Příhoda s ptákem – vykřičník

Povím vám svou příhodu s ptákem. Zejména proto, že téměř nikdo nebyl ochoten ji vyslechnout celou. Nevím proč. Historku jsem vždy začal slovy: „To se mi jednoho dne ve dvě ráno stalo něco s ptákem zatímco jsem měl takřka sundané kalhoty…“

Život je plný překvapení. Zejména v noci či dokonce k ránu. A to nejen v případech, kdy se vracíte domů nacamraní nočním rozjezdem a jste střízlivější než jeho řidič. V mém případě jednalo se o překvapení s ptákem. A že nepůjde o jen tak ledajaké překvapení můžete tušit již z vykřičníku uvedeného v titulku.

To jsem se jednoho krásného ráno okolo druhé hodiny rozhodl, že potřebuji na toaletu – čůrat. Ostatně na tom by nebylo nic až zase toliko zvláštního – dělám to takřka vždy před spaním. Vejdu tedy do místnosti toaletní, pravou rukou odepínám kalhoty (nebudu přece psát, že chodím po bytě jen v trenýrkách či úplně bez nich v případech, kdy je teplo věrnější než jeptiška z thajského kláštera bang-ho) a levou rukou rozsvěcuji světlo, abych na celý akt správně viděl, když tu najedou „frrrrrr“ mi něco prolétlo mezi nohama ven do chodby!

Malinko jsem se lekl. Malinko více, protože poslední co při takovémto aktu očekávám, je zvíře prolétávající pod mým rozkrokem, kór ve dvě ráno, že ano. Hned poté co jsem se vzpamatoval jsem chrabře vzal do ruky osvěžovač vzduchu ve spreji, protože člověk nikdy neví, kdy se bude muset bránit dravé zvěři, a jal jsem se opatrně nakouknout do chodby. Pohyboval jsem se plynule, takříkajíc „na commando“, což muselo pro nezúčastněného diváka vypadat přinejmenším podivně, ale nebral jsem na to pražádný zřetel, životy byly v sázce! Tedy v tipsportu (bude se to teď měnit? nikdo neví!).

Opatrně jsem došel až ke koupelnovým dveřím, kde se svítilo a opatrně jsem nahlédl. Uvnitř se nacházel obrovský, takřka gigantický sedmicentimetrový pták! „Troglodyt, troglodyt!“ zakřičel bych v panické hrůze, kdybych svého času dával lepší pozor v hodinách logiebio. Jenže já nedával a tak jen povídám:

„Pojď! Musíš domů, já musím čůrat, víš?“

Poznám jen kakadu a vrabce. Kakadu to nebyl, tudíž jsem ho v danou chvíli měl právě za vrabce či jemu podobný druh typické české pečeně. Pouze tam tak seděl a civěl, nic víc. Byla to patová situace. Mohl jsem se buď otočit na patě a nechat ho být, odstěhovat se a žít si svůj život jinde v bezptákovém prostředí, nebo použít patu k jeho usmrcení, což pro mě nebyla vhodná volba, neboť jsem nebyl obutý.

Rozhodl jsem se ho po vzoru (pra)předků ulovit. Jenže ono se lehce řekne a daleko hůře udělá! Na rozdíl od mých prapředků nebo indiánů kmene čivava nemám sedmý smysl lovce a tak jsem v podstatě následujících třicet minut strávil marným běháním po 34,6 metrech čtverečních mého bytu, naprosto bez oblečení či jiného vhodného vybavení.

Pták (jak jsem ho pracovně nazval) vždy akorát kousek popošel, poskočil a když už jsem se ho chystal vzít do rukou, schoval za kus nábytku nebo prostě odletěl někam dál. Tu mi vlezl na sušenky, tu se rozhodl prozkoumat, zda nemám ve skříni nějaké zrní nebo něco jiného k snědku a tak pořád dokola a přitom celkem blbě zíral.

Když už jsem ho asi popáté vyhnal zpoza skříně, pomalu mi docházela trpělivost. Přistoupil jsem tedy k drastickému řešení – vzal jsem koš na prádlo a nastražil ho na něj a on… on do něj kupodivu úplně ležérně vlezl a začal se tvářit stoicky. Možná to teda bylo tím, že jsem ho předtím slovně mírně inzultoval. Ať tak či onak, nyní nastal čas se ho zbavit. Čelil jsem však další výzvě – všechna okna mám zasíťována, na chodbu domu jsem ho pouštět nechtěl, protože už v malém bytě byl celkem problém ho nahánět, natož v pětipatrovém baráku. Jediná možnost byla ho vypustit opět do světlíku. Přestože s pochybnostmi, jal jsem se ho vyvenčit právě tam.

Tak jsem košík na prádlo natočil i s ptákem tak, aby mohl do světlíku a povídám mu: „leť!“ A on se chytnul mřížky toho koše a nechtěl tam jít! Debil! Tak jsem s košem třepal tak dlouho, až jsem musel vypadat jak tesla při prvních pokusech se střídavým proudem, když tu najednou „frrrr“ a historie se opakovala.

Takže jsme si zopakovali celé kolečko po bytě, opět jsem ho dostal do košíku a tentokrát jsem se na něj podíval dvakrát tak zle a povídám: „Huš, hajzle!“ Pták však pouze poťouchle zíral. Tak jsem ho pošťuchoval a pošťuchoval… až mi koš upadl i s ptákem do světlíku!!! Takže jsem neměl ani ptáka, ani koš. To byl velmi smutný okamžik. Především pro koš. Pták se otřepal a vyletěl, posadil se na římsu a čučel jak husa do flašky.

Zavřel jsem tedy okénko a konečně se vyčůral! Tady by příběh mohl končit, jenže… nekončí. Další den jsem z obav o zdraví mého ptáka, potažmo košíku, jal pozorovat co se děje ve světlíku. A on tam byl zas! Tupě seděl na římse a koukal.

Jelikož jsem si již dohledal, že se jedná o střízlíka obecného, rozhodl jsem se ho i nakrmit. Nosil jsem mu tam v následující dva dny brouky a mouchy, neboť jasmínovou rýží pohrdl jak paris paris hilton dvanácticentimetrovým dildem bez kokainové špičky.

Třetí den jsem se vracel domů a u schránek seděl zase on! Jen tak si seděl na schránce a tupě zíral… To mě mírně překvapilo, tak mu s výrazem WTF povídám: „co ty tady?“ A on jen udělal „frrrr“ a odletěl. Naštěstí ve směru pryč.

Toliko příběh o mém ptáku ve světlíku.

Co říci závěrem? Není pták jako pták a ne každý pták je střízlík… nebo kakadu, ale všichni jsou nevděční, tupě zírající a nepříliš bystří. Tak.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *