Resurekce?

Resurekce by v zásadě mohla být kombinací slov resuscitace a erekce. Ale není tomu tak.

Už nějakou chvíli si pohrávám s myšlenkou, že to tady zavřu. Důvodem budiž fakt, že tady nikdo dlouho nepsal. Pravda, částečně z toho lze vinit právě mě, neboť já jediný zde mohu psát a tak nějak jsem to v době nedávné zanedbával. Nebojte se na to poukázat.

Proč jsem zde přestal ptát, píšete se? Dnes jsem měl na oběd chlebíček z mého, chci říct oblíbeného řeznictví… ale ono je to vlastně jediné možné řeznictví v tomto bohem zapomenutém koutě zeměkoule, či města, chcete-li. Vlastně jsem neměl jeden, ale hned chlebíčky čtyři. To by se možná na první pohled nezdálo býti problémem, kdyby… Kdybych nedojížděl do práce tak daleko a  tak dlouho, že po čase jedu dokonce lesem, po cestě potkávám srny, zajíce, ba i stopaře snažící se prchnout pryč z tohoto místa… Těm mimochodem ve slabších chvilkách zastavuji, přestože bych je dovezl maximálně o kilometr dál.

Abych byl úplně přesný, zastavuji buď pouze těm, kteří nemají ceduli s označením cíle své cesty – takovým se snažím vysvětlit, že jsou to kokotí hlavy, popřípadě osamoceným stopařkám, kterým se zase snažím vnutit pepřový sprej a trochu rozumu. Leč, nezabírá ani jedno, dokonce mi jedna slečna řekla, že si pamatuje moji státní poznávací značku, a že mě nahlásí na policii. Odvětil jsem pouze, že státní poznávací značce se nyní říká správně značka registrační a nechal jsem ji tam s touto hlubokou myšlenkou stát samotnou.

Výše uvedený obrázek slouží pouze pro ilustraci – takové stopařce bych stejně nezastavil, vždyť má totálně otlačená kolena, ta už toho má jistě mnoho nalítáno. Nebrat.

Ale abych se vrátil zpět k tématu – chlebíčky v jediném řeznictví v širokém dalekém okolí bych sobě nemusel na oběd kupovat především ve chvíli, kdybych nemusel dojíždět za prací na opačný kus města, kde i srny serou na to, aby dávaly někomu nějakou dobrou noc. Ovšem protože dojíždět musím, není možné se na obědové pauzy spojit s lidmi … kompatibilními, řekněme, a vychutnat si oběd jako Elton John – tedy oběd teplý.

Aby to neznělo třeba tak, že se lituji – kdepak! Já si totálně a absolutně vychutnávám plody mých špatných předchozích rozhodnutí! Jsem si vědom toho, že kdybych se v mládí míň učil, nemusel bych se nyní živit -početní vý-technikou a mohl jsem se oddávat manuálním radostem všedních dní, chodit na pivo, sprostě mluvit, smrdět, fandit hokeji a užívat si jiných veselostí dní všedních. Vlastně hokej v poslední době prý moc neletí, hmm… Leč, protože mi bůh nadělil kbelík empatie a hromadu zodpovědného chování, nemohu jen tak jednoduše dělat nic z toho a musím si tento krutý úděl idiota vytrpět až do hořkého konce.

Eh, co, jsou horší věci na světě, že? Třeba počasí. Významně stoupající pára při čůrání na toaletě mě donutila podívat se na teploměr v mém bytě. Ukazoval patnáct stupínků páně Celsiova, což už chca nechca vyžadovalo oprášení olejového radiátoru a jeho zapojení do nenažrané paní elektřtiny. Od dnešního dne mám tedy v bytě opět stupňů 18, všechny návštěvy jsou vítány.

Matně si pamatuji, že když jsem ještě pracoval v mohutném korporátu, měli jsme pauzy na oběd poměrně nadstandardně dlouhé. Přestože někteří si je vykládali po svém a většinu pracovního času trávili v nedaleké taverně, myslím si, že tito pracovníci bratislavské počítačové firmy posunuli význam korporátí obědové pauzy ještě mírně za hranice absurdnosti:

Dvěma zaměstnancům bratislavské pobočky známé počítačové firmy stačila obědová pauza k vyloupení banky. Před sídlem firmy ve čtvrtek nasedli do automobilu, odjeli na druhý konec Bratislavy, přepadli banku a z místa činu odjeli zpět do práce.

Píšou Novinky.cz

Zbývá jediná otázka – Jeli služebním vozem? Stihli se i najíst? Jak se takový počin liší od běžné návštěvy vietnamského bistra? A taky: Prozradila je nakonec firemní trička?

 

Sdílej tento článek

One Response to “Resurekce?”

  1. Je čtyři ráno. Můj zrak se mlží (to mi dělává už pravidelně se stoupající únavou). Tenhle článek startoval z opravdu nevýhodné pozice: sám teď trpím „depkou“ a „všeobecným nezájmem o nic“ a finišoval tak, že… ne, opravdu jsou čtyři ráno a já mám depku, takže nic vtipného se nekoná – píšu tedy jen s díky za to, že jsi mě pobavil. :-)

    Věc z 2011 si najde uplatnění i o dva roky později.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *