Samozřejmě růst by do jisté míry smysl dával, kdyby… Kdyby většina inzerátů nezněla tak, tak nějak plytce… Co tím myslím?

Některým věcem často v inzerátech nerozumím. Třeba tuhle jsem se dočetl: “Hledáme mladé dynamické lidi”. Jak vypadá takový mladý a zároveň dynamický člověk? Nelze si to představit, že ano?! A co takhle dynamickou firmu? Je to firma, která jde z úvěru do úvěru než zakrátko zkrachuje? Či v takové firmě používá CEO elektrickou leštičku na pleš z teleshoppingu od Horsta Fuchse?

Osobně bych to viděl tak, že nedávno v té HR líhni objevil některý z HR specialistů, HR inženýrů či HR architektů tezaurus, zadal tam slovo flexibilní a spolu s jinými na něj vypadlo slovo dynamický. Tak jej použil. Pokud se totiž pamatujete, není tomu tak dávno, co se to všude v inzerátech hemžilo flexibilními pracovními dobami (v práci budete do desíti v noci), flexibilními zaměstnaneckými benefity (namísto stravenek dostanete drobné do automatu na bagety) či flexibilními odměnami (dvakrát ročně firma vaším jméněm věnuje kulatou sumičku na charitu). Leč, lidé to patrně prokoukli a od jisté doby je vše dynamické. Hmm.

Tudíž když se vrátím k větě “Hledáme mladé dynamické lidi”, napadá mě jako překlad snad jen “Hledáme někoho, kdo bude pracovat 12 hodin denně bez nároku na proplacení přesčasových hodin, ale kdybychom to zde napsali, nikdo by se nám nepřihlásil, proto volíme tato politicky korektní slovíčka”. Smutné.

Každý, kdo vydrží mít oči otevřené stejně dlouho jako udrží moč a myšlenku, si musí být plně vědom toho, že je těmito inzeráty záměrně klamán. Je to jako když softwarová firma nabízí beta verzi či lépe zkušební verzi svého výrobku. Všichni ví, že slibované zlato, hory nebo doly určitě ve výsledku neuvidí, ale stejně se upíší na dvanáct měsíců, nebo dokonce déle, aby pak od technické podpory poslouchali výmluvy typu “našim vývojářům zrovna svítilo slunce do očí, když vyvíjeli vámi používanou verzi” či “děkujeme za zavolání, jste osmistý v pořadí, po zaznění tónu…” můžete jít do prdele nebo domů, jojo.

Podobně funguje sociální pojištění, důchodové připojištění, spoření pro senily či jakýkoliv odvozený státní spořící šlak. Předpokládat, že cokoliv naspoří v zemi, kde se od dob sámovy říše ani dvacet let vkuse neobešlo bez nějaké radikální změny či reformy – ať již formou devalvace měny či skrze sametové polštáře, kterými režim udusil revoluční inscenátory a vetkl lidem další naivní představy o budoucnosti…

Ale to jsem malinko odbočil. Prostě mám z těch inzerátů občas trošku pocit, že pomalu už chybí jen poznámka, abyste si na pohovor přinesli vlastní židli a v ideálním případě aspoň prvních osm měsíců nepožadovali žádný plat.

Nutno říct, že zejména ženám nedělá velké problémy smířit se se svým tragickým pracovním životním osudem. Tedy přinejmenším těm, které mají v hlavě víc pilin než teletubbies, jů, hele a král bavičů novotný dohromady. Letmým pohledem na seznamky to můžete posoudit sami:

Ústecký kraj, věk: 23, znamení: Lev
Ahoj jsem mladá studentka, která potřebuje finančně pomoct, jsou sice prázdniny, ale potřebuju penízky na další školní rok. Jde o to, že mi odpovíte na tento inzerát a já vám obratem zašlu číslo mého účtu, na který pošlete minimálně 100 Kč, až transakce proběhne, pošlu své nahé fotky rozkroku.
Odpovědět na inzerát: janickalvice@*.cz

Dobrovský se v hrobě obrací jak buchta na solárku, hus se raději sám podpálí a banánová kolegyně z naší kanceláře roste už jen z úvodní inzerátové formulace. Což teprve až dojde k nahým fotkám rozkroku! Fuj! Když pominu fakt, že jsem ochoten vidět cokoliv, jen ne nahé fotky rozkroku studentky z Ústeckého kraje ve znamení Lva, tak W-T-F? Skoro bych to kilo obětoval, abych zjistil, která píča…Ale nic nic, jsem vypovězen z práce a jako takový si nyní luxus absurdností dovolit nemohu, takže, možná příští rok.

Sekce: ona hledá muže
Dobrý den všem, chtěla sem se touto cestou zeptat,jestli tu nějaký muž nehledá sekretářku,která by byla zároveň jeho milenkou…chtěla bych spojit práci se sexem..mám maturitu z administrativní činnosti..díky za odpovědi

Dobrý den, nehledá, spánembohem! Sloh a formu nemá smysl snad ani komentovat. Ač v tomto případě lze bez obav předpokládat, že se jí do hlavy vleze leccos, jen ne školní vědomosti. Maturita z administrativní činnosti? To je na headjobs potřeba? “Chtěla bych spojit práci se sexem”? Wé-Té-eF opět a podruhé? Má to dívčina v hlavě trochu pomotané. Možná, že jen nesprávně pochopila pojem reverse social engineering, ale spíše bych řekl, že tato žena je jednoduše lehoulince pomatená ve svém kokosovém ořechu! Ugh.

Česká republika, věk: 23, znamení: Blíženci
Chtěla bych poznat jednoho jediného- milého,něžného,vyššího, úspěšného muže,který hledá milenecký vztah.Jsem 22 letá milá atraktivní dívka, 176 cm, 65 kg, zcestovalá,miluji mazlení,povídání, ale i tvrdší sex, oblékám se elegantně i sportovně, miluju boty na podpatku.Má představa je měsíční částka a automobil.Budu tě ráda reprezentovat i doprovázet,nebráním se ani vztahu vážnému časem,Chci muže pohodového,který mě zabezpečí a budeme si vzájemně nenásilně zpříjemňovat život.
Odpovědět na inzerát: krasne.slunicko@*.cz

Já si tedy dvaadvacetiletou milou atraktivní dívku představuji poněkud jinak – rozhodně by alespoň mohla být schopna užívat správě základy českého jazyka.

Je však vidět, že jiný kraj, jiný mrav – každý máme své metody nalezení lukrativní práce.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

zeny nahe cvici jogu
maserka naha
nahe fotky na fejsbuku
nahe politicky
rehabilitace obrázky kreslené

Nejedná se o jen tak ledajaký basketbal, ale online basketbal s možností hry proti více či méně snaživým soupeřům. Zhruba každé tři minuty dojde k zahájení soutěže, ve které jde v podstatě jen o to naházet co nejvíce košů s co největší přesností (čistý koš z větší dálky má větší bodové ohodnocení než míč utopený o desku). Není bez zajímavosti, že lze také nastřelit koš odrazem o palubovku, nicméně v soutěži se obvykle nezapočítá jako platný, ačkoliv je mnohdy těžší takový koš dát.

V podstatě to není nikterak náročné – můžete si zvolit svou přezdívku a kliknutím na Play zahájit hru anebo trénink, podle toho, v jakém časovém úseku se zrovna nacházíte. Ovládání je taktéž prosté, že i šimpanz by si chrochtal – jednoduše zamíříte a zmáčknete tlačítko na plochém pohyblivém předmětu pod vaší pravou či levou dlaní – míč je pak vhozen směrem ke koši a nadále se děje již vůle (z)boží. Výhodou je, že po každém spuštění se hra přepne do celoobrazovkového režimu, takže nemusíte nijak složitě hledat jakési pidibalónky na mini obrazovečce, jak tomu bývá zvykem.

Nejen, že vás hra v průběhu informuje o statistikách vašeho úspěchu, ale protože hrajete obvykle proti několika desítkám či stovkám živých soupeřů z celého světa, budete ke konci odměněni výsledkovou listinou a dozvíte se na kterém místě jste skončili a jak jste si vedli oproti ostatním:

V poslední hře jsem například skončil 56. z 223 účastníků, takže jsem byl lepší než 75% ostatních hráčů. Nuže zahoďte obavy, směle do toho vstříc probdělým nocím a nebojte se pozvat i kamarády, abyste s nimi mohli soupeřit!

Ale abych se vrátil zpět do současnosti, respektive do doby před 84 hodinami. To jsem si to hasil v pravém jízdním pruhu (mnohdy to byl pruh jediný) směrem na krutý sever a snažil se přežít už samotný fakt, že jedu tím směrem. Zkoušel jsem jet také v jízdním pruhu levém, ovšem vždy když jsem se o to pokusil, objevil se za mnou okamžitě vůz audi s politikem spěchajícím nejspíše na schůzi o tom, jaký druh dezertu se bude podávat k nadívanému kachnímu konfitu blížící se neděli. Což je jistě tuze důležité rozhodnutí, které nemohlo počkat a tak politik nechá svého řidiče zapnout provizorně namontovaný majáček na spodní straně vozidla, kterým signalizuje, že každý, kdo jede méně, než 200 kilometrů v hodině, se mu nemá co plést do cesty. Jinými slovy řečeno cesta byla skvostná.

Nějak jsem však dorazil na místo určení a velice záhy mrzutě zjistil, že otec navzdory nedávnému trojitému bypassu aortálně-koronálně-tepennému začal opět kouřit, respektive vlastně nikdy nepřestal a ani se to nesnaží skrývat. Protože nejspíše k opačnému jednání se mi jej přesvědčit nepodaří, nezbude mi než mu na vánoce naježit pistoli ráže 44 – když už se pokouší zabít, tak ať to stojí za to, ne?

Víkend se následně nesl v podobně pochmurném duchu. Páteční večer strávil jsem instalací a přípravou přenosného počítače německého výrobce. Že mě tato činnost již vůbec nebaví jsem zjistil až kolem třetí hodiny ranní a to již bylo pozdě bycha honit. Když totiž operační systém Okno Zjevení stahuje aktualizace a již hodinu píše “Stahuji aktualizace 0%, staženo 0 kB” tak není zaseknutý, nýbrž pouze hluboce přemýšlí, u toho tuze stahuje a pouze zapomíná uživatele o tomto faktu informovat. Což je jistě ve světě plném LSD, ve kterém vývojáři tohoto systému žijí, krásné, ovšem ve světě reálných lidí je to sebevražděseblížící neorgasmický zážitek.

V sobotu jsem se pak přejedl, což nevedlo k ničemu jinému, než ke sníženému sexuálnímu apetitu, což vyústilo v sexuální abstinenci pro daný den. Zbytek dne jsem tak strávil v přítomnosti příjemné slečny, která mě pozvala na panáka,a které jsem v rámci depresivních informací svěřil také mé nejniternější rozhodnutí z poslední doby týkající se mé životní ***** **** *****, které je ovšem tak ubohé, že to nemohlo dopadnout jinak než že mě tato slečna považuje za ještě většího blbce než dosud. Ale již se nedá nic dělat, že ano.

V rámci mých víkendových povinností jsem musil ještě obstarat svou osmdesát-a-něcoletou babičku, která trpí silnou verzí alzheimerovy choroby a kterou lékaři mylně diagnostikovali jako běžnou stařeckou demenci. Konverzace s ní (s babičkou, nikoliv chorobou) jsou tudíž místy velice veselé, místy poněkud děsivé. Nepamatuje si jména, čísla, hodiny, lidi, recepty, boha… Specificky vůbec nedokáže jména svých blízkých přiřadit konkrétním osobám, nedokáže říct, kolik je hodin, neví, že na krajíc chleba se dá namazat pomazánka, že věřila celý život ve fousatého strejdu z kyprých obláčků a jeho piercingem prošpikovaného syna… Jestli je to dobře nebo špatně se nemá smysl zaobírat. Většinu času žije uzavřená ve světě posunutém o minimálně dvacet roků zpátky a kdo do jejího života přišel až poté má smůlu. Bude pro ni neustále cizím člověkem, kterého každých pět minut velmi ráda pozná, neboť v těchto intervalech se jí bude nucen představovat.

Jediné, co si přesně pamatuje je to, že musí uklízet a udržovat domácnost svou či jiných lidí v absolutním pořádku, v opačném případě je přesvědčena, že shoří v pekle. Rádio s dálkovým ovladačem na televizor a budíkem tak naleznete hezky zarovnané vedle sebe spolu s máslem a chlebem v chladničce, květináče postavené tak, jak byly umístěny před padesáti lety bez ohledu na to, kde se nyní nachází okenní parapet a detektor kouře úhledně zabalený mezi peřinami a ručníky ve skříni. Prostě proto, že před třiceti lety na stropě nebyl, nemá tam co dělat ani nyní.

Většina konverzací je posunuta také o dvacet roků mimo, což jí však vůbec nebrání v tom tyto znovu provozovat a to i přesto, že se u ní zrovna nachází úplně někdo jiný a v jiném čase. Musíte tak politicky korektně reagovat na kusy dotazů týkající se situací, které se staly hodně dávno. Vysvětlovat cokoliv totiž nemá žádný smysl.

Důležité je zmínit, že o těchto svých stavech ona sama prohlašuje, že je pouze stará a tak prostě trochu zapomíná, a jen proto přece nebude brát žádné prášky. Kam ji tento entuziasmus zavedl jste se mohli dočíst v předchozích odstavcích…

Pak přišla neděle. V neděli jsem nedělal skoro nic, kromě vyřízení povinností seniorských, úklidu kuchyně a jedné příjemné seance s člověkem. Večer jsem se už jen sbalil a s trpkými myšlenkami potlačil pud sebezáchovy a dobrovolně vplul do vyjetých kolejí “dálnice” jako jeden z mnoha lumíků/debilů numero uno a pokud se někde něco nepolámalo, dorazil jsem na místo v kompletním balení a vy si můžete přečíst tento článek.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

v hudbě důležitě

Jsem se tedy mrzutě otočil, že si tedy pro jídlo zajdu do pruského (1871) marketu. Popadnu rohlíky, kuřecího ptáka a rázuji si to k pokladně. “Běžte k jiné prosím, já budu mít přestávku”, jen co mě spatří volá na mě slečna, kterou jsem se kdysi pokušel nalákat do svého karavanu za účelem… no, však vy víte čeho. Mrzutě jdu k vedlejší pokladně kde je daleko víc lidí (ale stále poměrně málo). Hned jak jsem tak učinil, tak z ničeho nic odmítnuvší mě slečna oznámila kolegyni, že si vlastně přestávku nebere, a že tedy markuje nákupy zákazníků dál. Zpražil jsem ji pohledem á la michael jackson, ale sám sobě jsem řekl, že už na to seru kašlu a počkám ve své stávající frontě.

Toto rozhodnutí se o šedesát vteřin později ukázalo jako nepříliš moudré. Přede mnou stál vořežprut a vořežprutka (jak se později ukázalo). Nejrpve šla platit buchta. Že prej kartou. Tak to tam paní pípací šoupla a nic… pět minut… šest minut… pak znovu, pět minut… to už to ve mě trochu vřelo, páč jsem smýkal těžký placatý přístroj na nuly a jedničky a záda jsem měl zlomené jak šíp robina hůda. Leč za mnou tkvěla se fronta, u ostatních přepážek také fronta, pročež jsem s nadšením vyčkával.

Přibližně po dalších deseti minutách platební transakce líně doběhla, buchta zaplatila a frajer za ní vytáhl…. wait for it… PLATEBNI KARTU. Kurva Zatrsakrheršívsaprlot to už ti lidi nemaj asi soudnost nebo co. Přitom se
během těch deseti minut díval do peněženky a peníze na svůj nákup tam měl. Takže celý proces se opakoval – znovu cvak,  pět minut… šest… sedm… .”Paní vedoucí na pokladnu jedna prosím” rozeznělo se z ampliónu někde z útrobí stropních lešenářských trubek. To už jsem to psychicky nevydržel, sebral sem své čtyři rohlíky a kuře a šel k jiné pokladně, kde bylo, pozor, opět nejméně lidí.

V ten moment se z této nově nabyté pokladny zdvihla ženština a odsádlila se k té původní pokladně, aby daly s kolegyní hlavy dohromady a mohly s poklidem řešit vzniklou situaci kartowou. To už se mi chvěla ruka zlostí, jak je ten svět proti mě a měl jsem chuť jim to tam nechat a jít pryč, daleko od tohoto žluklého místa.

Za mě se však postavili další lidé, u vedlejší pokladny byla taky fronta a tak jsem opět čekal. Pomalu jsem si připadal jak braillův klub co přijel na poslední koncert michaela jacksona, když tu seniorka stojící ve frontě přede mnou rozbila jogurt a koulela na to očima jakoby čekala, že vevnitř bude krásné plyšové zvířátko a nikoliv robředlá tekutina podivné konzistence.

Bystře jako puma jsem instinktivně odhadl záměry této frontykazičky. Aby taky ne – začala se mi sápat pod nohy a chtěla si jít polámaný jogurt vyměnit za lepší. To jsem ji však rázně zastavil a říkám si “to višžejo
babo!” a nahlas jsem pronesl “panimámo nikam nepudete, ste na řadě”. Naštěstí se zakrátko vrátila pokladní pípačka a začala její nákup markovat. V opačném případě bych asi šel sedět za ublížení na zdraví nebo tak něco, ve spise by stálo “chladnokrevně zadušena rohlíkem, kuřecím masem a jogurtem”.