Návštěva pohraničí a spousta střílení

Prakticky celý víkend jsem strávil v pohraničí. Jelikož jsem však nezaměstnaný, je pro mě prakticky každý den neděle, takže je dost náročné poznat, ve které fázi se zrovna nacházím. Nicméně, jsem si docela jist, že před několika probdělými nocemi jsem sobě za sedm a půl europeněz zakoupil v akci pohraničí.

Skoro by to mohlo vypadat, že jsem jako rentiér si dovolil sobě koupit i pozemek. Leč, není tomu tak. Koupil jsem si prostě pohraničí. Hru pohraničí. Hru Borderlands, pokud stále tápete a nevěřícně všelijak kroutíte krčním svalstvem. Borderlands je vynikající FPS/RPG (vlastně spíše RPS) hra, která normálně stojí víc peněz než bych za ni chtěl dát, a která se před pár dny objevila na Steamu (warez zdroj her pro ty, kteří mají eura) v akci za sedm a půl éček. Tomu se nedalo odolat, přestože jsem hru už celkem dávno jednou hrál, tak než hledat znovu dvd… Kromě toho za tu cenu, kdo by odolal, což?

Přestože jsem nevěřil, že mě to zase chytne, komplexní možnost volby více postav, RPG prvky, spousta akce, poměrně vysoká náročnost spolu s dodatečnými datadisky mě přesvědčily natolik, že jsem hru spustil a o dva dny později se rozhodl napsat toto. Dalo by se tedy říci, že jsem celý víkend strávil hraním počítačových her, ergo jsem byl velice produktivní. Minimálně z pohledu hraní… her.

Chvíli jsem se za to dokonce i styděl; přece jen se vzadu v mozkovně lebeční nacházel ten červík pochybnosti, který volal: „Co kdyby se ten čas dal využít lépe? Kéž bys tak dokázal investovat tuto energii a soustředěnost do něčeho kreativního, třeba hledání nové práce…“. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem naznal, že není moc pracovních příležitostí, kde by vás nechali většinu dne sedět u počítače, držet šipku vpřed a mačkat tlačítka myši, přestože se to dvakrát neliší od většiny jakýchkoliv zaměstnání, které vyžadují práci s počítačem.

Kdo hru nezná, může se podívat na tytrubku, třeba na úvodní intro níže, které nic o hraní hry nevypoví, nebo si vyhledat skutečné herní video.

YouTube Preview Image

V zásadě mi tento typ her vyhovuje daleko více než plnokrevné RPG či klasické FPS bez nápadu. Už proto, že většina FPS je čistě lineárních bez velkých překvapení a možnosti ovlivnit nějak zajímavě výsledek, a RPG jsou zase často komplikované a obvykle ze sci-fi nebo fantasy prostředí zatímco borderlands nejen, že je takřka z reálného, ehm, života (přece i doma nacházíte truhly s brokovnicemi, ne?), ale hlavně je to akční řežba. A pokud máte dokonce i nějaké kamarády, můžete přes internety hrát až ve čtyřech v kooperativním módu (!) což je pro geeky něco jako pro normálního metrosexuála ruská trojka. Já ovšem kamarády nemám, tudíž jsem to nezkoušel. Zajímavé to nicméně jistě je, jelikož lze takto hrát běžnou herní linii, akorát je postup daleko snadnější, jelikož víc hlav víc vystřílí.

A co jste dělali o víkendu vy mě vlastně moc nezajímá, přestože pokud jste dělali něco, co bych rád dělal i já a myslíte si, že mě znáte, pak mi jistě napiště veškeré možné informace o těchto činnostech. Tak.

To mi připomíná, že jsem o víkendu ještě pekl tvarohový štrůdl. Tedy závin. Pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi štrůdlem a závinem, pak vězte, že asi takový jako mezi ekvilibristou a cirkusovým klaunem s jedním či dvěma varlaty, který se dříve živil jako gymnasta na visuté hrazdě. Čili nevelký, prakticky žádný, chtělo by se říci. Co však již konzistentní není, je způsob přípravy. Já jej pochopitelně vyráběl BEZ (h)rozinek, jelikož (h)rozinky nejsou jídlo a to ani zdaleka a samozřejmě pouze s tvarohem a velmi tenkým těstem, jelikož jen tak je to správně.

Tvarohový štrůdel se mi tuze povedl, musím se pochválit sám, jelikož do mě spadl jako do rokle během řádově minut. Byl vláčný jako teplý nedělní srpnový večer a plný života jakož i tvarohu. Což bylo velmi skvostné. Ze zbytku listového těsta jsem sobě spravil rolky plněné masem, párky, žampiony, šunkou, sýrem, případně kombinací zmíněného a bylo to také velmi mňam, hmmm.

A proč to zmiňuji – aha, již vím. Zrovna, když jsem dal štrůdl do trouby a začal být nervózní jestli už je hotový a každou minutu jsem se na něj chodil dívat, někdo zazvonil. Jelikož bylo pozdě večer a já nemám lidi rád, ergo nemám žádné kamarády, bylo mi velmi jasné, že se nemůže jednat o někoho, koho bych uvítal s otevřenou náručí, sklenicí studené vody, střídkou chlébu a solí. Rozmrzele jsem se však vydal vstříc venkovním dveřím. Tyto jsem otevřel a za nimi stála… nějaká buchta. Poté co mě kdysi přepadla nějaká paní, co se představila jako „inspekce z kauflandu“ a ptala se zda mi chodí letáky, jsem chtěl jakýkoliv verbální projev této aktuální ženštiny zarazit slovy „nemám čas, mám v troubě štrůdl“, bohužel konverzace se začala ubírat úplně jiným směrem.

Buchta: „Dobrý večer. Vy jste od Veroniky? Já jsem zvonila, ale ono to asi nefunguje…“

Já: „Kdepak, já nejsem od Veroniky. Tím, že jste stiskla zvonek s nápisem /Pan Sponka/, jste se dozvonila na mě…“

Buchta: „Jé, jo, no já za ní jdu, za Veronikou, a nemám sebou mobil a tó…“

Polkl jsem repliku, která by se jí nelíbila, stejně tak přednášku o používání zvonků, vědom si toho, že pokud Veronika přijímá návštěvy, bude to s největší pravděpodobností proto, že má nějakou párty, a ta bude hlučná a slyšet až ke mě dolů, ergo jsem nechtěl riskovat, že se kvůli mým poznámkám případně protáhne na delší dobu. Také se malinko třásla, asi zimou. Popřál jsem jí tedy pouze hezkého večera, neboť takový už jsem já.

Každopádně si asi na zvonek dám brzo cedulku: „Pozor, zlý domovník“. A to kurva nejsem žádnej domovník. A párty jela stejně do čtyř do rána. Fok!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *