Blog pana sponky

Při čtení tohoto příspěvku si povinně pusťte písničku Dance with Me od Nouvelle Vague. Šup. Click.

No tak… dál vás nepustím, dokud si ji nepustíte! Ha!

Čop čop…

Klik klik.

Aha, už to jede, to nebylo slyšet prve. Tak, a můžeme pokračovat.

Mám v práci jednu kolegyni, která žije sociální sítí fejcbuk – seznámila se na fejcbuku, nahé fotky má také na fejsbuku a děti bude vychovávat patrně také skrze facebuk. Všechno na jedné jediné sociální síti. Jakoby snad byl takový problém zřídit si účet zvlášť na amateri.cz, ukazsvojiprdelku.cz a zvlášť na vypujckamanzelek.cz pro vyplnění víkendů. Hmm.

Každopádně, této kolegyni se jednoho dne objevila v kanceláři ocelová věc – šidítko. Vlastně spíše takové švihadlo. Ale pozor, ocelové (!) švihadlo. Dle mého se tedy nejedná tak úplně o švihadlo, jako spíše o pomůcku ryze erotickou. Nějaký její tajný ctitel (a že jich tam je!) se rozhodl své BDSM touhy propašovat formou tajného trojského koně rovnou do jejího lůna, které v daném případě reprezentuje její kancelář. Jak prostý a přitom tak vychytralý plán!

Určitě jste nyní nechápavě jednostranně aktivovali svůj sternocleidomastoideus, který způsobil otáčení vaší hlavy doleva, doprava, doleva, doprava a zase zpátky. No nedivte se, je to jednoduchý princip. To prostě samičce naježíte silikonové dildo, venušiny kuličky (také silikonové, jsou méně hlučné) či vibračního nafukovacího pajduláka nebo pokud je rozpočet nízký – alespoň sombréro s výstuží. Samička se po rozbalení dárku samozřejmě zardí a dárek odloží do skříně.

Poznámka: Venušiny kuličky a vibrační vajíčka ani zdaleka neslouží pouze k tomu účelu, ke kterému si vy všichni prasáci zrovna myslíte! Užití najdou také pro posílení pánevního dna – užitečné zejména pro ženy po porodu.

A pamatujte: Posílením pánevního dna posílíte též svůj sexuální život, pakliže jej provozujete s mužem a jste žena.

V té skříni pak pomůcka chvíli setrvává, než nastane ten kýžený okamžik, ten pravý a jediný oka-mih, při kterém jí zvědavost nedá a pomůcku se rozhodne vyzkoušet. Což mi připomíná, že zmíněné ocelové šididlo jako první vyzkoušel její kolega, který toto ukořistil a jal se jej aktivně v kanceláři užívat. Poměrně úspěšně se u toho zranil. Hrozivé.

Ale zpět k tématu. Ženy jsou obvykle stydlivé a tak experimentují s naježenými pomůckami samy, což vede ve výsledku zejména ke zvýšenému výskytu kuriózních příběhů, které si posléze mezi sebou v hospodě vyměňují proktologové. Co je to proktolog, tážete se? Ne co, ale kdo! Proktolog je člověk – lékař – který hledá potíže v místech, kde jiní hledají změnu svého nudného sexuálního života. Tak.

Pročež pokud některá vaše kolegyně znenadání přijde do práce s tvrzením, že si nemůže pořádně sednout, jak jezdila celý víkend na tom bicyklu, pak vězte, že pravda může být tam venku docela jiná a často pěkně, ehm, hluboko.

Nuže, zpět k úvodnímu tématu. Co je velkou neznámou v našem lokálním příběhu je především to, kdo jí ho tam umístil? Je tuze velkou záhadou, kdo šidítko do kanceláře kolegyni donesl. Všichni pochopitelně podezřívají izraelského kolegu Fidora či německého výměnného studenta Guntera. Oba jsou na špici podezřelých, však ani jeden se zatím nepřiznal. První kolega především proto, že na své arše odplul do země zaslíbené a druhý kolega proto, že česky umí pouze slovní spojení “kolík stojí”, kterým pokaždé ohromuje prodavačky zejména v řeznictví, když sobě kupuje funf kilo bratwurst.

Tato podivnost tedy asi zůstane prozatím utajena. Případ budu bedlivě sledovat a pokud se nějakým způsobem vyvrbí kdo je pachatelem – zdali zahradník nebo jiná hlava umaštěná – budu vás jistě brzy informovat.

Gitler Kaput / Hitler’s Kaput! Super Agents 008 – csfd.cz link

“Došlo k omylu! Já nejsem partyzán, já pouze hraji v partyzánském orchestru na cembalo!”

Říká vám něco Agent WC40 (Spy Hard), trilogie Bláznivá střela (Naked Gun), Žhavé výstřely (Hot Shots) eventuélně ještě třeba Scary Movie? Pokud ano a máte alespoň trochu smysl pro absurdní komedie tohoto rázu, které se dnes již netočí, pak vězte, že Gitler Kaput je světlou výjimkou poslední doby.

Nejedná se dozajista o snímek, který by dosahoval kvalit zmíněných děl, ale v jistém ohledu z nich čerpá a přesto zůstává místy dokonce originální. Kvůli svému ruskému původu jej značná část diváků patrně odsoudí do hlubin filmového odpadu, ale pokud jen trochu potlačíte své předsudky, může se vám film dokonce i líbit! Samozřejmě stále za předpokladu, že jste fandy tématu.

Jak by řekla mirka špáčilovic – film nemá dějovou linii. Inu, má. Samozřejmě nemá takovou, která by byla nějak důležitá, ale tak už to v těchto dílech chodí. Třetí říše je zde vykreslena poměrně surrealisticky – nechybí říšské počítače, říšský fast food drive in, říšské ipody, mikrovlnná trouba (byť chytře vklíněná dovnitř vydlabaného pařezu) a známý rapper 50c se zde objeví také, ovšem jako 50 bundes šilinků (tedy vlastně pouze jako tajný agent a oblíbený hitlerův DJ).

Podobných slovních hříček naleznete ve filmu mnoho. Stejně tak narážek na známá umělecká díla – v tomto ohledu se autoři celkem snažili. Rozpočet filmu na mě působil docela optimisticky, takže žádné laciné kulisy určitě nečekejte.

Hudební podkreslení – jedním slovem: vynikající. Ruský hiphop, ruská klasika, zajímavá rumunská cigánská multižánrová záležitost, několik hudebních parodií (varianta na Kalinku německy, cover verze známé písně jedné popové hvězdičky předělané do stylu třicátých let ap.) a pár dalších cover verzí známých děl. U hiphopu oceňuji například plynulý přechod z ruštiny do němčiny a nazpátek.

Celkově vzato se mi film vskutku líbil, ale co já vím, já jsem jen fanda tématu…

Trailer k filmu Gitler Kaput:

The Hurt Locker – csfd.cz link

Přiznám se, že k tomuto snímku jsem přistupoval s určitým despektem a dlouho jsem jej odkládal. Ne ani tak proto, že režisérka Kathryn Bigelow je pro mě celkem neznámá paní a že ve filmu účinkují pro mě neznámí herci. Důvodem bylo především téma, které je válečné. Ale ne jen tak ledajaké – děj se odehrává v Bagdádu, tedy v Iráku. Takové filmy bývají často americky patriotické, každý v bílém županu je špatný terorista a vykreslují buď určitou pozitivní diskriminaci těchto klišé (ne všichni v županu jsou špatní) a nebo naopak válku a vše s tím spojené (jak to ta americká vojenská elita tam měla těžké).

Takže jsem měl celkem obavy. Obecně mě téma války příliš nezajímá, protože mi přijde přitroublé to provozovat, natož o tom točit filmy, ale budiž. Ne, že bych snad byl nějaký velký pacifista, ale poměřovat pindíky lze určitě i jinak.

Abych však dále nezabředával od sémantiky problému, pojďme raději ke snímku samotnému. Celý příběh se točí okolo týmu pyrotechniků, kteří zneškodňují různě důmyslně nastražené bomby a vlastně celé napětí se točí okolo tohoto tématu.

Což je vlastně takové laciné, bouchne-nebouchne, dramatická hudba, housle, šup… a nebo taky nešup, žejo. Do toho občas nějaký odstřelovač nebo chlap v pyžamu.

Ve finále to asi nebyl úplně špatný film, ale příliš jsem si ho neužil. Nicméně je potřeba vzít v potaz můj původní despekt a vůbec averzi o které píšu záměrně výše – mé pohnutky jsou jednoduše značně subjektivní.

Řemeslně je film asi pěkně udělaný, ačkoliv pořád vidíte jen písek, šutry, střevo, střevo, krev… V zásadě pořád totéž dokola, a ač případů je tam více, kdy některé jsou více či méně přitažené za vlasy, tak nakonec se to vše točí skutečně jen plytce kolem trhavin a povolání pyrotechnika.

Lidský život je jako koitus s hysterkou. Nekonzistentní. Možná zvířecí život taky, těžko říct. Lidský však určitě. Jakou hodnotu má podle vás život? Čtyři hamburgery z macdonaldu? Dva z burger kingu? Nebo osmdesát dekagramů hřebíků? Těžko říct.

Chtěl bych napsal něco chytrého, ale takto k ránu písmenka nepřicházejí. Po jednom redbullu, který jsem v ústech neměl přinejmenším osm měsíců, po jedné absolut vodce, druhé absolut vodce a třetí nějaké vodce a po jednom džusu ta písmenka prostě nenaskakují tak rychle jak by se mohlo chtít.

Mé sociální skóre je v posledních dvou dnech nějaké nejapné. První sezení dopadlo docela nehustě. Byl jsem zklamán. Hlavně proto, že lidé neposlouchají. Nebo možná únavou ztrácím vyjadřovací schopnosti. Nebo jsem si zvolil špatnou společnost. Kdoví.

Druhé, dnešní, sezení bylo také všelijaké. Vzal jsem si sebou ipod, neb jsem předpokládal, bůhví proč, že ostatní dorazí pozdě, ačkoliv k tomu teoretický důvod vlastně nebyl. Načas nedorazil nikdo. Ale celé je to zamotanější. Každopádně jsem prý měl začít pít sám. Hmm. Nechci, je to divné. Ideálně nechci pít vůbec. Nechutná mi to.

A navíc jsem včera vypil piva čtyři. A to mi pivo vůbec nechutná. A ano, fotbalu také nefandím. Prý se hraje mistrovství. Celou tu hysterii okolo nechápu. Podle slečny Kopretinky jsem tak v kolektivu méně oblíbený, neboť sama prý vypozorovala svým empirickým okem, že loseři v okolí jsou pouze ti, kteří nefandí fotbalu. Neoponoval jsem, museli bychom se hádat a vypadalo by to pateticky (z angl.). Zvedl by se mi tlak. A to já nerad. Zároveň jsem nepřitakal, neboť tím bych se označil za losera. A to já přeci nemohu, to dá přeci rozum. Pročež jsem jenom civěl.

Vadí mi české restaurace. Vadí mi česká povaha. Moje povaha. Zakořeněná hluboko. O tom bych také mohl psát, ale nebudu. Ne, raději ne. Ty hlubokomyslné rádobysmysluplné hodnotopornosti. Pche. Ne ne, nic takového. Napíši vám o někom jiném, to bude lepší. Tak třeba…

Mám takovou kamarádku, milovnici. Milovnici punku, aby bylo jasno. Netuším sice, jestli nosila křivák vždycky naruby, ale ačkoliv tipuju, že do úst si za svůj život nenastrkala tolik kousků co průměrná punkerka-reálná, tak přesto se nechala zlákat a žije s chlapcem, klukem, co i při studiu vysoké škole má, pozor, číro. Punkčíro. Pankáč je to, jak by řekl senior nebo člověk terminologie punkerské neznalý.

A ona přitom vypadá tak normálně… ale prostě chodí s tímto… entitem. Nerozumím tomu. Tedy ženám všeobecně. Ač v rovině teoretické rozumím tomu, že ženy chtějí muže, kteří se vymykají, ale proč je přitahují tyhle “skvosty” let osmdesátých mi zůstane asi navždy utajeno. Prostě stejně jako cvočky patří do kalhot, tetování na krávy, připínáčky na nástěnku, tak číro patří do let osmdesátých a nazdar. Tak.

Tak to byla moje, teď asi již bývalá kamarádka.

Napsal bych vám ještě o někom, ale nikdo mě nenapadá.

A můj soubor s drafty dosáhl takříkajíc stránek kristových, totiž 333. Smutné.

Shutter Island – csfd.cz link

Tajuplný ostrov je doslova a do písmene tajuplný. Režisér Martin Scorsese opět dokazuje, že je možné natočit více než deset perfektně hodnocených filmů za sebou a není k tomu potřeba zrovna kvalitních herců.

V tomto snímku se podíváme na skutečný a temně vykreslený ostrůvek, kde se Leonardo DiCaprio bude snažit ohromit svými hereckými výkony. Ač to může znít záludně, není tomu tak. Herci i herkyně jsou ve filmu adekvátní, ale nejvíce vás zaujme pravděpodobně atmosféra, tajemno, dostatečné mysteriózno a přes jednoduchý příběh i napětí, které se dokáže vplížit pod kůži zejména za deštivých večerů, kterých je v poslední době opravdu hodně.

Film má prakticky úplně vše – charismatické hrdiny, detektivní příběh o hledání ztracené ženy, ponurou atmosféru, adekvátní retromuziku a drobný závěrečný zvrat, který dnes nesmí chybět téměř v žádném z filmů a ve finále taky všudypřítomné cigarety, bez kterých se nejspíše na filmu vydělat nedá. Což je asi jediná mrzutost. Ale přežijete-li tento fakt, bude vám snímek jistě připadat velmi kvalitní navzdory své více než dvouhodinové stopáži.