Pokračování tragického prozření aneb pátek

Nevím, zda jsem vám psal, že jsem pozval dánskou kolegyni na piknik. Pokud ne, tak vězte, že jsem pozval dánskou kolegyni na piknik. A to již minulý týden. S pozváním souhlasila, což mě velmi potěšilo, ale s odložením na týden příští, jelikož již měla jiné plány. Další týden jsem jí tedy naťuknul znovu, jelikož jsem potřeboval vědět, zda není na něco alergická, poněvadž všechno jídlo jsem samozřejmě plánoval vařit sám a bylo potřeba nakoupit atp. V pátek jsem položil finální otázku ohledně jejího chtění se se mnou na pikniku sejít a pokud hádáte, že opět neměla čas, hádáte správně. Story of my life, eh?

To bylo v pátek. Přestože jsem se na to neupínal jako na životní cíl, s ohledem na čtvrteční události jistě chápete (nebo třeba ne, je mi to popravdě fuk), že mě to mírně rozesmutnilo. Od toho se začly hroutit moje záda jako špatně nastavené domino.

Navíc jsem si s velmi velkým zpožděním uvědomil, že do toho všeho balastu co se v mém životě odehrává, bylo zamilování nepříliš šťastná volba. Tedy zejména do ženy, se kterou pracuji, ergo se denně vídám, která je z jiné země, do které se po skončení projektu hodlá záhy vrátit a čistě z logického pohledu nemá až zase tak velký zájem se vázat na někoho, koho teoreticky už pak neuvidí. Což jí nelze zazlívat a přestože jsem ochoten se přestěhovat takřka kamkoliv, těžko jí to mohu nabídnout jako možnost předtím, než vůbec na nějaké rande půjdeme :-(.

Proč mi nikdo tohle neřekl? Proč mě to nenapadlo? Kam se poděla moje empatie? Už vím – jsem tupá kokotí hlava! A ano, špatná rozhodnutí plná entuziasmu, co jsem celý já. Kurva.

Nejhorší je, že mě nyní moje zádová situace moc nepovzbuzuje a spíše více a více utvrzuje v tom, že jsem už jen totální kripl, který už nikdy nebude jako dřív, ať už zhubnu nebo se budu stavět na hlavu, mizející ploténku ničím zpátky nenahradím. Na každodenní bolest a půlhodinové rozcvičování si časem člověk zvykne, ale na ty důsledky? Už na to nějak nemám kde brát pozitivní, hmm, energii.

To jsou sice proměnné, kterých jsem si vědom každý den, ale nyní se mi to připomíná nějak více než jindy. A ne, netrpím nostalgií po domově, po ČR, jelikož se tam prakticky nemám k čemu vrátit, neboť tam na mě v bledě modrém čekají úplně tytéž okolnosti.

Abych to tedy shrnul – ano, jsem sice na jihu španělska ve slunném městě, ale popravdě řečeno zde většinu času trávím v bolestech ve špatně klimatizované kanceláři, kde nemám co na práci a díky nepříznivým okolnostem jen zabředávám do dalších a dalších dluhů, které jsou paradoxně jedinou životní motivací pokračovat v práci a nevysrat se na to všechno úplně.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *