Víkend přinesl mnoho únavných činností, kdy kromě tradičně alkoholových a xxx radovánek jsem byl nucen navléci se do luxusního obleku a přesunout se na svatbu svého soudruha, kterému jsem svědčil u obřadu svatebního.

Po čtyřech hodinách kontroly očních víček zevnitř jsem byl vytržen ze skorosnu telefonátem, jehož účelem bylo zjistit, zdali jsem připraven, vyčištěn, otexturován oblekovým vzorem a přede dveřmi připraven. Nebyl jsem ani jedno, ale vůbec mi to nezabránilo volajícího mylnou domněnku potvrdit. A i přesto, že se jednalo o krutou lež, jsme byli já i volající spokojeni, neboť slibem či ujištěním prostě nelze zarmoutit (což jsou dva klíčové atributy, jež v manželství je potřeba dodržovat a ještě vlastně jeden – zatloukat, zatloukat, zatloukat a v kapse vždy nosit křídu – kdo neví proč, asi by se nikdy neměl ženit :-)).

Následně jsem si tedy ušněroval šlajfku, oblékl se do kalhot, trenýrek, saka a černě lakované kožené obuvi, bych sebe do připraveného vozu dosmýkal.

Po formalitách a vyzvednutí nějaké ženštiny v bílém nepraktickém úboru (dost lidí tam brečelo, asi kvůli takto špatně zvolené barvě neb dost pochybuju, že nevěsta byla v té době ještě panna – všeobecně pochybuju, že dnes existuje vůbec nějaká žena-panna věku sexuálnělegálního) jsme se pomalu přesunuli do koščola.

Zde musím poznamenat, že mi původně bylo dávno před svatbou řečeno, že je potřeba, abych já, jakožto svědek, se zašel před obřadem vyzpovídat ze svých hříchů (křesťané to dělají kvůli ospravedlnění svých krutých činů, aby měli čisté svědomí a také aby podpořili fetiš většiny kněžích). Inu, naznal jsem, že to je jistě dobrý nápad a zeptal jsem se, za jaké období se tak ty hříchy kumulují, jestli kvartálně, za poslední měsíc nebo třeba rok. Bylo mi řečeno, že od poslední zpovědi. Trochu mě polilo horko, ale nechtěl jsem kamarádovi kazit obřad, pročež jsem mu na to kývnul. Později, když jsem už několik hodin doma seděl a sepisoval všechny hříchy, které se mi podařilo za posledních několik desítek let spáchat, jsem poněkud litoval předchozího odsouhlasení. Nakonec jsem naznal, že je toho příliš a jal jsem se dotazovat věřící, zdali se s bohem nedá komunikovat prostřednictvím webu a stejným způsobem provést zpověď (např. prostřednictvím elektronického webového formuláře nebo podobně). Bylo mi řečeno, že jsem neznaboh (to jsem, pravda), idiot a něco o smažení či skončení u smažení (to já rád).

Zvolil jsem tedy kabelovou metodu přenosu těchto dat – vzal jsem kabelu a do ní jakožto médium usb flash disk a pro jistotu jsem vše také vypálil na CD (Verbatim DataLife MetalAzo). Jako formu textu jsem vybral prostý soubor .txt, který by též nejvyšší představený církve měl být schopen otevřít (informoval jsem se, že vatikán jede na linuxu, takže jsem zvolil kódování UTF-8, neb jsem předpokládal využití spíše novějších Debianů).

Zpověď je prý tajná, takže vám nemůžu svůj seznam hříchů dát ke stažení a to ani pokud by bylo spojení šifrováno přes SSL. Kněz, kterému jsem flash disk předával si jej ode mě opatrně převzal a řekl, že jej odešle na patřičná místa, ale prý pro výsledek si budu muset zajít osobně, obvykle snad do 14 dní. Optal jsem se, proč tak dlouho a jestli římskokatolická církev snad využívá služeb české pošty. Pouze smutně pokýval hlavou.

Sami vidíte, že svatba skutečně není nějaká lecjaká věc, buďte tedy daleko více při smyslech, než někomu řeknete své „ano“ či o tom vůbec začnete přemýšlet.

Jak jsem již zmínil, obřad se konal v kostele a naštěstí patřil té běžnější sektě a ne nějakým jehovistům (pravda, ti vlastně kostely nemají, ale stejně…), pročež s jeho návštěvou jsem měl jen drobný problém a to se svěcenou vodou, které když jsem se dotkl, tak to poněkud zasyčelo a popálilo mi to konečky prstů. Nemám zdání proč. Hledal jsem reklamační oddělení, ale podobně jako toalety se takové zařízení v budově nenecházelo. Mrzuté. Zároveň jsem měl celou dobu zvláštní pocit, jakoby se na mě všechny ty sošky tlustých dětí a bezpenisových pánů tak nějak mračily. Leč možná jsem si to akorát bral příliš osobně.

I přesto, že bylo poměrně chladno, jsem se celou dobu obřadu potil a to skutečně fest. Možná za to mohly úkosné pohledy poskoků knězových, kteří na mě jen nevěřícně zírali. Asi jsem neměl mít tak moc nohy od sebe, případně ve chvílích, kdy se mělo klečet, jsem neměl jen lehce šoupnout nohou pod sesli. Kdoví, nejsem odborník a uživatelský manuál na dveřích chrámu neměli. Navíc ono to v kostele vůbec není nic moc – k jídlu vám dají jen mrzutě malou oplatku a zapít to vínem může jen ten nejstarší z nich, vy nemáte nárok. Prostě tristní.

Po obřadu jsme se přesunuli na hostinu, kde jsem měl tuze krásný, dojemný, vtipný a politicky korektní proslov – vše v jednom. Víte, jak je to těžké vymyslet? Nevíte! A to jsem si to splácal dohromady jen v hlavě. Bohužel mi bylo zakázáno použít původní verzi, která začínala nějak takto:

Vážení hosté, jsem velice překvapen, že jsme se dnes zde vůbec sešli… (pauza a čekání na překvapené obličeje)… Přijde mi totiž, jakoby to bylo včera, kdy mi ženich oznámil, že mám vymyslet, jak ho zbavit svatby, neboť jej oslovila jiná ženština s návrhem daleko kvalitnější horizontální komunikace. Přitom to nebylo včera, ale už dávných čtrnáct dní zpátky. Od té doby, jak se zdá, se mnohé změnilo…

Samozřejmě to bylo také ještě napůl politicky korektní. V reálu to vypadalo tak, že roztřesený ženich za mnou čtrnáct dní před svatbou přišel s tím, že jede do Kanady a kde má prý zakoupit letenku. Po nějaké diskuzi jsem se dozvěděl, že skutečně o svatbě nechce již ani slyšet a to i přesto, že ji předchozích více než šest měsíců plánoval, se svou skoromanželkou má dva byty, společného skoropsa a také vůz. Ptal se mě tedy, jak ze svatby se má vyvléci. Mé dva odkazy internetové – výmluvy a snadné výmluvy – mu nakonec nestačily a po nějaké době rezignoval.

Apropos jako opravdové důvody ke zrušení svatby uváděl jakousi pofiderní ženštinu, která se mu po létech elektronickou poštou ozvala, by jeho svatební přemýšlení nalomila a sexu mu nabídla. To by samo o sobě asi nebylo úplně nejtragičtější. Horší bylo, že si s ní na toto téma vyměnil poměrně velké množství elektronické komunikace, kterou přesně dva dny před svatbou jeho budoucí nevěsta objevila a to prostým vkradením se do jeho emailové schránky (mrzuté, heslo je potřeba často měnit!) Naštěstí ve schránce měl uloženou poštu za pouhých posledních deset let, takže mu jeho skorožena poslala jen takovou lehkou sms přibližného znění: „Ty hajzle! Svatba se okamžitě ruší“.

Což by, jak se z předchozího textu dá chápat, mělo být pro ženicha vlastně vysvobození. Leč ten vykonal nelogický opak a jal se s nevěstou komunikovat, aby následně přišel s tvrzením: „když to se mnou chce ještě zkusit, tak mě má asi hodně ráda“, jal svatbu vyžehliti a nakonec se i skutečně oženil.

Bohužel pro mě, neboť jsem tak musel na jeho svatbě trdlovat, přednášet proslovy a vůbec všechny ty další serepetičky okolo.

Pokud se někdy na nějakou takovou svatbu dostanete, měli byste asi vědět, že seznamovací fráze typu „nechtěla byste se mnou dnes večer porušit šesté přikázání?“ nejsou u křesťansky založených dívek shledány s velkým nadšením. Po pravdě jsem takhle uspěl jen v pozdních večerních hodinách u jedné velice podnapilé dívky, kterou jsem se rozhodl svést poté, co se mě po osmé zeptala na mé jméno. To už bylo jasné, že si mě pamatovat nebude. Jako místnost pro porušení onoho přikázání jsem příhodně vybral místnost se zákusky, ale to už je kompletně jiný příběh, který zde raději nebudu rozvádět…

Nuže a co říci závěrem? Svatba měla pro mě hned několik ponaučení (skoro bych to nazval desaterem :-)):

Za prvé: Svatba se koná zejména kvůli rodičům novomanželů.

Za druhé: Na křesťanské svatbě lidé absolutně neocení složitě připravené citace z tabulek rozvodovosti ČR získané z Českého statistického úřadu.

Za čtvrté: V římskokatolických kostelích nejsou toalety.

Za páté: Chcete-li mít klidnou svatbu, měňte často heslo ke svému emailovému kontu.

Za šesté: Nekupujte laciné ultrathin kondomy, nestojí to za to riziko.

Za sedmé: Nepořádejte svatbu ve dnech, kdy v televizi běží fotbalové mistrovství.

Za osmé: Figurky na dortu nejsou úplně vždy k jídlu.

Za deváté: Při čtení svatebních oznámení neopravujte nahlas chybějící čárky a slovosled.

Za desáté: Goto Za prvé.

Sdílej tento článek

2 Responses to “Svatba, to není nějaká lecjaká…”

  1. Klarka says:

    Proc musis v manzelstvi nosit v kapse kridu??? A nechces si zas vymenit ten pohrebni obrazek za nejakou peknou plaz? Tohle je instantni deprese a te nam netreba 😎

  2. Spokojena? Změna je život, není to sice úplně pláž, ale co se dá dělat, že? A stran té křídy… hádej :-).

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *