Pan Sponka na konzertě! Vážně!

Pan Sponka byl na konzertě a dokonce napsal ve slově koncert písmeno zet, přestože si je plně vědom gramatické nedokonalosti takového počínání, která platí již od konce poslední německé okupace a to již bylo… hmmm, velmi dávno. Také o sobě začal psát opět ve třetí osobě, což je mírně divné, takže popojedeme raději do normálna.

Abych to uvedl na pravou míru, dostal jsem se na koncert jakožto posluchač, nikoliv jako protagonista. Na koncerty chodím pravidelně každých deset let a jelikož se v této dekádě počítá již druhé léto a já ještě na žádném bubínky-rvoucím představení nebyl, naznal jsem, že je čas si zase nechat prozvonit vnitřní lebeční prostor a tak když mě kamarádka Lola oslovila s dotazem, zda se nechci zúčastnit koncertu, souhlasil jsem.

Kdyby někdo náhodou wonderoval, tak kamarádku Lolu nebudu nikterak široce představovat, ale pokud by to někoho zajímalo, tak svou tělesnou konstrukcí a levým ušním lalůčkem připomíná americkou sportovní gymnastku Shawn Johnsonovou (olympijsou vítězku z roku 2008).

Tedy popravdě souhlasil jsem jít na koncert až poté, co jsem si rozkliknul nabídku klubu, ve kterém se mělo představení konat. Nabídka říkala, že se bude jednat o koncert hudebního uskupení s názvem Hurra Torpedo, jež hraje především na domácí spotřebiče a doplněno to bude předkapelou s názvem, který je mi stále stydno vypouštět z úst, a totiž: „To žluté, co máte na kalhotkách“. Ano, neptejte se.

Hurra Torpedo jsem kdysi slyšel hrát cover verzi Total eclipse of the heart:

YouTube Preview Image

A jelikož jsem povaha bodrá a absurdního humoru milující, přesvědčil jsem se, že bude zajímavé je vidět i naživo, přestože mi v hlavě hlodal červík pochybnosti hned v několika rovinách.

Předesílám, že s koncerty mám v zásadě jen tři problémy – nadměrný hluk, nadměrný počet lidí, absence sedací plochy. A pak ještě (vím, psal jsem tři, ale to jen proto, aby vás to neodradilo) zakouřené prostředí a nedokonalost reprodukce – tedy rozdíl mezi albovými a živými verzemi je překvapivě u mnoha kapel vcelku propastný a to značně v neprospěch těch verzí živých. Nutno říct, že navštívený koncert splnil takřka všechna tato má očekávání, až na pár drobností.

V prvé řadě jsem měl obavy, že se Lola bude chtít v rámci své mladické nerozvážnosti tísnit někde v tzv. kotli hned pod pódiem, odkud nejen, že nebude úniku, ale kde nebudu mít díky enormně malému prostoru, moči okolstojících a šílenému nasvětlení žádnou možnost si číst něco zajímavého na mobilu, natož si na chvíli zdřímnout ve stoje. Tohle se jako jediné naštěstí nevyplnilo, a také mě to ve finále celkem potěšilo.

Abych to však vzal od začátku. Cesta na koncert mi zabrala neuvěřitelných 55 minut, z nichž 30 jsem strávil hledáním bankomatu, který mi vydá potřebný počet bankovek vhodných pro koncert, 10 minut jsem na jízdenkovém automatu neúspěšně hledal jízdenku za nižší cenu než je deset korun, což je maximum, které jsem byl ochoten investovat, abych zjistil, že to není možné a od prvního ledna to stojí minimálně dvacetikorunu (!), pět minut jsem si poté poseděl v tramvaji, abych to nakonec nevydržel, vystoupil předčasně a zbytek cesty šel pěšky směrem ke koncertnímu klubovému místu.

Toto samo o sobě mě velmi vyčerpalo, protože jednak vážím mnoho kilogramů (bohužel na rozdíl od Shawny Johnsonove, jejíž prostřední jméno je Machel – fakt!) a jednak jsem šíleně líný. Na místo jsem dorazil o deset minut dříve, než jsme byli domluveni, takže vlastně o minimálně patnáct minut dříve, jelikož Lola je žena. Šel jsem se tedy podívat do vestibulu, jakési vstubní chodby klubu, kde na mě dýchla atmosféra podchodu východoněmecké stanice metra a to včetně poházených vajglů, podivných entit, potagovaných veřejných toalet a velmi vtipně udělané elektroinstalace, ze které jsem byl tak paf, že jsem ji zapomněl bohužel vyfotografovat. Přesto vám ji stručně popíši: Představte si videokameru, která má za úkol střežit onu chodbu, a která je zapojena do prodlužovačky, která na stěně visí patrně pouze silou vlastní polyvinilchloridové vůle. To vše ve výši, kam lze bez problému dosáhnout. Smysl takového „bezpečnostního“ řešení mi unikal, ale minimálně na stodevadesátpět vteřin mě dokázal pobavit.

Zatímco jsem čekal, začala se chodba plnit koncertuchtivými lidmi. Zajímavostí byl rozhodně kontejner na svoz odpadu, do kterého jste mohli vložit starý spotřebič a získat za něj slevu sto korun českých na právě zmínený koncert. Jelikož jsem spotřebič zapomněl a měl jsem u sebe pouze mobilní telefon, tuto událost jsem si nechal ujít. V mezičase jsem sledoval příval lidí a hledal v nich někoho známého. To se mi nepodařilo, zaregistroval jsem však dva vietnamce, které jsem považoval za speciální norské zvukové techniky, jelikož předběhli celou frontu a vklouzli, jak jsem se domníval, dovnitř. Následně celou frontu podobným způsobem předběhla nějaká vietnamská paní s dvěma asi takhle malými dětmi. To mi přišlo už dost divné, jelikož brát na takovou událost dítě je přinejmenším nevhodné. Jakožto člověk kuriózní jsem se tedy šel podívat až ke vstupu, jestli to opravdu myslí vážně. Z omylu jsem byl vyveden až poté, co jsem zjistil, že vedle se nacházejí ještě důmyslně uschované dveře, které nesly honosné označení „Hostel“.

Začalo to tedy dobře. Záda mě začaly kurevsky tuhnout už po prvních patnácti minutách netečného čekání ve stoje, ale jelikož jsem to čekal, řekl jsem si, že to není nic proti například filmům s hugh grantem, které trvají podobně dlouho, ale bolest přetrvává navždy. Lola nakonec dorazila relativně záhy a šli jsme společně čekat do fronty. Ve frontě jsem pyšně vyndal na A4 pečlivě vytištěné vstupenky s čárovým kódem, abych po vstupu zjistil, že z něj inputní gorila pouze strhne dolní část, aniž by je pípla moderní technologií starou 63 let, nebo je alespoň vizuálně zkontrolovala technologií starou přes 4 miliony let. To mě dost rozesmutnilo a navenek pouze rozesmálo. Takový jsem já. Dostal jsem za odměnu razítko na zápěstí.

Pak jsme se přesunuli do další nekonečné fronty, tentokráte na odevzdání svého oblečení. Už jen uživatelská příručka na stěně šatny byla zdrojem mohutné románové četby. Přinejmenším co se týče zápletky. Stálo tam, že každý klient po zaplacení obdrží na ruku luxusní papírový náramek a své šatstvo může nechat umístit za poplatek 20 Kč na věšák, nebo za poloviční cenu do pytle. Pro vydání uložených propriet musí mít osoba náramek stále na zápěstí, aby jej obsluha okénka mohla přestřihnout a následně šatstvo vydat. To mě tak zaujalo, že jsem si nedočetl zbytek, takže nevím, co by se stalo, kdyby náramek tato osoba neměla připnutý. Psalo se tam však, že pokud člověk odejde aniž by si věci vyzvedl, může se pro své věci vrátit další den na adresu, která se nacházela na opačném konci města. To dá přece rozum!

Jelikož vše uvedené ve mě vzbudilo neomezenou důvěru v celý systém, jal jsem se zimník obsluze odevzdati a nechat se ocejchovat další okrasnou záležitostí. Solidní mindfuck za dvacet korun prostě jinde nepořídíte. Poté nás čekala další fronta u baru, kde se nacházelo spousta, osob. Objednal jsem si nějaké ženské pití, jelikož pivo z plastového kelímku mi přišlo jako příliš socialistický přežitek. Kromě toho pivo nepiji, neboť mi nechutná.

Po nějaké době začali lidé z baru mizet, i naznali jsme, že otevřeli hlavní sál, ve kterém se měl koncert odehrávat. Vstoupili jsme dovnitř. Dýchla na mě atmosféra jatek v čínské továrně na tofu. Místnost měla podlahu a strop. To bylo jejím klíčovým benefitem. Část pak tvořil bar, jehož hlavní nabídku činil jakýsi mix v akci, který četl:

Absolut + Curacao + 7up

Později jsem si všiml ještě jedné akční nabídky, a to:

Absolut + mléko + citrónová šťáva

Vše prý chlazené. Neměl jsem odvahu ani pomyslet, jak to chutná. Našli jsme si místo někde vzadu a koncert mohl začít. Pódium bylo připraveno vizuálně tak, že i leckterý důchodce by si mohl myslet, že se ocitl na mírně avantgardní předváděcí akci spojené s prodejem domácího nádobí a spotřebičů. Tedy jen do chvíle, než začala hrát předkapela. Předkapela „To žluté, co máte na kalhotkách“ spustila své pubertální zvukové drama doprovázené živou prezentací z hraní osmibitových her, jako třeba Prince of Persia. Hlasitost zvuku byla tak vysoká, že mi v některých momentech vibrovala i levá bradavka a ještě jedno místo na těle, o kterém se na tomto slušném blogu nebude hovořit.

Kdybych měl představení zhodnotit po stránce textové, bylo to velmi slabé, přestože Lola se očividně bavila a nechala se dokonce slyšet, že jí slova skladeb přijdou dobrá. Po stránce hudební bylo místy slyšet i náznak zajímavé melodie a jelikož jsem odkojen osmibitovými šlágry, úplně cizí mi to nebylo, ale vadil mi (kupodivu) celý ten pubertální nádech, který v mých očích kapele spíše ubíral.

Po nějaké té hodince přišla řada na hlavní hřeb večera – norskou kapelu Hurra Torpedo. Začali famózně a to tak, že po třetím úderu do domácího spotřebiče značky Whirlpool umístěného naležato a sloužícího jako bicí, vyhodili pojistky. Zřejmě měli zapojeno příliš mnoho spotřebičů. Tento problém se podařilo personálu poměrně rychle vyřešit, takže zábava mohla začít téct plným proudem.

Zážitek to byl vskutku dechberoucí. Hlavně kvůli lidem hulícím trávu, kteří se postavili zrovna před nás. Jelikož byl v sále zákaz kouření, prohodil jsem něco o chuligánech. Slečna kouřící trávu se otočila a začala mi drogy nabízet. Což mě rozesmutnilo, a sdělil jsem jí, že dnes budu muset být tolerantní. Tím jsem asi trochu naštval Lolu, jelikož její přístup k drogám je daleko liberálnější, než ten můj. Navenek však nedala nic znát, což bylo asi ideální.

V ostatních ohledech byli Hurra Torpedo ještě hlučnější než jejich předchůdce se spodním prádlem. Co mi vadilo byl místy falešný přednes většiny cover verzí, což se ovšem dalo čekat, jelikož v jejich případě jde v prvé řadě o show a o hudební zážitek až v řadě druhé. Pokusili se také o dvě československé lidové písničky, což je potřeba jim přičíst k dobru, ale je to zčásti dáno tím, že se již dříve zaprodali komerci a například pro jeden market se spotřebiči udělali takový kratší spot á la Pásli ovce valaši:

YouTube Preview Image

Jelikož nemám televizor, reklamu jsem zhlédl až online v této souvislosti a jako nápad to rozhodně není špatné. Suma sumárum však show trpěla taky určitými zbytečnými pubertálními prvky, ale na druhou stranu se možná snažili dostat blíž české kultuře, kterou nasáli cestou na koncert. Kdoví.

Hudba byla ovšem skutečně velmi hlasitá a hlavně basy byly nastaveny na úroveň vibroz (vibrující rozkrok), ale lidem okolo mě se to povětšinou asi celkem líbilo, přestože někteří z toho až poskakovali a jiní za to kapele zase hrozili pěstí. V jednu chvíli jsem se podíval na hodinky. Deset pryč. Úplně jsem si představoval, kterak se o patro výš v hostelu ubytovaná asijská ženština musí každých deset minut shýbat na zem pro své v rytmu dunivých zvuků z postele popadané děti.

Kolem půlnoci bylo představení konec, následoval boj ve frontě na zimníky, nedůvěřivý pohled na pána, který se mi nepříliš obratně snažil ustřihnout s papírovým náramkem také kousek prostoru určeného pro žíly a poté odchod pryč z tohoto hlučného místa.

Následná probdělá noc mi opět potvrdila, že mám zase alespoň na osm let od koncertů klid. Zvonění v hlavě mě totiž příliš konsternuje na to, abych si ho navozoval více než jednou za onu dekádu.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *