Nevím. Popokatepetl?

Nevím. Nevím toho poměrně dost. Je to dobře nebo špatně? Někdy si říkám, že bych rád věděl úplně vše, dokázal hovořit plynně úplně všemi jazyky, ale pak se podívám na tradiční čínštinu a jsem z této iluze velmi rychle vyléčen.

Ne že by to snad v kontinuu vesmíru hrálo jakoukoliv roli. Stejně jako tento článek, geometrie, hyperbolická topologie nebo hubba bubba želé cola lahvičky.

Dnes jsem byl v práci. Jak skvostné. Má motivace je nyní, jak to jen říct… řekněme, že pracuji s nasazením maxima, které lze bez škrupulí přirovnat k průměrné snaze hašičů holýma rukama ztopořit kamion padlý do příkopu. Kdo nikdy neviděl tuto bez těžké techniky poměrně marnou činnost, o mnoho přišel.

Dvou a půl měsíční anální báze s přístupovou závorovou kartou stále nekončí! Včera přišel elektroniký pošta (ano, pouze mužský rod je v tomto případě správný) od vlastníka a provozovatele areálu. Stálo v něm, že je potřeba karty fyzicky donést k předoperačnímu vyšetření, aby je mohli bystrými zraky examinovat a určit diagnózu. Osobně jsem si říkal „LOL“, ale neb se kartička měla odnést nějaké slečně na recepci, rozhodl jsem se doufat, že bude navzdory svému jménu pěkná a vypravil se tím směrem. Jmenovala se jako nějaká zelenina, to nikdy nevěští nic dobrého.

Na recepci jsem úspěšně došel a jal jsem se přepážštiny za ženážkou, totiž… ženštiny za přepážkou otázat, zdali je přítomna slečna, sakra… jak to bylo? Kadeřávková? Růžičková? Hlávková? WTF – nemohl jsem si za boha vzpomenout, který přesně druh košťálové zeleniny z čeledi brukvovitých to je! Trapas na obzoru. Ale říkal jsem si klid, žádnou paniku, oslovím ji slovy „Ahoj kotě!“ Ovšem pohled do jejích očí mi naznačil, že by se to nesetkalo tak úplně s porozuměním a šel jsem tedy na konverzační trh s tradičním: „Dobrý den, vy budete slečna…“, kratší pauza, významný pohled a čekal jsem, že doplní své jméno.

„Já jsem manažerka recepce, přejete si?“ jala se představit pozoruhodně obskurním titulem, čímž vzala vítr z plachet nejen mě, ale také tisícům dalších žen po celém světě, které pracují jako, hmmm, recepční. S potlačeným úsměvem jsem jí podal kartu a osvětlil čí jsem a co chci. Optala se mě, zdali bych mohl kartu pro dnešní den postrádat. Což je v budově, kde i útržky toaletního papíru vyjíždějí z dispenseru po jednom kusu až po patřičném pípnutí kartou, poměrně nevýhodné. Ale jsa odvážný, na výzvu jsem kývl.

Pyšně oznámila, že ona sama (!) se osobně postará o to, aby byl problém náležitě prošetřen a s těmito slovy kartu hodila do krabičky s nápisem „ke skartaci“. To chci teda vidět.

To vše bylo včera. A taky jsem viděl. Zlatou <> leda tak. Ano, nenapsal jsem píča, všimli jste si, jak jsem už slušnější? Každopádně další den jsem nemohl díky karetní absenci zaparkovat na parkovacím místě mezi tlustou škodovou a hrubě odřeným sloupem a vidina večerní diskuze se závorovým pánem se tak rozplynula jako pára nad rychlovarnou konvicí značky Eta.

Došel jsem tedy zpět za recepční slečnou a protože si moc nepamatuju obličeje, raději jsem už ani nezkoušel přemýšlet nad brukvovitými příjmeními a pouze jsem nahodil skromný úsměv obsedantního seladona s tikem v oku, což ji možná prve malinko vyděsilo, ale posléze mě poznala a nabídla mi kartu zpátky se slovy: „Nó, víte, é, my jsme na to ještě ne tó, nepřišli jakó, ale náš technik říkal, že to jakó do konce týdne tó, jako, pořeší toto.“

Ó jak překvapivé. Prej týden. Týden krát čtyři tak možná. Je to přesně jak jsem se domýšlel – den kdy skončím v práci bude i dnem, kdy pípnutím karty se neozve píp-píp-píp-píp-píp, ale za rachotivého zvuku se do oblak vznese důmyslné závorové zařízení a já budu moci svobodně projet a usádlit své zelené vozítko na anorektické parkovací stání! To bude nirvána skutečného ražení!

Každopádně, trochu jsem si oddechl, že ji mám zpět, i když nevyléčenou, protože abyste se u nás někam dostali, je potřeba všude pípat kartou. A když kartu nemáte, musíte pro vstup na každém patře zvonit. V některých patrech jsou pro komický faktor zvonky neoznačené. Moji snahu vyzkoušet všechny několikanásobným stisknutím uvítaly s úsměvem na rtech všichni, jen ne ti, kteří mi přicházeli otevřít. A pak, že nejsem sociální typ!

Později přišel elektronický pošta od stěhovavé asistentky, kdy jen přeposílala zprávu od recepční paní, kde se nechala slyšet, že brilantní raketoví inženýři ze střediska pro vedení budovy přišli na to, kde problém tkvěl a pozor… už za týden se jim ho podaří vyřešit!!! Eh, což…

S vratočučem v bedýnce jsme si už na sebe stejně pomalu zvykli… možná mi dokonce bude pak ještě chybět, pokud to opraví! Ha-ha. To teda.

Není bez zajímavosti, že stěhovavá asistentka byla nedávno společností oceněna ryzí odměnou za svou excelentní práci při stěhování a za svou snahu o vylepšování kvality života zaměstnanců ve firmě. Od té doby ji nikdo neviděl. Tak nevím.



Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

hyperbolická topologie


Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *