné prosím, já budu mít přestávku”, jen co mě spatří volá na mě slečna, kterou jsem se kdysi pokušel nalákat do svého karavanu za účelem… no, však vy víte čeho. Mrzutě jdu k vedlejší pokladně kde je daleko víc lidí (ale stále poměrně málo). Hned jak jsem tak učinil, tak z ničeho nic odmítnuvší mě slečna oznámila kolegyni, že si vlastně přestávku nebere, a že tedy markuje nákupy zákazníků dál. Zpražil jsem ji pohledem á la michael jackson, ale sám sobě jsem řekl, že už na to seru kašlu a počkám ve své stávající frontě.

Toto rozhodnutí se o šedesát vteřin později ukázalo jako nepříliš moudré. Přede mnou stál vořežprut a vořežprutka (jak se později ukázalo). Nejrpve šla platit buchta. Že prej kartou. Tak to tam paní pípací šoupla a nic… pět minut… šest minut… pak znovu, pět minut… to už to ve mě trochu vřelo, páč jsem smýkal těžký placatý přístroj na nuly a jedničky a záda jsem měl zlomené jak šíp robina hůda. Leč za mnou tkvěla se fronta, u ostatních přepážek také fronta, pročež jsem s nadšením vyčkával.

Přibližně po dalších deseti minutách platební transakce líně doběhla, buchta zaplatila a frajer za ní vytáhl…. wait for it… PLATEBNI KARTU. Kurva Zatrsakrheršívsaprlot to už ti lidi nemaj asi soudnost nebo co. Přitom se
během těch deseti minut díval do peněženky a peníze na svůj nákup tam měl. Takže celý proces se opakoval – znovu cvak,  pět minut… šest… sedm… .”Paní vedoucí na pokladnu jedna prosím” rozeznělo se z ampliónu někde z útrobí stropních lešenářských trubek. To už jsem to psychicky nevydržel, sebral sem své čtyři rohlíky a kuře a šel k jiné pokladně, kde bylo, pozor, opět nejméně lidí.

V ten moment se z této nově nabyté pokladny zdvihla ženština a odsádlila se k té původní pokladně, aby daly s kolegyní hlavy dohromady a mohly s poklidem řešit vzniklou situaci kartowou. To už se mi chvěla ruka zlostí, jak je ten svět proti mě a měl jsem chuť jim to tam nechat a jít pryč, daleko od tohoto žluklého místa.

Za mě se však postavili další lidé, u vedlejší pokladny byla taky fronta a tak jsem opět čekal. Pomalu jsem si připadal jak braillův klub co přijel na poslední koncert michaela jacksona, když tu seniorka stojící ve frontě přede mnou rozbila jogurt a koulela na to očima jakoby čekala, že vevnitř bude krásné plyšové zvířátko a nikoliv robředlá tekutina podivné konzistence.

Bystře jako puma jsem instinktivně odhadl záměry této frontykazičky. Aby taky ne – začala se mi sápat pod nohy a chtěla si jít polámaný jogurt vyměnit za lepší. To jsem ji však rázně zastavil a říkám si “to višžejo
babo!” a nahlas jsem pronesl “panimámo nikam nepudete, ste na řadě”. Naštěstí se zakrátko vrátila pokladní pípačka a začala její nákup markovat. V opačném případě bych asi šel sedět za ublížení na zdraví nebo tak něco, ve spise by stálo “chladnokrevně zadušena rohlíkem, kuřecím masem a jogurtem”.