Víkend nesl se v duchu pracovním. Již v den čtvrteční zabalil jsem sobě párek do chlébu (ano, je tam dlouhé é, nebojte se na to poukázat!) a vyrazil v ústrety zabijácky hrbolaté kamením sypané stezce honosně označované jako dálnice číslo jedna, tedy zkráceně D1. Málokdo ví, že toto označení pochází z doby před dvěma stoletími, kdy se krajem českým proháněly nejen děvy tuze lehké, ale také povozy tažené koňmi a výraz „koňská síla“ měl stále ještě platný smysl. V té době vypadala stezka mezi prahou a brnem úplně stejně jako dnes, jen ještě neměla toliko hrbolů,  děr a benzínových pump. Nu a v té době rozhodl Úřad pro cesty a stezky o tom, že tato cesta je tak špatná, že ji může použít jenom debil numero uno. Odtud zkratka D1 pro snažší zapamatování.

Ale abych se vrátil zpět do současnosti, respektive do doby před 84 hodinami. To jsem si to hasil v pravém jízdním pruhu (mnohdy to byl pruh jediný) směrem na krutý sever a snažil se přežít už samotný fakt, že jedu tím směrem. Zkoušel jsem jet také v jízdním pruhu levém, ovšem vždy když jsem se o to pokusil, objevil se za mnou okamžitě vůz audi s politikem spěchajícím nejspíše na schůzi o tom, jaký druh dezertu se bude podávat k nadívanému kachnímu konfitu blížící se neděli. Což je jistě tuze důležité rozhodnutí, které nemohlo počkat a tak politik nechá svého řidiče zapnout provizorně namontovaný majáček na spodní straně vozidla, kterým signalizuje, že každý, kdo jede méně, než 200 kilometrů v hodině, se mu nemá co plést do cesty. Jinými slovy řečeno cesta byla skvostná.

Nějak jsem však dorazil na místo určení a velice záhy mrzutě zjistil, že otec navzdory nedávnému trojitému bypassu aortálně-koronálně-tepennému začal opět kouřit, respektive vlastně nikdy nepřestal a ani se to nesnaží skrývat. Protože nejspíše k opačnému jednání se mi jej přesvědčit nepodaří, nezbude mi než mu na vánoce naježit pistoli ráže 44 – když už se pokouší zabít, tak ať to stojí za to, ne?

Víkend se následně nesl v podobně pochmurném duchu. Páteční večer strávil jsem instalací a přípravou přenosného počítače německého výrobce. Že mě tato činnost již vůbec nebaví jsem zjistil až kolem třetí hodiny ranní a to již bylo pozdě bycha honit. Když totiž operační systém Okno Zjevení stahuje aktualizace a již hodinu píše „Stahuji aktualizace 0%, staženo 0 kB“ tak není zaseknutý, nýbrž pouze hluboce přemýšlí, u toho tuze stahuje a pouze zapomíná uživatele o tomto faktu informovat. Což je jistě ve světě plném LSD, ve kterém vývojáři tohoto systému žijí, krásné, ovšem ve světě reálných lidí je to sebevražděseblížící neorgasmický zážitek.

V sobotu jsem se pak přejedl, což nevedlo k ničemu jinému, než ke sníženému sexuálnímu apetitu, což vyústilo v sexuální abstinenci pro daný den. Zbytek dne jsem tak strávil v přítomnosti příjemné slečny, která mě pozvala na panáka,a které jsem v rámci depresivních informací svěřil také mé nejniternější rozhodnutí z poslední doby týkající se mé životní ***** **** *****, které je ovšem tak ubohé, že to nemohlo dopadnout jinak než že mě tato slečna považuje za ještě většího blbce než dosud. Ale již se nedá nic dělat, že ano.

V rámci mých víkendových povinností jsem musil ještě obstarat svou osmdesát-a-něcoletou babičku, která trpí silnou verzí alzheimerovy choroby a kterou lékaři mylně diagnostikovali jako běžnou stařeckou demenci. Konverzace s ní (s babičkou, nikoliv chorobou) jsou tudíž místy velice veselé, místy poněkud děsivé. Nepamatuje si jména, čísla, hodiny, lidi, recepty, boha… Specificky vůbec nedokáže jména svých blízkých přiřadit konkrétním osobám, nedokáže říct, kolik je hodin, neví, že na krajíc chleba se dá namazat pomazánka, že věřila celý život ve fousatého strejdu z kyprých obláčků a jeho piercingem prošpikovaného syna… Jestli je to dobře nebo špatně se nemá smysl zaobírat. Většinu času žije uzavřená ve světě posunutém o minimálně dvacet roků zpátky a kdo do jejího života přišel až poté má smůlu. Bude pro ni neustále cizím člověkem, kterého každých pět minut velmi ráda pozná, neboť v těchto intervalech se jí bude nucen představovat.

Jediné, co si přesně pamatuje je to, že musí uklízet a udržovat domácnost svou či jiných lidí v absolutním pořádku, v opačném případě je přesvědčena, že shoří v pekle. Rádio s dálkovým ovladačem na televizor a budíkem tak naleznete hezky zarovnané vedle sebe spolu s máslem a chlebem v chladničce, květináče postavené tak, jak byly umístěny před padesáti lety bez ohledu na to, kde se nyní nachází okenní parapet a detektor kouře úhledně zabalený mezi peřinami a ručníky ve skříni. Prostě proto, že před třiceti lety na stropě nebyl, nemá tam co dělat ani nyní.

Většina konverzací je posunuta také o dvacet roků mimo, což jí však vůbec nebrání v tom tyto znovu provozovat a to i přesto, že se u ní zrovna nachází úplně někdo jiný a v jiném čase. Musíte tak politicky korektně reagovat na kusy dotazů týkající se situací, které se staly hodně dávno. Vysvětlovat cokoliv totiž nemá žádný smysl.

Důležité je zmínit, že o těchto svých stavech ona sama prohlašuje, že je pouze stará a tak prostě trochu zapomíná, a jen proto přece nebude brát žádné prášky. Kam ji tento entuziasmus zavedl jste se mohli dočíst v předchozích odstavcích…

Pak přišla neděle. V neděli jsem nedělal skoro nic, kromě vyřízení povinností seniorských, úklidu kuchyně a jedné příjemné seance s člověkem. Večer jsem se už jen sbalil a s trpkými myšlenkami potlačil pud sebezáchovy a dobrovolně vplul do vyjetých kolejí „dálnice“ jako jeden z mnoha lumíků/debilů numero uno a pokud se někde něco nepolámalo, dorazil jsem na místo v kompletním balení a vy si můžete přečíst tento článek.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *