Skandální odhalení – žijeme ve státě spravovaném autisty

Už jako malý, asi takhle, jsem věděl, že je něco shnilého v tomto státě, v této, eh, zemi. Začalo to prapůvodně už ve školce, bylo to ve stejný týden, kdy jsem ztratil levou ponožku, k čemuž se váže jedna velmi dojemná historka, na kterou dnes nemáme čas; pak to pokračovalo základní školou a následně už jen gradovalo. A o čem že je řeč? O PENETRACI!

Přesněji řečeno o průniku úředníků do našich všedních životů. Demokracie už dávno není vládou lidí, kteří rozhodují o svých zástupcích, jež mohou také kdzkoliv odvolat! Dnes o všem rozhodují pouze a jenom peníze. A úředníci. A ti to dělají za peníze. Což je smutné. Smutnější je, že se to neděje pouze u nás, ale kupříkladu v zemích na západ od nás za to mají alespoň kvalitní dálnice a ne jenom rygoly podél bažin s nápisem „Dálnice“ a podivnými cedulkami za kdejakým smrčkem:

Musíme to utratit.
Vaše s pozdravem dálnice stavící firma.

P.S. Haha – naletěli!

Skoro by si člověk myslel, že si z něj dělají prdel. Ale to určitě né, že ano.

Dneska se mi to všechno opět a zase potvrdilo. Vlastně už včera. V podstatě už před čtrnácti dny. Byl jsem nucen navštívit úřad. Přesněji úřad práce. To je úřad, na který přijdete. A ještě než tam vstoupíte, už jste prakticky ojebáni. Ale vy to ještě nevíte. A tak v naivní představě usměvavých empatických úřednic vstoupíte do světa, o kterém by se styděl psát i perverzní walt disney.

Nebudu rozebírat opruz se zbytečnými činnostmi, které jsou tam očividně prováděny. O rozdělení celého dění na tři různé oddělené pracoviště, ani na podivnou efektivitu, kterou je celý proces protkán. Je to přinejmenším dobrá ukázka toho, kam jde značná část našich daní. Každopádně když už si bodrý úřad umístí na internety informace o tom, že si můžete stáhnout všechny potřebné formuláře a vyplnit je, považte, dokonce elektronicky s tím, že si je později při vaší osobní návštěvě bodrá úřednice pouze natočí z datového úložiště a s vámi ověří, mělo by to přinejmenším fungovat!

Chyba lávky! V mém konkrétním případě probíhaly první věty následovně:

Já: „Dobrý den. Já bych se rád registroval na úřadu práce za účelem získání podpory v nezaměstnanosti.“

(Mluvil jsem do zadní strany počítačového monitoru. Ať jsem se naklonil jakkoliv, na úřednici vidět nebylo. Že se na tom místě nachází jsem poznal pouze podle hlasu.)

Úřední paní: „Jste nemocný?“

Když jsem asi 5 milisekund neodpovídal, úsečně dodala:

Úřední paní:„Nemocenskou jestli máte? Co?“
Já:
„Kdepak“
Úřední paní:
„Tak tady vyplníte…“
Já:
„Já jsem již formuláře vyplnil dle instrukcí elektronicky a zde jsem je vám i vytiskl.“ (vytahuji dokumenty)
Úřední paní: (Aniž by se na podávané dokumenty podívala) „Máte to vytištěné oboustranně?“
Já:
„Nemám, proč?“
Úřední paní: „Tak to vytiskněte znovu a přijďte s tím.“
Já:
„To bych rád, ale nebylo by lepší, kdybyste si to načetla z datov…“
Úřední paní: (ostře skáče do řeči) „To já tady na to potřebuji nalepit čárové kódy a vy to máte na čtyřech stránkách, to bych tam musela nalepit čtyři. To nejde.“

(Tohle je nejspíše možné pouze v byrokratickém vesmíru. Nedovedl jsem si logicky zdůvodnit, proč by to měl být problém.)

Já: „Já to tedy zajedu vytisknout někam znovu, ale chvíli to potrvá.“
Úřední paní: „Nó, to nevadí, to si tady sednete a vyplníte to znovu, to není problém.“

Ve stylu „Dobrý den, já jsem z pojišťovny a můžu dál“ se mnou tedy bylo vyjebáno. Kdyby to snad někomu nebylo z uvedeného zřejmo. Další anabáze snad ani nemá smysl popisovat, v každé z dalších místností, do kterých jsem byl zavolán se mnou jednali, jako kdybych byl ten největší póvl, který si dovolil po šesti letech pracovněprávního vztahu zažádat o podporu. Ale protože za stravenky nájem nezaplatím, potupně jsem vše zkousl.

A proč si myslím, že žijeme ve státě řízeném autisty? Protože jen takto postižení lidé by mohli být schopni vymyslet tu tunu zbytečných zákonů, nařízení a předpisů, kterými jsme v tomto debilním státě svázáni jako domlácená otep slámy!

Tak například jen uznání podpory v nezaměstnanosti se v našem hovězím státě opírá o pět (!) paragrafů z různých částí zákona o zaměstnanosti. Abyste podporu získali, musíte vyplnit 6 stránek formulářů, podepsat dvě čestná prohlášení, doložit pět různých ověřených dokumentů, pravidelně se klanět až k zemi, mluvit tiše, abyste úřednice nepopudili a následně v intervalech dle jejich přání úřad navštěvovat.

Až poté a po splnění přibližně dvou stránek více či méně smysl dávajících podmínek můžete získat 45% své průměrné měsíční mzdy a to až po dobu pěti měsíců (že tohle platí jen v případě, že jste sami dali výpověď, rozebírat nebudu). 45% – lepší než nic, chtělo by se říci, že ano? Jenže ejhle, je zde strop. A ten činí 0,58 násobek průměrné mzdy v národním hospodářství (ta je 23 324 směšných českých peněz). Maximum prostředků, které tedy můžete v případě ztráty zaměstnání získat je 13 528 Kč měsíčně.

Bez ohledu na to, jak velký byl váš předchozí plat a kolik jste odvedli státu, dostanete v roce 2011 tedy maximálně 13 528 Kč x 5 měsíců. Samozřejmě pouze pokud splníte všechny náležité podmínky po celou tuto dobu.

Ale to není všechno! Abyste mohli podporu dostat, je k tomu potřeba správní řízení, ve kterém příslušný krajský úřad práce rozhodne, zdali na ni máte nárok či nikoliv. Chápejte – to nejde přiznat jen tak, na základě nějakého formuláře! Ten se musí poslat spoustě chytrých hlav, aby o tom čtrnáct dní rokovali a pak teprve rozhodli, zdali jste podpory hoden či nikoliv!

Aby toho nebylo málo, v průběhu všech jednání se úředníci tvářili strašně důležitě a nadřazeně, jakoby mi dělali bůhvíjakou laskavost. Přitom podle zákona nežádám o nic, na co nemám nárok, ba co víc, co jsem si sám nezaplatil za ta léta daňového (zejména sociálního) odústutrhávání!

Kdyby po mě chtěli, abych svou levou nohou podrbal za uchem cvičeného šimpanze, kterého na úřadě pro tyto účely chovají nebo zazpíval ukolébavku ve skotském dialektu místní vačici v teráriu, bylo by to pro mě snazší a důstojnější, než zkousnout popsaný byrokratický penetrační proces.

Tato republika se nikdy nemůže posunout kupředu. Jednoduše proto, že zde neexistuje prakticky žádná reálná vymahatelnost práva. Platí pouze to, kolik máte peněz. Máte-li jich velké množství, pojí se s tím nejen problém výběru druhu šampaňského ve kterém si dáte ten který večer koupel, ale také možnost mít se v této republice velmi dobře. Tedy až na některé chytré majitele jaguárů:

„Byl to Čech. Žádný jiný doklad u sebe neměl a oháněl se diplomatickou imunitou,“ uvedla policejní mluvčí Kateřina Dohnalová.

Policisté při dalším šetření zjistili, že diplomatický pas je platný pouze na území státu. „Celý případ bude předán správnímu úřadu k projednání,“ doplnila policejní mluvčí.

Zdroj: Idnes.

Vsadím se, že pas koupil alespoň za milion peněz s vidinou, že si bude moci dělat co chce. Hmmm.

Mimochodem, dnes jsem sebe opět neastrálně přepravil do bývalé pracovní budovy, bych s kolegy později utkvěl na obědě ve velmi vzdálené krčmě, přičemž jsem po cestě narazil na nepřehlédnutelného vendelina strůdelů. Rozjařeně mával už z dálky, až mu lítaly drobky od úst, tak jsem raději předstíral, že náhle krvácím na tváři a spěšně jsem chodbu opustil. Jak kuriózní!

Sdílej tento článek

One Response to “Skandální odhalení – žijeme ve státě spravovaném autisty”

  1. Masový Kašpárek says:

    Úřad práce se to jmenuje, protože účelem této instituce je zaměstnat lidi, kteří by jinak při volném pobíhámí krajinou mohli nadělat strašné škody. Asi by bylo lepší, kdyby třeba přenášeli písek z jedné hromady na druhou a zpět, ale co s nima v zimě, když napadne sníh?
    Předpokládám, že stát pěstuje úřady práce v takovémto stavu, aby byli strachem z nutnosti vstupu do budovy ÚP drženi ve stavu zaměstnaném.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *