Pátek. To je den, který dnes není. Ale byl minulý týden. Proč to vlastně zmiňuji. Věc se má tak, že vám nyní vylíčím, kterak jsem strávil pátek, sobotu a také neděli. Chcete, že?

Všechno to začalo probuzením. V pátek. Tušil jsem, že se za celý den nestihnu vůbec najíst. Jistým důvodem bylo to, že letos každý páteční den držím půst. Ano, ano. Zdá se to býti banální, ale již jsem si na to tak zvyknul, že mi ani nepřijde, že ho držím. Občas přemýšlím, jestli nežiji schizoidní život, kdy jedno mé vnitřní já se krmí vším možným a to vč. dnů pátečních a to druhé předstírá, že tomu tak není a tvrdí mi, že mám půst. Hmm.

Vede mě k tomu hlavně absence hladu po většinu dne, minimální bolesti hlavy a také stále rostoucí energie. Nebo tedy přinejmenším stejná jako v době nepůstové. Zvláštní. Třeba předpředpředminulý pátek jsem tři a půl hodiny masíroval a přežil jsem bez úhony. Pravda, trochu jsem přemýšlel nad tím, zdali a kolik se mi mililitrů sójového oleje dostalo skrze kůži do těla a jestli to půst nenarušilo. Dodnes neznám odpověď.

Také cvičení powerjogy mě v době pátečního postění se nikterak nerozleptalo, ni fyzicky ni psychicky, aspoň prozatím. Což je krásné.

Ale to jsem odběhnul od tématu. Hehe, tématu. V pátek se v podstatě nic nedělo. Byla mi kolegyní nabídnuta čokoláda, kterou jsem s díky odmítnul. Tatáž kolegyně se mě ke konci pracovní doby přišla zeptat, co si má uvařit dnes rychlého, aby jí to nezabralo více než třicet minut života a použila k tomu ideálně jen dva kusy nádobí a čínské noviny.

Chvíli jsem si v hlavě (mojí) pohrával s myšlenkou, že třeba očekává odpoveď, že takový recept neexistuje a nechá se tak nepřímo pozvat na večeři. Faktem ale bylo, že věděla, že každý pátek držím půst, pročež jsem to nakonec nebyl já, kdo by jí uvařil nebo jí vzal někam ven. Hmm.

Bohužel, nejen v době půstu nejsem příliš schopen sypat recepty z klobouku jak večerníček noviny, pročež jsem jí ve finále neporadil nic. Mrzuté. A to jsem hned v sobotu vyzkoušel prima jednoduché těstoviny s pravým sýrem Parmigiano-Reggiano neboli lidově s parma(e)zánem. Mňam.

Což mi připomíná, že jsem si v páře připravil také velmi skvostné mletým masem plněné paprikové lusky. Byl jsem za tímto účelem zakoupit sobě papriky bílé, červené, oranžové a drahé. Zrovna papriky bílé mě inspirovaly k jedné strašlivě samaritánské věci. Stál jsem tam u bedničky s bílými paprikami (mimochodem zajímavé je, že doteď neexistuje nařízení evropské unie, které by kázalo zemědělcům pěstovat do páru také papriky černé – jistě k zamyšlení), takže stál jsem tam tak u těch bedniček s paprikami bílými a vidím: země původu: česko. Vedle byly ty stejné, jen země původu: řecko.

Podpořím chudé řecko, blesklo mi hlavou! Totiž německo, opravil jsem se záhy.Vlastně novou sedmnáctou německou spolkovou zemi! Jsem to ale hloupý, takto si plést pojmy. Každopádně koupil jsem toho padesát kilogramů. Jsou to tam chudáci ti řekové němci17 :(. Většině teď zruší pracovní místa a oni dostanou minimální odstupné ve výši 24 měsíčních platů s maximální výší 200 000 euro. Z toho je mi smutno, neb z tak směšné částky by nevyžil ani horáček z reklamy na tekutý nápoj z let devadesátých.

Tak to byl v kostce zhruba můj víkend. Nedělal jsem nic a vařil jsem. Oxymorón? ‚depák.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *