Pondělí, je ho tam třeba, kolegyně a plakáty

Další těžký den za námi, spousta těžších před námi. Mrzuté.

Copak jste dělali o víkendu? Já jsem dělal varlatové. V podstatě. To zní divně. Dělal jsem prostě kulové. Nějakou tu dvojhodinku jsem strávil v zařízení pro homosexuální svalovce či alespoň latentní homosexuály se sklony k obdivování vypracovaných těl a pro nepříliš bystré ženy (když ji ten stroj udeří už potřetí, člověk by si myslel, že pochopí a zeptá se jak na to). Ale to je hluboká (z hlediska hodin) historie.

Zbytek víkendu jsem trávil trénováním vyskosťování mrtvého kokodáka. Je to v posledních dnech taková moje libůstka – dosáhnout dokonalosti a vykostit kuře co nejdříve při zachování kompletní neporušené kůže (vyjma hlavního řezu, pochopitelně, vyskostit ho jako gynekolog zatím nedokáži). Je to docela legrace, z částí křídel vytvářím takový zvláštní primitivní fingerfood a vůbec je to celé strašně zajímavé, ale o tom vám psát nebudu.

O víkendu mi také volala bezmanželovská kamarádka a ptala se mě, zdali konzumuji výrobky jistého výrobce sladkých věcí, že prý sbírá obaly, aby pak mohla poslat kódy z těch obalů coby SMS zprávy a vyhrát. Hnidopišsky jsem hned neodvětil, že takové soutěže obvykle nemají příliš transparentní průběh a zeptal jsem se, co může vyhrát. „Rekonstrukci bytu za dvěstě tisíc!“, vyhrkla. Na malou vteřinu jsem přemýšlel, zdali je to hodně nebo málo, jestliže jen nejekonomičtější samotná kuchyň odněkud z nordického obchodu, kde se vše prodává jako puzzle, stojí několik desítek tisíc, ale pak jsem si uvědomil, že žije v pronájmu, což jsem jí také ihned opáčil. Chvíli bylo ticho a pak řekla, že to přeci nevadí, vždyť může nechat zrekonstruovat a zútulnit ten byt, kde žije. „A jak si to pak vezmeš do dalšího pronájmu, když ti vypoví smlouvu?“„Aha“.

Snad je dobrá alespoň v posteli. Ach jo.

Pracovní týden začal zlehka pracovně. Do pracovního zařazení jsem vyrazil nakonec vozidlem, protože jsem předpokládal večer něco vyzvednout na poště. Abych zabral sobě to nej nej nej nejlepší parkovací místo, vyjel jsem těsně před osmou hodinou, bych sebe vyhnul té největší zácpě a křenícím se šklebákům v SUV vozidlech lepících rohlíky s marmeládou na boční sklo a zároveň urval to zmíněné místo. Jak hluboce jsem se mýlil. Pochopitelně podobný nápad mělo osmsetdevadesátdevět celých tři dalších vohnoutů, kteří všechna místa z(b)abrali předemnou a já tak parkoval v hromadě bahna jen těsně vedle řeky, kde obvykle parkuji levým zadním kolem. Začíná mě to tu pěkně srát.

Zítra vyrazím v šest třicet a běda, jak tam nebude prázdno, hovada!!!

Trocha zloby na úvod nikdy nezaškodí, tak. Na oběd se mnou dnes nechtěl nikdo jít, pročež jsem šel do jídelny plné milionů lidí zcela sám. Dal jsem si nevím proč řízek s kaší a rajčatový salát. Z toho nejpoživatelnější byl bohužel zbytek omáčky zanechaný na mém příboru, který jsem si hloupě vzal z příborníku na čisté nádobí (asi je to také reverzní, jako s těmi jídly). Každopádně řízek byl čerstvě vytažený z fritovacího hrnce, skvělé, aspoň mám něco čerstvého a vydezinfikovaného, říkal jsem sobě, zatímco jsem nožem šťoural do bramborové kaše, která na něm ulpívala a lehounce, téměř nepozorovatelně jej naleptávala nějakou neznámou kyselinou. Řekl jsem si, že člověk musí být odvážný a polk několik soust. Jak chybný byl tento krok se dozvíme za tři měsíce, kdy kaše projde celým trávícím traktem a milostivě se rozhodne jej opustit – tak těžce mi z žádného jídla ještě nebylo a to žeru skoro furt – třeba o víkendu jsem sežral celé kilo a čtvrt vážící kuře bez kostí. Hrozivé! Ještě měsíc a firma se s mou výpovědí vůbec nemusí namáhat. O-M-G.

A to jsem si ani nevzal polévku, neboť ta vypadala jako nastavená z vymačkaných vlhkých hadrů příchozích (venku značně mrazivě pršelo). Prostě mrzuté. Celou mou jídelní patálii jsem posléze povyprávěl jedné kolegyni a ta říkala, že jí tam chutná a že jsem si měl dát těstoviny. Zeptal jsem se, co měla. Prý takové kulaté těstoviny se zelím. Hmm.

Odpoledne kolegyním v kanceláři dorazily plakáty, které si objednaly ve snaze udělat naši kancelář útulnější. Chtěly abych si vybral také něco, ale můj druhý a pátý smysl mi říkaly, že by se jim to asi příliš nelíbilo, takže jsem je raději submisivně nechal vybrat si co uznají za vhodné, doufaje, že jako ženy decentní, milé a s velkými prsy vyberou něco decentního, milého nebo s velkými prsyy. Jak se ukázalo, ne vždy to funguje dle mých představ. Vybraly mapu (vzrůšo!) a obrázek, kterému bych nedal jiný název než děsivá kočka s francouzskými nápisy a hrubě kýčovitým pozadím. Inu, posuďte sami:

Brrr! Existují přitom tisíce krásných obrázků roztomilých kyprých koťátek. Ale ne, já budu koukat na creepiest cat, like, ever! (Když jsem rozčilený, píši jako hotentot)

Prý je to však umění. Umění my ass I say! Vždyť je na světě toliko daleko vstřebatelnějších výjevů, které se nepotřebují vydávat za umění a je k tomu pádný důvod – jsou totiž přijatelně líbivé:

Horší by snad byl už jenom poutač na představení „krále komiků“ petra novotného za hudebního doporovodu daniela hůlky. Ech.

Jo, a ještě jedna věc – šetřivá kolegyně (ta z nedávné návštěvy jídelny) se nechala slyšet, že prý té skvělé ženštině, která ji onehdá „pohlídala“ její peněženku, a řekla si za to o čokoládu v ceně padesáti korun, tuto zakoupila a já jsem prý uvedl mylné informace. Řekl jsem jí, že si to pamatuji jinak, ale pokud trvá na opravě, nechť svou verzi napíše do komentářů. Ona ovšem jak je spořivá, tak nechtěla nadužívat počítačovou klávesnici, tudíž to teď píši za ni, aby z toho neměla trauma nebo něco.

A ponaučení z dnešního záznamu? Ženy nebrat, zlo. Facebook nebrat, zlo.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *