Poslední měsíc nepatřil zrovna k mým největším favoritům. Důvodů je k tomu spousta. Kupříkladu spánková deprivace, kterou nelze řešit na základě hesla „nejlepší obranou je útok“ a spát ještě méně. Bohužel.

Práce, respektive entity v ní obsažené, mi způsobují už delší dobu tik v levém oku. K tomu mě navíc i do práce vystopovali dělníci, kteří mě pravidelně několikrát ročně budí doma prostřednictvím zařízení, kterému béda trávníček říká v reklamě na sekačky křovinořez. Že to neznáte? Inu to funguje zhruba tak: odpolední či ranní siesta, protože čerstvý vzduch je třeba, otevřu si okénko bych sobě vychutnal vůni čerstvých odpadků naházených ledabyle všude jen ne v popelnicích k tomu určených a rozhodnu se pokračovat v bohulibém spánku.

Jako na zavolanou, přibližně do patnácti minut, přesně ve chvíli nástupu té správné spánkové fáze, se objeví tlupa vořežprutů s křovinořezy, strunovými sekačkami (takový motorový srp) a začnou žát trávu v okolí mého okna. Funguje to spolehlivěji než finanční úřad – objeví se vždy, přesní jako hodinky bez vodotrysku. Dokonce jsem se kvůli nim přestěhoval do lokality, kde je zeleně extrémní minimum, ale jak se zdá, i těch pár metrů čtverečních jim stačí k tomu, aby s radostí hluk vyráběli.

V případě, že se mi podaří okno v polospánku zavřít, abych měl alespoň jakýs takýs klid, objeví se do přibližně patnácti minut (překvapivě) křovinořez v plné verzi, tedy otík na pojízdné sekačce, který si zvuk stroje vychutnává víc než osmnáctiletý mentálně zaostalý „tunner“, kterému právě u schade 120 praskl výfuk.

Pln entuziasmu se tenhle mamrd přidá k těm křovinořezacím zoufalcům a společně vytvářejí divadlo postapokalyptických rozměrů pro celou ulici na těch pár metrech čtverečních. Musím přiznat, že občas nad tím docela kroutím hlavou, jak se na tak směšně malý prostor dokážou vůbec vejít a sesynchronizovat celé družstvo tak, aby si navzájem neposekali hnáty nebo jiné životně podstatné orgány. Prostě asi dobrej oddíl.

A funguje to tak, že když už divadlo trvá zhruba půl hodiny, jdu se z okna podívat, co se jakože děje, co jim tam tak trvá, ale většinou brzy rezignuji a jdu si lehnout do jiné místnosti v mém devět plus jedna. Což není vůbec snadné, ale o tom až někdy jindy.

Takže jak je vidět, někdo mě má tuze rád, protože stejnou partu pozval i pod okna kanceláře, kde pracuji. A protože pod okny je prachsprostý beton či jeho bratr asfalt, vybavil je pro tuto příležitost sbíječkami, ukrajinským přízvukem a otíkovskými sluchátky. Tito pečlivě v divadle bez přestávky pokračují už druhým týdnem a klid není ani přes oběd, protože žerou rohlíky se salámem z lídlu nebo odkud, takže pracujou prakticky nonstop. Nutno říct, že taková pneumatická sbíječka rozvibruje kancelářskou budovu víc než odstřeďující pračka vášnivou šestnáctku při… eh, no to je jedno.

Každopádně mě se díky tomu všemu objevil tik i ve druhém oku a ještě na jedné části mého těla, kterou bych raději ani nezmiňoval.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *