Havířov vyrostl jako houba po dešti v padesátých letech v duchu tzv. socialistického realismu (tedy mnoho, mnoho betonu, všechno hranaté a každý panel prošel schválením komunistické strany). Na tom by asi nebylo nic zase tak zvláštního, ačkoliv není bez zajímavosti, že o necelých šedesát let později je město prohlášeno za chráněnou památku, zejména díky atraktivním samičkám, které se zde vyskytují. Jinak v Havířově vcelku nic není. Jedna velká ulice, kruhový objezd, cigáni a nádech osmdesátých let.

Co ale je zajímavé, je etymologie názvu města Havířov. Člověk neznalý by se logickou úvahou domníval, že do města se nasypala spousta havířů a odtud časem vykrystalizoval název města – Havířov. Leč, není tomu tak. Jak bylo v banánovém socialismu velice běžné, věci se děly tak nějak jinak, dá se říct, že obvykle navzdory zdravému rozumu. Nejinak tomu bylo i v tomto případě.

V roce 1955 vyhlásila vláda ČSR soutěž, do které měl lid rázovitého bezejmenného kraje s jednou ulicí zasílat své návrhy. Celkem 2350 uvědomělých občanů zaslalo v souhrnu 2350 návrhů názvu města, ze kterých měla původně komise sestavená stranou právě pro tento účel, vybrat ten jeden a správný název nového města.

Dorazily názvy různého druhu. Některé veskrze průměrné a bez fantazie, například Nový Život, Bardov, Petrov, Čurdov, Janáčkov, Stachanov, Fučíkov a podobné nesmysly. Dále některé duplicitní názvy (Praha – ta se objevila téměř 1500x, Brno – 1x), které byly ze soutěže vyloučeny. Někteří občané se snažili zvolit název tématicky, padly tak například tipy jako Uhlín, Havířovany, Stokomínů, Velká Rubava, Rubačov, Faratín, Šachtín nebo Kahanec.

Jiní, zejména politicky uvědomělí občané, pak navrhovali název jako memento vynikajícímu komunistickému prezidentovi-truhláři, kterého mimochodem strana po jeho smrti nepříliš úspěšně mumifikovala na, pozor, téměř celých deset let, po kterých ho také vystavovala v pojízdném cirkuse. Nicméně zlí jazykové tvrdí, že nebýt filmových studií na Barrandově, neměl by mumifikovaný prezident polovinu vystavované doby nohy, ruce, ani trup, které trikoví specialisté nahrazovali v průběhu uhnívání.

Leč, to jsme odbočili. Takže jako memento tomuto jistě skvělému vídeňskému truhláři navrhovali někteří politicky uvědomělí občané názvy města jako například Klementov, Gottwaldův Horníkov či Klimentov. Ovšem to nebyl jediný politik, kterého si do úst a následně do názvu lidé vzali. Padaly též tipy prosté, tedy třeba Stalin či Zápotockýgrad.

Tím se dostáváme k názvům velice… jak to jen kulantně označit – debilním. Vskutku tak tristním, že by z nich člověk upad. Posuďte sami:

Do jedné kategorie se dají shrnout mírumilovní pomatenci, kteří navrhovali například: Ostravský Mírumilov, Všemír, Blahomír, Budomír.

Do další by patřili blázni, kteří hleděli vstříc budoucnosti a nejlepší s čím přišli bylo: Úsvit, Záblesk, Šťastnov, Úspěšín, Vzletovice. Doposavad názvy ještě jakž takž připomínaly alespoň teoreticky název města. Ovšem poslední kategorií jsou dle mého názoru výmysly zralé na jedličkárnu, protože mentálně zdravý člověk by přece nemohl navrhnout následující:

Chcemežít, Vzorvšem, Prácnov, Čestprácov, Budovatelnice, Budosociokolektivov, Brygadov, Socialín, Rudohvězdov, Rudozář.

Skvostné, že? Pokud se ptáte, jaký název nakonec komise složená ze samých odborníků vybrala, pak jste asi skutečně z prahy a budiž vám práce na české poště lehká. Pokud se ptáte, kterak komise k současnému názvu vlastně dospěla, vězte, že proces to byl tuze složitý.

Nejprve vybrali jako nejvhodnější jméno Šachtín, který údajně nejlépe vystihoval podstatu města, ačkoliv nejvíce občanů vyslovilo zájem o název Bezručov (podle tehdejší doby, kdy většina důlních zařízení – strojů – nebrala lidem práci, nýbrž ruce). Na druhém místě doporučili název Havířov a na třetím, čert ví proč, Cigrov. Ministerstvo vnitra nakonec rozhodl pro, pozor, Havířov.

Odměnu za bodře zvolený název obdržel jistý Alois Macura z Ropice u Českého Těšína.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

havířov
bludovice
etymologie nazev
havirov nazvy
původní název klementov

Další den jsem neměl ranní hodinu powerjogy, pročež do práce jsem šel po svých. Další den jsem pak vracel z nákupů a přemýšlel jsem, že bych vozidlo mohl přeparkovat zpátky. V tu chvíli ve mě zahlodal červík pochybnosti poprvé. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem minulý týden zahlédl cedule se zákazem stání za účelem blokového čištění a to právě ve všech ulicích kolmých k té mojí bydlící. Rychlý pohled na mobilní aparát prozradil, že je již den poté. Na chvíli jsem si oddychl, protože jsem na malou chvíli věřil, že vozidlo jsem v místě kolmém zaparkoval právě včera. Bohužel, nebylo tomu tak. Zaparkoval jsem samozřejmě dva dny zpátky. A značně blbě. Došel jsem tedy na místo posledního známého výskytu mého zeleného vozítka. Namísto něj na mě čekal ford tranzit bílé barvy. Za normálních okolností bych změnou nepohrdl, ale model zdál se mít náhon na zadní kola a byl… byl bílý. Ač toto tvrzení ze mě dělá de facto rasistu, takové vozidlo bych jednoduše nemohl řídit.

Povzdychl jsem si a z ušetřených peněz za poslední dva týdny jsem oddělil částku, kterou jsem předpokládal za zaplacení výkupného za můj vlastní majetek. To je v tomto státě normou, už se ani nedivím. Co mě však překvapilo, byl způsob, jakým jsem se musel dopídit k informacím o aktuálním místě výskytu mého vozu.

Volat na hlavní 112/158 číslo jsem zavrhl z důvodu, že se nejedná o žádný trestný čin ani urgentní záležitost, pročež jsem si nejprve našel telefonní spojení na místní policejní rotu, neboť jsem předpokládal, že s tím něco budou mít společného nebo aspoň, že budou vědět bližší informace. Údaj na webových stránkách hrdě hlásal k mému překvapení “nonstop provoz”. Inu vytočil jsem nadšeně patřičné číslo a čekal. Jedno zazvonění, dvě… deset… dvacet. Nic. Nejspíše si dávají šlofíka, je přece jen už skoro večer, podívám si, a hledám jiné telefonické kontakty.

Našel jsem spojení na městskou policii – ústřednu. Inu volám tam. Jedno zazvonění, dvě… no nebudu vás napínat, ani po dvacátem opakování radostného “tůůůůt, tůůůůt” to nikdo nebral. To je podivné, opakuji si, ale zkouším další číslo v řadě, tentokráte dopravní oddělení, které je už mému problému blíž, tak třeba tam budu mít větší úspěch. Asi po desátém zazvonění to zvedla uklízečka asistentka pro úpravu podlahových krytin a sdělila mi, nechť se prý obrátím na číslo 158, že tam mi řeknou víc.

Inu, v životě se člověk pohybuje neustále v kruzích a nakonec se vrátí tam, kde začal či chtěl začít. Tak tomu bylo i nyní. Točím tedy 158. Tůůt, tůůt, tůůt. Unavený hlas nějaké bodré paní, která zněla, že vykonává podobnou pozici jako výše zmíněná, mi sdělil, že jsem se dovolal na polici české republiky, a že mám vyčkat spojení na operátora. A následovalo třicet (slovy: 30) zazvonění. To už mi bylo dost divné. Ale říkal jsem si, že tam je třeba protišklebákový systém, který hlídá, podobně jako na linkách důvěry, v určitých časových intervalech zneužitelnost tím, že hovory spojí až na druhý pokus, pokud jdou ze stejného čísla. Inu opakuji svou snahu, abych vyslechl od zmíněné paní totéž a znovu se nedočkal spojení ani po několik desítkách zazvonění.

Z toho plyne ponaučení, že pokud budete přepadeni bandou vzrostlých bambusových keřů, nebo třeba jen běžným útočníkem ovládajícím kung pao ču jiné bojové umění, na 158 rozhodně nevolejte, vaše snaha vyjde pravděpodobně vniveč.

Jako další možnost jsem zvolil 156, což se jevilo jako číslo na městský oddíl policejní. A zde, neuvěřitelné, to zvednul poněkud unavený člověk, kterému jsem sdělil, že bych rád zjistil, zdali náhodou nedošlo k odtažení mého vozidla. Nadiktoval jsem mu espeho zetku a vyčkával. Pán povídá, že to tam nemá, ale že mě přepojí někam dál. Trpělivě vyčkávám a překvapivě se dočkám spojení na první a jedinou příjemnou slečnu či paní toho večera.

Od této jsem se dozvěděl, že auto v evidenci také nemá. Ale optala se mě, zdali se nejednalo náhodou o blokové čištění. Povídám, že asi jo, ale že jist si nejsem. Na to nadšeně odvětila, že to bude ono a že tím pádem musím volat soukromé odtahové služby, že u policie tím pádem tuto informaci nenaleznu. Byl jsem zvědavý, čím to a co by se stalo, kdybych byl třeba na dovolené. To bych prý měl smůlu a dokonce by moje vozidlo po určité době snad i prodali (!), kdyby se o něj nikdo nepřihlásil. A měla dost možná pravdu, neboť když jsem si později vozidlo vyzvedával, nápis na bráně areálu hrdě hlásal AUTOBAZAR.

Ale abych nepředbíhal. Od slečny jsem dostal celkem čtyři telefonní čísla na dvě odtahové služby. Vytočil jsem postupně všechna čísla, abych se na druhém dozvěděl, že moje auto tam nemají, na čtvrtém jsem dostal číslo páté, na které jsem se sice dovolal, ale pán mi sdělil, že dnes již mi nic nevydá, že je tuze pozdě, ale nechť přijdu další den. Argumentoval jsem, že to mi určitě naúčtují úložné, a že to bych nerad. Nakonec jsme se domluvili, že mi ten den uskladnění navíc odpustí. Mimochodem denní úložné vyjde na korun jedno sto třicet.

Další den jsem se s kolegou vypravil na periferii města, abych ze zmíněného autobazaru své vlastní vozidlo vykoupil. Dostal jsem účet na 500,- Kč za odtažení vozidla + 1 000,- Kč za první den uskladnění. Skvostné, vskutku skvostné.

Jsem si samozřejmě vědom své vlastní blbosti a přehlédnutí značení blokového čištění daný večer, ale na celém příběhu mě fascinuje především nenutnost majitele vozidla informovat o jeho odtažení, přemrštěná cena úložného a v neposlední řadě složitý proces zjišťování, kde se vůbec vůz nachází.

Poznámka pod čarou:

Toto celé je posvěceno zákonem a stvrzeno městskou vyhláškou. Kdybych nevěděl, kterak chabě je blokové čištění prováděno, neměl bych proti odtahu téměř žádných výhrad. Ale tohle dvouminutové víření prachu by moje vozidlo stěží nějak výrazně blokovalo. Nehledě na to, že máme v čr každý rok 100 000 – 135 000 DLOUHODOBĚ nezaměstnaných, kteří pobírají sociální dávky už mnohdy za nic, tedy aniž by v minulosti odpracovali nějaký vhodný počet hodin, dní, či let. Tito lidé by jednoduše měli nafasovat kbelík, smeták, leštěnku a ulice by se nám za čas leskly tak, že by nám i skopčáci záviděli.

Město a stát to ale vidí jinak a raději nechá odtáhnou vůz daně platícímu občanovi. A v téhle prdeli my dobrovolně žijeme. Ptám se: PROČ?