Pět hodin plus entuziasmus rovná se nový životopis

Zatímco indie rozdávala po jednom gramu cibule dovezené z pákistánu téměř každému ze svých obyvatel, já rozmařile, pln a syt, vítězoslavně jsem po pěti hodinách usilovné údernické práce domamlasil svůj životní spis, životopis, biografii či jste-li z korporátu, „sívíčko“.

Jeden by rozhodně neřekl, že se jeho život vměstná do tak krátkého času, natožpak do pouhopouhých dvou stránek formátu A4. Pravdou sice zůstává, že mnohé citlivé údaje jsem z pochopitelných důvodů vynechal – už jen to úsilí, které jsem musel jakožto milovník absurdního humoru vynaložit, abych do svého životopisu „nezatloukl pár dřevěných hřebíků, neb to stejně nikdo nebude číst“

To dá rozum, že nikdo ty moje sivíčkoviny číst nebude! Sám si bohulibě vzpomínám, když jsem vybíral projektového manažera či manažerku ve svém nyní již téměř předpředchozím zaměstnání, jediné dva podstatné údaje pro mě byly – úprava životopisu uchazeče a údaj o MS Office. Ten druhý, tedy nejčastěji se vyskytující jako „Perfektní znalost MS Office“, hůře pak „Výborně umím exel a wort“ či dokonce „s tabulkami a tím novějším t602 pracuji na denní bázi“ pro mě byl velmi důležitý. Měl-li toto uchazeč v životopise uvedeno a následně kolumbovsky patnáct minut hledal záhlaví/zápatí ve zcela běžném dokumentu, měl u mě velké mínus, neboli takříkajíc smůlu.

Chápu, že lidé si životní spisy přikrášlují, ale o základních věcech by se lhát nemělo. Proto jsem do kolonky pohlaví uvedl „male“. To není určení velikosti pohlaví po ostravacku, ale anglicky to značí, že jsem ryzí a plnohodnotný samec. Uvedl jsem pochopitelně též velikost nohy (levé i pravé, neb se liší) a svou výšku ráno, v poledne i večer (večer jsem menší, může to hrát roli pro případ, že by můj potenciální nový nadřízený měl napoleonský syndrom či jiný komplex méněcennosti).

Obecně je dobré do životopisu některé věci nepsat. Já například nepsal o svých podvodných aktivitách spáchaných na kamarádech v letech minulých, kdy jsem je třeba nalákal pěkně malovanou pozvánkou na „párty ve spodním prádle s pitím a hraním deskových her“, přičemž po příchodu se všichni svlékli do trenek a pomáhali mi za bujarého veselí pokládat a následně leštit podlahovou krytinu v kuchyni.

Taky jsem se rozhodl vynechat popis své části kariéry, kterou jsem strávil coby internetově-kavárenský povaleč, kdy jsem pracoval jako „internetový konzultant“. Částečně to neuvádím proto, že se za to stydím. A nikoliv kvůli tomu, že bylo potřeba lidem účtovat za hodinu posezení u internetu přístupného pouze skrze Macintosh Powerpc přibližně korun 80, ale hlavně proto, že v té době bylo prakticky celé město připojeno kapacitou 512 kbps, z toho na danou internetovou klubovou kavárnou bylo rezervováno kbps 64, tedy nějakých 8 kB za vteřinu (večer někdy dokonce dvojnásobek) – pro představu, stažení průměrně velkého filmu v HD kvalitě by takovou rychlostí trvalo v ideálním případě 152 hodin a 46 minut (tedy takřka týden nepřetržitého provozu).

To však ani zdaleka nebylo to nejhorší – rychlost je podobně jako velikost vždy relativní, ale ta latence! Tedy odezva! Člověk zadal do okénka magickou formuli www.altavista.com a čekal a čekal a čekal… Mnohdy i desítky minut. Skvostné. I dnes po tolika letech mi při vzpomínkách na tyto události nabíhá na čele žilka lability.

A podobná žilka mi nabíhá když si vzpomenu na školení samotných lidí, kteří „zavítali na kus těch internetů“, aby se něco dozvěděli. Ale o tom snad až někdy jindy, v okénku nostalgie.

Nu, a co dál? Zatím na mě můj životní soupis kouká v pouhopouhých dvou pustých jazycích; další dva musí pro tuto chvíli posečkati, neboť mozek je také jen stroj, který se rád přehřívá a je potřeba ho využívat se značnými prodlevami! Ale jakmile dokončím i tyto zbývající dva, budu si moci sám sobě podati ruku a pogratulovat si, kterak jsem úspěšný budoucí uchazeč o zaměstnání! Hehehe.

Teď jsem si poskrovnu uvědomil, že se vlastně do žádného dalšího zaměstnání v době blízké hlásit nehodlám, takže je možné, že to vytváření životopisu bylo možná zbytečné, což? Ale kdepák! Já mám plán! A jaký, ptáte se? Nemám absolutně zdání, ale sám sebe rád přesvědčuji o tom, že existuje.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *