Mirabilandia – část první

Mirabilandia aneb den první

Mirabilandia je největší italský zábavní park (oficiální stránky zde). Je docela překvapivé, že v Itálii existuje dále ještě celá řada podobných parků (více méně menších) či aquacenter. Rozhodně u nás něco podobného chybí, bohužel.

Mirabilandia se nachází na severu Itálie v provincii Emilia-Romagna poblíž Ravenny, z ČR vzdálena přibližně 1000 kilometrů. Park se rozkládá na cca čtyřiceti hektarech (z toho 10 hektarů připadá na „vodní svět“). Patrně nejvyhledávanější atrakcí je Katún, neboli originální horská dráha umístěná naopak (nejedete v kastlíku, ale jste „visíte“ zespod dráhy). Podrobnosti naleznete dále níže.

Každopádně do detailu se Mirabilandii budu věnovat v jiném článku, který bude následovat ke konci naší parkové anabáze.

Není dozajista bez zajímavosti, že jsme původně uvažovali ještě o navštívení druhého z velkých parků – Gardaland – který se nachází u Verony (cca 200 km od Benátek). Nakonec jsme však z této myšlenky upustili, neb by to vyžadovalo další náročné cestování tam a zpět (hotel ve Veroně jsme zajištěný neměli).

Nuže, jaká je tedy Mirabilandia? Už v květnu, což je v podstatě počátek sezóny, velmi zalidněná (a přesto bylo parkoviště před parkem zaplněné ze slabé šestiny). Pravda, nebylo to „tak“ hrozné, neb většina atrakcí přeplněna nebyla (vyjma Katúnu, který je skutečně značně oblíben, zejména mezi light verzemi dospělých lidí – tedy dětmi), ale i navzdory tomu jste narazili na každém kroku na hlučného itala, němce, alternativně brita.

Z hlediska organizačního je park Mirabilandia zvládnut na jedničku. Počínaje parkováním, přes zvládání davů až po technologické zabezpečení. A když si k tomu připočtete nízkou vstupní cenu, kdy dále již nemusíte za nic jiného platit, jedná se o velmi kvalitní volbu pro dvoudenní zábavu.

Z hlediska lingvistického je nutno poznamenat, že ani jeden z nás italskou řečí nevládne. S mým tříletým základem španělštiny a díky osmiletému sledování italských snímků pro dospělé jsem sice něco malinko rozuměl, ale abych byl upřímný, odchytil jsem pouze sem tam nějakou tu číslovku a to ještě docela dost blbě.

Tato lingvistická bariéra občas vedla k veselým zážitkům. Například Pavlovi jeho jazykové postižení nikterak nevadilo a jal se ze startu všechny italsky vypadající lidi častovat výrazivem ciao vecchio, neb to odposlouchal od svého italského kolegy v práci, který tak zdravil také kdekoho. Až později z přitroublých pohledů takto oslovených jsme pochopili, že je něco špatně. Výraz totiž v překladu znamená něco jako „nazdar dědku“. Není tedy příliš divu, že se to, zejména ženám, zrovna dvakráte nelíbilo.

Hotel, ve kterém jsme trávili své první momenty v Itálii se oficiálně zoval Hotel Adriatico a v poměru k ceně a umístení byl relativně kvalitní. Překvapivě na štítu domu se člověk dočetl ještě Albergo, což jsem původně myslel, že je nějaký další vtipný název stejného hotelu, ale jak se později ukázalo, jedná se pouze o italské označení pro hotel/ubytovací zařízení. Zajímavé.

Co se nachází na snímku výše neprozradím, leč kdo na to přijde, bude odměněn pochvalnými slovy, pravděpodobně v psané podobě.

Snímek jizby, ve které jsme se následující tři dny nacházeli.

Všeobecně byl pokoj velmi dobře vybaven. Každé ráno přiběhla italsky hovořící žena a vyměnila prostěradla za nové a uklidila celou místnost. V pokoji se nacházela též aktivní klimatizační jednotka, kterou jsme ale nedokázali zprovoznit. Což by stejně bylo zbytečné, neb počasí nám přálo a bylo tak akorát. Zbytek zastal nebezpečně vypadjící větrák na stropě.

Příjezd do parku v Mirabilandii. Na fotce parkoviště. Už kolem desáté hodiny ranní, kdy se brány parku otevřely, se zde nacházeli první návštěvníci.

Návštěvníci dorazili také autobusy rozličných značek. Zajímavé je, že to povětšinou byly skupiny italských šklebáků, což, pokud si člověk uvědomí, že bylo pondělí dopoledne, je přinejmenším zvláštní.

A všeobecně bylo v parku tři prdele mnoho lidí, což nás vedlo k myšlence, že italové příliš dychtivě nepracují.

Příchod k pokladnám (nejsou na obrázku). Vstupné nás vyšlo na 26,50 EUR per osoba na dva po sobě jdoucí dny. Nicméně systém je takový, že abyste na stejnou vstupenku mohli do parku i následující den, je potřeba před odchodem požádat o papírový skorovoděvzdorný náramek, který je potřeba nesundávat až do dalšího vstupu. Zvláštní, leč asi neprůstřelný systém pro zamezení zneužívání.

Ihned po vstupu Pavla uchvátily růžové figurky, kterých zde bylo požehnaně a to v podobě různých donaldů, kačerů, kachen, veverek, dráčků a podobně.

Odhrnul tedy násilím zástup fotekchtivých šklebáků a ihned se s nejbližší figurkou nechal vyfotit.

Patrně první atrakci, kterou nelze přehlédnout je tento zvláštní dvojsloup, který se ční do výše cca 60ti metrů. Což se z hlediska toho čísla mnoho nejeví, ale v reálu to je kurevsky skutečně hodně vysoko. Nutno říct, že z horní části je vidět až 10 km vzdálené moře.

Podrobnosti o atrakci naleznete níže, takže zde nebudu plýtvat zbytečně písmenky.

A ještě než začneme, měl bych asi zmínit, jak to v parku chodí – na každou atrakci můžete jít kolikrát chcete, pokaždé je potřeba vystát frontu (měli jsme jich minimálně a byly hodně rychlé). Vstupné se platí pouze jednou a to při vstupu do celého parku.

Každá atrakce má automatické fotoaparáty, která vás v určitém momentě vyfotí jak se šklebíte a po vystoupení si můžet fotku zakoupit v průměru za pět eur. Nutno říct, že některé jsou skutečně podařené. Zakoupili jsme sobě však pouze jednu.

Cestou na první atrakci, kterou jsme chtěli vyzkoušet jsme šli velmi hezkým prostředím plným potůčků, jezírek, vodotrysků a všeobecně hezkých scenérií. Později z ruského kola „eurowheelu“ bude pěkně vidět, že Mirabilandia je prosetá celkem hustým porostem, který na vás dýchá ze všech koutů, což nelze než ocenit.

Už z dálky se na vás bude usmívat Katún, atrakce, na kterou jsme se zatím jen psychicky připravovali.

Úplně první zážitek jsme prožili na této minihorské dráze zvané Pakal. A že to není ledajaká pakárna! Vozíčkem (jakoby důlním) vyjedete tak dvacet metrů vysoko a už se vezete. Celkem se to nezdá, ale je v tom poměrně legrace, hlavně 180stupňové zatáčky jsou skvostné, člověk má reálný pocit, že se zřítí.

Pěkné video z youtube na téma Pakalu najdete zde.

Pozn.: Na videu je pěkně zachyceno finální brždění, které je nejen otravné, ale taky dost nebezpečné na vyražení zubů. A opakuje se v pravidelných intervalech celkem čtyřikrát na konci jízdy.

Doba jízdy – něco přes minutu.

Jako další atrakci jsme zvolili gumové vozítko aneb atrakci Rio Bravo, kde se jednoduše posadíte a fičíte po umělém kanálu, který je však velmi pěkně vyveden, dokonce s umělými krokodýly a hrochy.

Část umělého kanálu z vnějšího pohledu.

Ilustrační video k Rio Bravo třeba tady.

Nutno podotknout, že italové na videu řvou úplně zbytečně, páč zase tak adrenalinové to nejni. Je to poměrně hodně odpočinkové a vody na váš šplouchá tak akorát.

Pohled na největší atrakci – Katún – zespoda.

A ještě jeden Katún.

A další Katún (zde vlastně začíná poměrně strmý a rychlý sešup).

Katún, již zmiňovaná atrakce, je umístěna do jakési Mayské tématiky, čertví proč.

Nahoře v pyramidce se nachází vstup k atrakci. Není bez zajímavosti, že na první místa se stojí extra fronta, která skutečně byla vždy plně obsazena, asi je pohled z předních míst velmi adrenalinový. Nám se první místa vystát nechtělo, už proto, že tohle byla jediná atrakce, na které mi bylo dost blbě a blivno. Naštěstí se snídaně ani jednou nešla podívat, co se to venku děje, ale i přesto jsem to riskovat nechtěl.

Každopádně navzdory tomu se jednalo o velmi unikátní zážitek, který mohu jen doporučit. V podstatě vždy, když jsme dojeli, se většina dětí rozeběhla znovu do fronty, aby mohli jet znovu.

Na tomto videu na téma Katún z předního pohledu italové ječí naprosto oprávněně. Mlčet se prostě nedá. Nebo dá, ale pak to není ono a ten zvukový katalyzátor tam prostě musí být.

Zde nevinně vypadající atrakce zvaná oprávněně Niagara funguje jednoduše tak, že širším vozítkem vyjedete nahoru a následně vás to pustí poměrně rychle do velkého množství vodní masy, která se po dojezdu rozstříkne do úctyhodné vzdálenosti dobrých třiceti metrů a zasáhne i kolemstojící turisty.

Existuje zde pádný důvod, proč si na tuto atrakci vzít pláštěnku (či zakoupit za euro pade přímo na místě). V opačném případě se připravte všechno oblečení rovnou sušit. Na snímku výše koráb po dopadu.

Další atrakcí, kterou jsme si docela solidně oblíbili, byl zvětšený model autodráhy, kterou znáte určitě z dětství. Tohle je akorát daleko zajímavější. Atrakci se budu věnovat ještě někde níže.

Na tomto snímku je část z vodní atrakce Auto splash, ze které jsme zakoupili také poměrně hezký snímek.

Ve volném čase, kdy jsme odpočívali mezi jednotlivými atrakcemi, byla k vidění řada zajímavostí. Například na tomto plácku si vzadu povšimněte tančících bytostí.

A zde detail kašpárků, kdyby to na předchozím snímku nebylo dostatečně vidět. Kdybyste je však viděli v pohybu, asi byste pochopili, proč se hemží tak malátně. Důvodem mohlo být třicetistupňové vedro, ve kterém se asi osmihodinová šichta v takovém kostýmu zvládá jen velmi těžko. Takže klobouk dolů!

Jak jsem již naznačil výše, park se chlubí poměrně rozsáhlou flórou, nicméně ani o zvířectvo není úplně nouze, viz tito dva kolegové, pozorující spolu s námi divadélko tančících figurek.

Detail všudypřítomných kachen.

A nastal čas pro jízdu a pád výtahem!

Princip atrakce spočívá v tom, že se připoutáte na jednu z dvanácti sedaček, které jsou okolo sloupu připevněny na pojízdném mechanismu, zakřičíte uáááá a jedete krutě rychle buď nahoru, nebo padáte volným pádem dolů. Oba sloupy mají totiž odlišné mechanismy, což dodává zážitku skutečně další rozměr (pochopitelně najednou jedete pouze jeden z nich).

Ač samotná atrakce není až tak strašidelná (teoreticky), samotné nervy hrají asi největší roli. V případě jedné jedete relativně pomalu až na samý vrcholek, kde nastane pauza, celkem silné syčení a následně volný pád. Nejhorší je, že nevíte kdy. Což je asi nejklíčovější, nervydrásající moment. A také je nutno zmínit, že pád je to skutečně volný = dostane vás spolehlivě ze sedaček.

Druhý typ zase působí na nervy tak, že vystřelení nahoru také chvíli trvá. Sice nějaká paní v řídící kukani pouští z audio kazety jakýsi odpočet tři dva jedna start, ale později jsme zjistili, že se jim nějak rozhodilo synchro a nahoru to valilo už při „dva“, což bylo přinejmenším překvapivé. Při vystřelení nahoru je nejzajímavější moment, kdy jste asi na vteřinu vytrženi ze sedačky předtím, než zase jedete dolů. Možná jsem se tam takhle plácal jen já, protože uzamykací mechanismus byl dimenzován pro lidi měřící max 185 cm a s mojí velikostí jsem tam byl poněkud volněji umístěn. Obsluze to ale nevadilo, takže jsem si i přesto velmi pěkne zajezdil.

Před začátkem jsme uvažovali, zdali je lepší se poblít, když jede člověk nahoru, nebo až dolů, ale nakonec jsme vyzkoušeli obě (i když ne hned ze začátku). Navíc se ukázalo, že blivno po této atrakci určitě není, což je jenom dobře, ale o adrenalin nouze rozhodně není. Dokonce bych řekl, že je ho o mnoho více, než na takovém Katúnu, a to už proto, že tam člověk jede sice rychle, ale v podstatě neví, zdali je nahoře, dole a ani kde má zrovna kalhoty. Na tomto výtahu však vše je tak nějak komorněji uspořádáno, tedy cesta nahoru, popř. čekání je napínavé a člověk to vše vnímá daleko intenzivněji.

Celkem vtipné je i pojmenování jednotlivých věží. Nejmenují se naštěstí twin towers ani WTC ride, ačkoliv by to bylo asi také veselé. Každopádně atrakce, která vás vystřelí nahoru, nese název Columbia (raketoplán, který se v únoru 2003 tragicky zřítil) a druhá, která vás pustí volným pádem dolů se zove Discovery (raketoplán, který se, pokud vím, zatím nezřítil). Asi by to ještě vtipnější bylo pojmenovat je naopak, ale nejspíše se jim ty nálepky nechtělo předělávat.

Abyste si udělali přesnější obrázek, přikládám ilustrační videa z youtube:

Columbia z vlastního pohledu.

Columbia ze země.

Discovery z pohledu ze země.

Discovery z vlastního pohledu.

Hned vedle obou věží se nachází opravdová letadla na stojáncích, docela vkusně umístěno, řekl bych.

Pohled na obě věže ve standby režimu, tedy dole.

Discovery při cestě dolů…

Totéž… Snímky skutečně nevypovídají o adrenalinovosti zážitku, pročež doporučuji výše zmíněná videa, popřípadě si tam zajeďte, je to asi nejlepší řešení :-).

Poté co jsme se oklepali z obou výtahů jsme pokračovali do skutečně komorního Ghostville, což je vlastně taková pomalejší jízda černočernou tmou s kostlivci a jinými entitami.

Pavel příliš vystrašen nebyl, ale já jsem se jednou solidně lekl, když mě někdo v jeden moment šťouchnul do hlavy.

Další snímek ze zmíněné duchařské atrakce.

Okolo celého areálu vede nadzemka Mirabilandia Express, která vás relativně nízkou rychlostí přepraví mezi několika zastávkami. Na snímku je vzadu vidět nádraží, odkud vyjížděla. Atrakci jsme nevyzkoušeli, nicméně tipoval jsem, že zážitek bude velmi podobný naší městské hromadné popravě, pročež mě to ani dvakrát nelákalo.

Eurowheel, neboli ruské kolo skutečně obřích rozměrů jsme si vychutnali po druhé hodině, kdy došlo k jeho zpřístupnění (některé atrakce byly všeobecně nedostupné v určitých časových intervalech, ale týkalo se to zejména kina, představení, živých muzikálů a právě tohoto kolca).

Na první pohled se jeví, že to jede docela pomalu, takže piánko, pohoda, ale nakonec je to taky docela slušný zážitek.

Pohled na kolco zdola. Bohužel si nešlo stoupnout lépe a udělat kvalitnější snímek.

Do kola se nastupovalo postupně a asistovaly u toho tři italské slečny, kdy čtvrtá byla uvnitř a pravidelně přestoupila, by jarem a houbičkou vyčistila od turistů upatlaná okna. Práci jsem jí skutečně nezáviděl, protože jakmile jednou nastoupila, musela čekat celé jedno otočení, než mohla přestoupit do další kukaně. A že to trvalo solidně dlouho!

Pohled na naší oblíbenou autodráhu z relativních nížin.

Další pohled na autodráhu při stoupání…

Pohled na vlakové nástupiště místního expresu, který jsem zmiňoval výše.

A to už se dostáváme téměř nad vrcholky stromů. Jak jsem uváděl už dříve – oblast je skutečně pěkně zalesněna.

Pohled do obřího mechanismu.

Bohužel tohoto skelného efektu jsem si všimnul až docela pozdě. Sice jsem se snažil fotit z těsné blízkosti a bez blesku, ale jak vidíte, má snaha nebyla odpovídající, takže bohužel, některé snímky budou poměrně nepovedné :-(.

Další výhled z kola.

Pohled zleva.

Dole bylo jakési skorojezírko, jeho detail.

Tohle je jedna z mála pěkných fotek celého areálu. Vlevo dráha Katúnu, vpravo vzadu věžičky Columbie a Discovery.

Tady jsem se postupně snažil zachytit celý areál autodráhy.

Tohle je něco jako labutě, akorát to nemá zvedací mechanismus a jezdí to samo. Ani jsme na tom nebyli, působilo to hodně jednoduše.

Další pohled na areál, zase z jiné strany.

Opět areálový snímek, vzadu je vidět parkoviště (mezi topoly).

Opět další pokus vyfotit autodrážní areálek.

Bohužel lesknoucí se foto areálu z větší výšky.

Zase trochu jiný pohled.

A opět naše oblíbená autodráha.

Noch einmail.

A zelenobahnité jezírko. Pořád jsem nevěděl, jak to vyfotit správně, ale něco se mi na něm líbilo. V podstatě nevím přesně co.

A další ptakoperspektivní fotka.

Jedna křivější.

A to už jsme de fakto nahoře. Hurá!

Vpravo dole můžete vidět areál určený pro opravu pokažených atrakcí, vozítek, lodiček a podobně.

Pohled na jezírko zhruba uprostřed areálu.

Další fotka z úplného vrcholku otáčejícího se kola. Cirka vlevo dole je pódium s bazénkem, tam byla taky docela pěkná show.

Na téhle atrakci jsme také byli. Spočívá to v tom, že sedíte v lodi, jedete okolo a točením spouštíte vodní dělo, kterým se snažíte trefit do terčů. Zrádné jsou tam zatáčky, kde lze dělo natočit tak, aby bylo možno se trefovat buď do těch za vámi, nebo před vámi. S tím, že to samozřejmě vyjde vždy tak, že když můžete „střílet“ na někoho vy, tak on nemůže zrovna v tu chvíli na vás a naopak. Čili v důsledku skončíte poměrně solidně mokří :).

Mimochodem jely tam zrovna také dvě jeptišky silně důchodového věku a celkem si to užívaly. Nevím, zdali byly na nějakém tripu, ale očividně tam byl z vlastní a nikolivěk boží vůle. Zajímavé.

Totéž z větší blízkosti.

A to už klesáme. Vzadu ještě před tou louží můžete vidět aquapark, který je součástí Mirabilandie, je tam i umělá pláž a nějaké ty tobogány a vodní atrakce. Otevírala až příští měsíc, takže jsme se tam nepodívali.

Tady lze zase vidět Scuola di Policia aneb jakousi fízláckou školu, která názvem působila poněkud jednoduše, ale jak se nakonec ukázalo, byla to skutečně velmi povedená kaskadérská show, které se ještě budu věnovat v některém z dalších článků.

Protože fotek je mnoho a také abych vás ještě trochu napnul, dozvíte se co dalšího se ještě přihodilo prvního dne v Mirabilandii až v následujícím článku. Zejména tedy, zdali jsme z kola ruského úspěšně přistáli a kdo se to objevil z lesů sherwoodských.

A kam dál?

1. Všechno to začalo sáněmi, aneb cesta do Bechyně – díl první

2. Intermezzo – ein Temelin besuch

3. Cesta do Ravenny

> 4. Zábavní park Mirabilandia – část první

5. Zábavní park Mirabilandia – část druhá

6. Intermezzo u moře – Lido di Dante

7. Zábavní park Mirabilandia – část třetí

8. Mestre – aneb do Benátek co by šutříkem dohodil

9. Benátky – město turistů, holubů, lodí, stánků a falešných gucci bags

10. Mirabilandia – Hlubší pohled na atrakce a park

11. Návrat do země výchozí

12. Nezajímavosti a poznatky z cesty

Sdílej tento článek

No Responses to “Mirabilandia – část první”

Trackbacks/Pingbacks

  1. Nezajímavosti a poznatky z cesty | Blog pana sponky - [...] 4. Zábavní park Mirabilandia – část první [...]

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *