Styk se španělskou bankou

Jak už jsem dnes zmiňoval, ráno jsem se rozhodl pro návštěvu bankovních ústavů, respektive zmapování místního bankovního trhu, bych pro obě svá eura našel hezký nový domov, protože přeci nemohu být občanem nové země bez nového účtu, to dá rozum! Tudíž jsem si prošel tři již dříve vytipované bankovní ústavy, které slibovaly hory nebo doly, ovšem v žádném případě obojí. Jedna banka třeba měla všechny podmínky celkem normální, ale když došlo na zahraniční převody v rámci EU, vypadlo z bankovního pána 0,6% z převáděné částky, minimálně však dvacet euro. Malinko se mě z toho opotily trenky, přestože jsem si účet zatím zřídit nehodlal, a při té příležitosti jsem se zeptal, že jestli tomu rozumím dobře, tak pokud budu mít na účtu 100 EUR, do ČR si nepřevedu více než osmdesát. Pokýval nadšeně hlavou jakože tomu rozumím dobře a zahýkal citoslovcem, kterým běžně označujeme unikající vzduch z gumového lehátka (sííííííííííííí).

To mě mírně rozesmutnilo, ale nelenil jsem a vydal se do dalšího vybraného bankovního úřadu, který by se v překladu do češtiny jmenoval „mořská rakev“. Vešel jsem do nejbližší pobočky, kde byla otevřená jenom jedna přepážka a ještě tam čekali tři kusy lidí. Rozhodl jsem se odejít, ovšem do pobočky se v tu chvíli snažil hlučným způsobem proniknout slepec. Váhavě jsem mu otevřel dveře a zatímco mě mlátil holí zleva zprava, zcela jistě v dobré víře, snažil jsem se vzpomenout na nějaká moudrá španělská slova, kterými bych pánovi vysvětlil, že dveře jsem mu otevřel já a někdo v nich tak stojí. Bohužel jsem se nezmohl na nic a tak jsem se domlácený odkutálel na chodník, kde jsem se zdvihl a malátně se vydal v ústrety jiné pobočce, kde jsem doufal v lepší zítřky.

V další pobočce to proběhlo o malinko lépe, paní mi sdělila přibližně informace, které jsem potřeboval a už byl čas na banku třetí. Ta byla veliká, očekával jsem tedy portýra se šampaňským a lokaje co mi při čekání ve frontě namasíruje šíji, nebo při nejhorším alespoň ego. Nekonalo se ani jedno. V pobočce skoro nikdo nebyl, tři přepážky byly volné, leč nikdo si mě nevšímal. Tak jsem jako slušně vychovaný chlapec chvíli přešlapoval a čekal, až se některému z úředníků zasekne prohlížeč s angry birds, a já budu moci být obsloužen. Nakonec jsem se zželel postarší úřednici, která se optala, čeho si přeji. Začal jsem klasickou frází, zda paní hovoří anglicky, či se v budově nachází někdo, kdo by mi anglicky mohl vysvětlit podmínky pro otevření účtu. Dostal jsem standardní odpověď číslo osm a zbytek konverzace se odehrával ve špangličtině.

Nejprve začala lustrace, odkud jsem, ať koukám vysypat doklady, že jestli nejsem unterwassermann. Paní do dokladů začala pečlivě nahlížet, žádnou stránku z pasu nenechala suchou a vždy před obrácením listu si olízla prst. Když už jsem očekával příval otázek na téma „je tam u vás v jugoslávii pořád ještě válka?“, paní pas odložila a chtěla vidět mou zelenou kartu imigranta. Tuto jsem předložil. Nato zvedla telefon a jala se volat na policii. Rozhovor s policí probíhal zhruba takto: „Haló, spojte mě na policii. Haló, to je policie? Mám tady zelenou kartu od nějakého pána, vypadá podezřele (sospečoso), můžete mi ověřit jeho číslo? Aha, ano, děkuji.“, smutně odložila telefon, chvíli si s kartičkou pohrávala a pak mrzutě pronesla, že teda to zřízení možné je, když jsem tady legálně.

Následně jsem se ptal co je ke zřízení potřeba. Kromě pasu a imigrační kartičky paní vysypala celou nůši důvodů, které jí zrovna napadly. Namátkou třeba – chce vidět smlouvu s firmou, pro kterou pracuji. Pro každou platbu co od firmy obdržím, musím dodat kopii faktury, kterou jsem jí vystavil. Zároveň každý měsíc při úplňku poslat doporučený notářsky ověřený otisk levého varlete na adresu banky jako důkaz mé existence. Když už výčet zahrnoval i obřadní obětování telete, rezignovaně jsem to vzdal a se slovy „děkuji“ jsem z pobočky odešel. Venku jsem se cítil mírně zneužitý a pohozený, ale co se dalo dělat.

Zbytek dne probíhal dle standardního pracovního scénáře, ale pořád si obě dvě slova na překlad šetřím na pátek, ještě je brzo házet flintu do Wordu. Večer mi bytná poslala konečně návrh smlouvy a souhlasila s mými návrhy, prý ať je zakomponuju, že jí to nevadí. Dal jsem tedy dohromady svá španělská kolečka a smlouvu vyšperkoval spoustou slov, které ani slovník určitě nezná, ale aspoň je smlouva o pronájmu nyní bohatší o 1244 europeněz a to je hezké. Mj. smlouva říká, že pokud budu škaredý na sousedy, tak mě nechají vystěhovat. Skvostné.

K večeru jsem šel nakoupit do oblíbeného obchodního centra Eroski. Oblíbeného proto, že evokuje cosi erotického. Nevím proč. Nakoupil jsem spoustu nesmyslů a to jsem šel jen pro čokoládu a toaletní papír. Navíc nemám vůbec žádné peníze. Nechápu. Chtěl jsem dokonce koupit rychlovarnou konvici, jelikož bez ní je život zde poněkud bezčajový i bezkávový, ale bylo mi líto i těch 14i eur. Na obalech toaletních papírů ve Španělsku je v 75% nakreslen pes. To nechápu také. Ale takových věcí by se zde našlo…

Pak jsem šel s nákupem domů, kde jsem si sednul k pomalému internetu a začal psát tuto zprávu pro vás. Nemáte zač.



Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

jogurtový koláč


Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *