Možná, ale jenom možná

Lidský život je jako koitus s hysterkou. Nekonzistentní. Možná zvířecí život taky, těžko říct. Lidský však určitě. Jakou hodnotu má podle vás život? Čtyři hamburgery z macdonaldu? Dva z burger kingu? Nebo osmdesát dekagramů hřebíků? Těžko říct.

Chtěl bych napsal něco chytrého, ale takto k ránu písmenka nepřicházejí. Po jednom redbullu, který jsem v ústech neměl přinejmenším osm měsíců, po jedné absolut vodce, druhé absolut vodce a třetí nějaké vodce a po jednom džusu ta písmenka prostě nenaskakují tak rychle jak by se mohlo chtít.

Mé sociální skóre je v posledních dvou dnech nějaké nejapné. První sezení dopadlo docela nehustě. Byl jsem zklamán. Hlavně proto, že lidé neposlouchají. Nebo možná únavou ztrácím vyjadřovací schopnosti. Nebo jsem si zvolil špatnou společnost. Kdoví.

Druhé, dnešní, sezení bylo také všelijaké. Vzal jsem si sebou ipod, neb jsem předpokládal, bůhví proč, že ostatní dorazí pozdě, ačkoliv k tomu teoretický důvod vlastně nebyl. Načas nedorazil nikdo. Ale celé je to zamotanější. Každopádně jsem prý měl začít pít sám. Hmm. Nechci, je to divné. Ideálně nechci pít vůbec. Nechutná mi to.

A navíc jsem včera vypil piva čtyři. A to mi pivo vůbec nechutná. A ano, fotbalu také nefandím. Prý se hraje mistrovství. Celou tu hysterii okolo nechápu. Podle slečny Kopretinky jsem tak v kolektivu méně oblíbený, neboť sama prý vypozorovala svým empirickým okem, že loseři v okolí jsou pouze ti, kteří nefandí fotbalu. Neoponoval jsem, museli bychom se hádat a vypadalo by to pateticky (z angl.). Zvedl by se mi tlak. A to já nerad. Zároveň jsem nepřitakal, neboť tím bych se označil za losera. A to já přeci nemohu, to dá přeci rozum. Pročež jsem jenom civěl.

Vadí mi české restaurace. Vadí mi česká povaha. Moje povaha. Zakořeněná hluboko. O tom bych také mohl psát, ale nebudu. Ne, raději ne. Ty hlubokomyslné rádobysmysluplné hodnotopornosti. Pche. Ne ne, nic takového. Napíši vám o někom jiném, to bude lepší. Tak třeba…

Mám takovou kamarádku, milovnici. Milovnici punku, aby bylo jasno. Netuším sice, jestli nosila křivák vždycky naruby, ale ačkoliv tipuju, že do úst si za svůj život nenastrkala tolik kousků co průměrná punkerka-reálná, tak přesto se nechala zlákat a žije s chlapcem, klukem, co i při studiu vysoké škole má, pozor, číro. Punkčíro. Pankáč je to, jak by řekl senior nebo člověk terminologie punkerské neznalý.

A ona přitom vypadá tak normálně… ale prostě chodí s tímto… entitem. Nerozumím tomu. Tedy ženám všeobecně. Ač v rovině teoretické rozumím tomu, že ženy chtějí muže, kteří se vymykají, ale proč je přitahují tyhle „skvosty“ let osmdesátých mi zůstane asi navždy utajeno. Prostě stejně jako cvočky patří do kalhot, tetování na krávy, připínáčky na nástěnku, tak číro patří do let osmdesátých a nazdar. Tak.

Tak to byla moje, teď asi již bývalá :-) kamarádka.

Napsal bych vám ještě o někom, ale nikdo mě nenapadá.

A můj soubor s drafty dosáhl takříkajíc stránek kristových, totiž 333. Smutné.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *