Není bez zajímavosti, že oficiálně nejdelším filmem současnosti, je film s názvem „The Cure for Insomnia“, v překladu „Lék na nespavost“ režiséra Johna Henryho Timmise IV z roku 1987. Čítá celkem 5 220 minut, což je 87 hodin nebo 3,6 dne, chcete-li.

Mirka Spáčilovic by z díla byla tuze nadšená a to zejména proto, že už dobrých dvacet roků ve svých recenzních na kterýkoliv film proklamuje, že filmu chybí dějová linie, pointa, popřípadě alespoň zápletka. To vše by v tomto případě padlo více, než na úrodnou půdu. Inu, posuďte sami:

Film nemá skutečně žádnou extra zápletku, pouze sestává z jednoho herce, který po dobu celých tří a půl dní předčítá svou báseň „A cure for insomnia“. Jedná se o Lee Grobana a celý film je prokládán heavy metalovými a pornografickými klipy. Možná je zbytečné dodávat, že se jedná o snímek nezávislých autorů.

Celé to minutové šílenství mě přivádí na myšlenku velikosti kompaktních disků. Víte, proč mělo první hudební CD 74 minut a proč se dodnes vyrábí o průměru dvanáct centiho metrů? Konstruktéři ze společnosti Philips v roce 1979 při přípravě vůbec prvního kompaktního disku zvažovali samozřejmě také jeho velikost a průměr (jako všichni muži v podstatě dodnes, že…). Původním nápadem byla délka zhruba jedné hodiny pro disk o průměru 11,5 cm, aby se tam s přehledem vlezl obsah tehdejších běžných LP desek, které hrály obvykle 45 minut.

S touto myšlenkou však narazili u jistého Norio Ohgy, který jakožto šéf celého projektu a zároveň víceprezident společnosti Philips, nesouhlasil. Norio vystudoval berlínskou konzervatoř a hudba se na něm podepsala víc, než škola humoru na petrovi novotném. Jedno z jeho nejoblíbenějších děl bylo dílo van Beethovena Ludwiga, Devátá symfonie a tak trval na tom, aby se na CD vlezla celá. První objevená nahrávka tohoto díla čítala šedesát šest minut, ale náhoda tomu chtěla a důslední soudruzi inženýřští objevili ještě hluboko zakopanou mono nahrávku z roku 1951, která měla přesně 74 minut a soudě podle délky obsahovala asi též pauzu na sváču, kdy si hudebníci dali nějaký ten gáblík. Tedy, předpokládám. Každopádně rozkaz zněl jasně a bylo rozhodnuto – CD bude mít počínaje tím dnem průměr 12 čísel, což při dané technologii zápisu odpovídalo 74 minutám hracího času.

Takto tedy v té době již přes sto let mrtvý Ludwig ovlivnil prostřednictvím zmíněného Norio Ohgy budoucnost ukládání dat na přenosná placatá média a to na poměrně dlouhou dobu, která přetrvává dodnes a pravděpodobně bude ještě nějakou tu dekádu přetrvávat – přinejmenším co se průměru kompaktních disků týče.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *