Perverzní senior v autobusu

S výrazem člověka, který právě posnídal mentálně zaostalou kaši a natrhal mamince kočičky k svátku, či ke dni matek či čemu, do krabice od bot, jsem vám sepsal básňyčku o mé cestě z autobusové zastávky k místnímu mému domovu (viz minulý příspěvek). Je to sice jen asi pětset metrů, ale dnes to byl vskutku výživný očistec.

Už v autobuse to začalo. Řídila baba, což by nevadilo, ale klimu měla nastavenou na 17 stupňů (není to přesný odraz toho, kolik je v buse, páč klima zkresluje, ale pocitově je tohle už fakt lednička), ale jako budiž, zvykám si.

Pak přistoupil takovej strejc, no šedesát mu mohlo bejt. Vypadal zhruba jako předlistopadovej klaus, kdyby mu v té době bylo, hmm, asi jako teď, jen s tím kukučem z té doby. Sedl si přede mě a prve kromě toho, že poněkud zapáchal, se nic nedělo. V půlce cesty se začalo odněkud ozývat pohvizdování. Neskutečně otravné a původně jsem si myslel, že to dělá chlap za mnou, jelikož to vycházelo z neurčitého místa někde kolem mě. Tak jsem se furt otáčel a nic. Nakonec jsem zjistil, že to dělá právě ten strejda co si kecl přede mě. Nechutné, otravné, monotónní, uff.

Měl jsem co dělat, abych se udržel pouze v představách. Představoval jsem si, že ho fackuju zleva zprava, no prostě standard. Takhle si pohvizdoval až do samotného konce cesty. Masakr. Myslel jsem, že umřu.

Neumřel jsem, vystoupil jsem a než jsem si stačil oddechnout, ozvalo se pískání znova! Tentokráte jiné, jakoby píšťalkovité, ale zčásti to znělo jako produkované lidmi. Nikde jsem nic neviděl, tak jsem pokračoval směrem k bytu. Po cestě se hvízdání jakoby zesilovalo, navíc se zdálo, že se kolem pohybuje nadměrný počet policistů, což bylo divné. Nakonec mě napadlo se otočit a co nevidím – demonstrace. Za mnou si to poměrně překvapivě rychle hasil sbor demonstrantů, kteří už způli zablokovali hlavní „magistrálu“ a nechybělo mnoho a četli byste o mě už jen v novinách. „Pomýlený mladík roztrhal na kusy hlučné davy“ a podobné titulky nesly by se novinami…

Naštěstí jsem to stihl, ale cesta k bytu byla jako vždy svízelná, jelikož vede přes jednu z nejrušnějších nejturističtějších ulic tohoto bohem rozhodně zapomenutého města, je lemována různými pomatenými prodejci, bezdomovci, hudlaři a žebráky, kteří všichni svorně něco monotónně humlají (to je nové slovo, které jsem vymyslel, nebojte se na to poukázat) a ve výsledku mi to pak zejména do oken celý večer vytváří kakofonii (čti: nelibozvučnou skupinu hlásek) sračkozvuku, který musím po zbytek večera poslouchat. ÁÁÁÁ! Tahle musí vskutku vypadat peklo, fakt.

Tak či tak, tohle byl můj mírně průměrný den. Váš byl lepší. Tak.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *