Kde se vzalo, tu se vzalo, v mé lednici rezidovalo kilo a půl drůbeže hrabavé t.č. ve stavu zesnulém a expiraci se blížící. Zahleděl jsem se chmurně na toto množství a bodře k ptákům konstatoval: „Milí opeřenci z kůže ztažení. Hezky si naposled zakdákejte, pařátem zahrabte a pak šupky hupky do solária“ a přátelsky jsem dodal: „Vím, vím, chtěli byste i na kolotoč, jako vaši sourozenci tuhle o víkendu, ale gril kvůli vám čistit nebudu. Pročež olejové solárium musí pro dnešek stačit.“

A protože kokodáci k mému nulovému překvapení nejevili žádné známky života a jen se tam poťouchle placatili, naznal jsem, že připravit na celý proces je budu muset já sám. Samozřejmě jsem člověk od přírody líný, takže nějaké složité vyvařování nepřipadalo v úvahu. Rozhodl jsem se tedy pro rapidní řešení. Připravil jsem si pouze čtyři mísy na mouku, teflonovou pánev, dva hrnky, mísu větší, šest lžiček čajových, jednu lžíci polévkovou, nůž nerezový malý, nůž nerezový větší, tři plytké talíře, jeden talíř hluboký a savé nelepivé neparfémované ubrousky německé produkce v počtu třinácti kusů. Dále bylo potřeba vyndati z dóz mouky polohrubé o váze přibližně 0,75 kilogramu, přichytat čtrnáct druhů koření, sušených bylinek a něco soli, čtyři vejce, mléko plnotučné a balíček sezamových semínek. Prostě rychlovka…

Masité, kdysi zrní zobající nehlodavce jsem si krásně naporcoval na menší kousky a ještě dále rozklepal paličkou na maso, bych docílil placatosti ideálního rázu pro naložení, obalení a následné smažení na pánvi za přístupu vzduchu. Připravené mléko jsem odkrabicoval a spojil jeho obsah s obsahem mísy větší. Krásně a dlouze to šplouchlo (přibližně takto: šplouchhhhhhhh!). Následně jsem si v 0,54l hrnečku rozkvedlal vajíčka celá, bych je následně smíchal s mlékem již vplouženým do mísy. Za normálních okolností bych použil kvalitní kysané smetany namísto mléka, ale protože se chystám brzy medovníky péci, bylo by jich (smetan, nikolivěk medovníků) třeba následně dokoupiti a to je příliš komplikovaný proces, který je navíc nebezpečný (ale o tom až někdy jindy).

Nuže, do připravené vodní lázně jsem započal vhazovati kusy skoroptáčků naporcovaných. S každým kouskem se ozvalo lahodné „žbluňk!“ Srdce milovníka zvuků v tu chvíli tuze zaplesalo. Takto umístěné kokodáčky jsem nechal louhovati po dobu blíže neurčitou. V mezičase jsem uvařil 1,2 litru pravého karamelu, na který by kulínský s opočenským jistě stáli frontu, kdybych ho prodával, neboť by na něj šlo dozajista ulovit tuze mnoho mladých aspirantů či aspirantek na zábavu saunovou, či jak tomu chlapci říkali. Aha, vlastně „nedočkavost“ je správný a téměř politicky korektní termín.

Tak či tak, za nějakou dobu byli již opeřenci krásně rozpoloženi uvnitř nádoby s mlékovejcem a bylo jim třeba těžiště do moučného zábalu přemístit. I jal jsem připravit mouku s kořením, bylinkami, solí a sezamovic semínky. Jakmile bylo hotovo, placaté kousky milých kuřátek a krůťátek jsem začal nádherně do hladka obalovat, jednoho po druhém. Na každého se dostalo a ještě kousíček moučných zábalů zbyl, tak jsem si v tom alespoň obalil prsty a vlastně i celé ruce. Tento krok, napadá mě, nebyl z gastronomického hlediska vůbec logický, leč, nenaděláte nic.

Po zábalu čekala již do ruda rozpálená pánev teflonová, ve které se žhavá olejovitá tůně chystala smlsnout si na molekulách všech čerstvě zabalených masitých lahodností. Tak se i stalo. Tedy asi na sedmkrát, neboť pánev nepojala všech osmdesát osm kousků chutné krmě na jeden zátah. Mrzuté.

S blížící se půlnocí začalo kuřátek podezřelé ubývat. Naznal jsem tedy, že smažení blíží se ke konci a počal jsem se tuze radovati – především z dobře vykonané práce a samozřejmě také z večeře, navařené na 23 hodin dopředu.

Skvostné.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *