Věděl jsem, že jednoho dne to musí přijít. Že jednou tu plentu prostě bude potřeba odhrnout a čelit tomu živoucímu, tepajícímu organismu. Vstoupil jsem. Všude pod nánosem špíny kusy něčeho, co jen vzdáleně připomínalo kdysi lesknoucí se vybavení, které člověk tak rád používal k uspokojování svých potřeb. Tak zanedbané, mdle vyhlížející panoptikum se jen tak skutečně nevidí. (Tedy pokud nechodíte pravidelně na vysokoškolské koleje libovolné technické školy).

Sám sebe jsem při smutném pohledu do peněženky přesvědčil, že koupě nového nepřipadá v úvahu, a tak nezbylo, než se pustit do díla a to nádobí prostě umýt.

To je také důvod, proč se zde takovou dobu neobjevila ani řádka, ani sloupec, ni zábavná glosa nezábavného podivuhodného typu. Prostě nic. Prázdno jako v hlavě většiny estrádních představitelů.

To mi připomíná, že se mě má nadřízená včera (vlastně již předevčírem) ptala, jestli si stelu postel. Nevím, co přesně v ní tento dotaz evokovalo, každopádně i průměrně uvažujícímu šimpanzi, který se kdy podíval na mou pracovní desku na kliku (ano, mám u stolu kliku!), musí být zřejmé, jaká je odpověď na tak malichernou otázku. Tak. Pro mě prostě jarní úklid znamená otření monitoru rukávem od košile, v mé nadřízené evokuje spíše týdenní orgie, které zahrnují mop, oboustrannou houbičku a speciální leštěnku na již vyleštěný povrch. Holt, každého vzruší něco jiného, že… Proto jsem raději na otázku o stlaní postele neodpovídal, přece jen, není nic horšího, když ženu do svého příbytku nalákáte, ona se zeptá „jdem na to?“, vy odpovíte „no jasně!“ a ona začne skládat prostěradla, aby byly v zákrytu se saturnem nebo tak něco. Mno, ale to jsem poněkud odbočil.

A co se událo ve dnech posledních, kromě tvrdé práce upratovací? Čtyři dny nazpět měl v Praze koncert bez dvaceti let osmdesátiletý rocker (čti roker), který vypadá jako ta buchta ze sci-fi seriálu, který se snaží prezentovat frustrované ženy po třicítce, jež ještě stále mají sex. Ó jak plytké!

V poslanecké sněmovně po sobě opět házejí rohlíkama, nechtějí v polední pauze spát a vůbec dělají nepořádek jako malé děti ve škole(ce), což vlastně značí, že vše je při starém.

Když už mluvíme o školce, vzpomněl jsem si zrovna na historku, kterou mi vyslepičila povídala tuhle jedna nadřízená o své ratolesti – Kyborgovi, když ještě byl v letech telecích (rozuměj: ještě se nedokázal sám připojit přes VPN, na ICQ uměl posílat pouze smajlíky a vyluštit arch sudoku zvládal v průměru až za pět minut), každopádně bylo to tedy v době, kdy ještě byl školkou povinný.

Jeho matka je uklízecífreak trpí jistou extra silnou kompulzivně obsedantní poruchou vlastností, kdy má neustále nutkání uklízet. Extra silnou proto, že například nejen ráda rovná všechny obrázky na korkové nástěnce tak, aby odpovídaly pořadí, ve kterém je v blíže neurčené budoucnosti bude sundávat dolů, ale také špendlíky zapichuje postupně ve směru hodinových ručiček podle barvy, aby při sundávání nedošlo k poruše časoprostoru nebo tak něco. V zásadě by to nevadilo, ale ona je v noci upravuje i v ostatních kancelářích… Ale o tom tedy asi až jindy.

No a tato bodrá dívčina svůj … totiž … svoji úchylku předává samozřejmě i na svého potomka. A když to nevyšlo tak úplně geneticky, bylo potřeba přitvrdit. Původní plán, když zjistila, že si neuklízí hračky automaticy sám, bylo vrátit ho zpátky „matce přírodě“ (rozuměj strčit ho do baby boxu). Na první pokus to úplně nevyšlo, protože byl už příliš velký. Od té doby se ho snažila přihlásit na hodiny gymnastiky, přestala ho krmit a stále doufá, že jednoho dne se stane natolik ohebný a insuficientní, že se směstná do otvoru, který do šířky činí slabý metr…

Každopádně než se dostane do správné „formy“, je nucen tvrdým drilem k tomu, aby své věci po sobě vždy uklízel. Například, když už si nehraje s danou hračkou, je potřeba, aby ji vrátil ihned na původní místo. Tato obsedantní obsese vyústila jednoho dne v to, že si takhle hrály děti ve školce a nějaký nevinný chlapeček se rozhodl vytáhnout doprostřed na koberec kus vláčku, přesněji lokomotivu a odejít. Tyto okamžiky fungují na obsedantní jedince (i ty infikované svými manufakturníky) jako alarm a jdou po opuštěné věci jako husa po flusu.

Kyborg jal se tedy vláček odebrati ze země a přemístit jej zpátky kam patří. Mezitím se původní šklebák vrátil v ruce s vagónkem. Rozačarován, že mašinka se náhle ztratila, položil vagónek a odešel hledat ztracenou klíčovou část vlaku. Mezitím se opět vrátil Kyborg, spatřil kus pendolina bez majitele, a opět jal se jej zpátky odnést. Při cestě zpět ovšem narazil na původního chlapečka, který si chtěl s mašinkou hrát, vydávat u toho hrací zvuky jako standa gross („šššš, huhů“) a vůbec všelijak se zabavovat. Nastal drobný konflikt, střet zájmů, chcete-li. A než Kyborg stačil vylíčit výše zmíněné proměnné o kompulzivně obsedantním tvůrci jeho samotného, sok se mu již bytelně zakousl do jisté tělesné části. Pokud soudíte, že to nebylo z lásky, máte naprostou pravdu. Budoucí aspirant na cviklístka byl natolik rozzuřen, že zaklesl svůj ještě mléčný chrup do patrně nějaké zkousnutelné části Kyborgova těla, který navzdory své této přezdívce tlak zubů nevydržel a zmíněná část těla prostě tlaku podlehla (kam ho přesně kousl, skutečně netuším).

Načež následovala návštěva rodičů budoucího cviklístka u Kyborgovic famílie, kde se rodiče za chlapečka velmi omlouvali, že se to stává maximálně jednou za deset let a vůbec, a naježili uprostřed roku Kyborgovi spousty a spouty čokolády a podobného jednoduchého cukru zabaleného v úhledných barevných balíčcích.

Z toho plyne jednoduché ponaučení – máš-li nějakou poruchu, snaž se ji všemožně využít a její nevýhody otoč ve svůj prospěch. Tak, jako to udělal prokazatelně vinný prokousnutý Kyborg s čokoládou.

Sdílej tento článek

4 Responses to “Odvážné rozhodnutí”

  1. Klarka says:

    seres me! -)

  2. Pane Sponko, pročpak jste neuveřejnil můj příspěvek do diskuze? Názory žen Vás nezajímají? Měly by, když se do nich neustále obouváte! V Americe by jste za podobné články patrně přišel o práci a mohla by na vás být podána i žaloba..
    VAše Funynka
    Vážený pane Sponko,
    se zájmem jsem si přečetla Váš článek, ovšem tak úplně netuším o čem měl být. O Vaší nechuti k uklízení? O tom, že Vám v zaměstnání nehradí nádobí na jedno použití? Že Váš plat neumožňuje donáškovou službu jídla do postele, nejlépe s obsluhou nahoře bez? Nebo snad byl jen marným povzdechem nad smutnou skutečností, že dívky, které delší dobu uháníte, utíkají z Vyšeho bytu ihned po shlédnutí Vaší ložnice, aniž by podlehly Vašemu neodolatelnému šarmu?
    Nechte mě hádat. Patrně se máte moc rád. Dokonce mnohem raději než všechny ostatní.. Nemáte potřebu na své dokonalosti nic měnit, nikomu se přizpůsobovat. Vadí Vám a štve Vás, že lidé kolem jsou úspěšnější, že jsou pořádní, zatím co ve Vašem životě převažuje chaos a špína. Chtěl by jste změnit svět k obrazu svému, ale to se vám naštěstí nedaří. Tak jen píšete podobné články, kde se mstíte všem ženám, co si Vás nevšímají a schováváte se za anonymními drátky internetu.
    Musím Vás zklamat. Máte zřejmě psychický prolbém. Svět takto nezměníte, oblíbeným se pro svou kritičnost nestanete, jen časem zarostete mechem špínou a zapadnete do vyhynuvší skupiny starých mládenů, jež moudrá příroda jako nepotřebný odpad včas odstraňuje…

  3. Ale uveřejnil. Bohužel nemohu za to, že jste komentář umístila naprosto nelogicky do kategorie starých anket!

    Viz:
    http://pansponka.com/uz-jsme-hlasovali/

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *