Málaga – děsná otrava

(Následující příspěvek může být pro někoho mírně šokující, protože jsem ho původně psal na svůj sexuálně laděný blog, kde chybí cenzura a přestože jsem se ho snažil trochu usměrnit, některá místa jsem musil v rámci zachování autentičnosti ponechat. Jsem bohužel líný psát to celé znovu a citlivěji.)

Dnešek byl naprosto skvostný. Nejprve jsem ráno vstal o půl hodiny dříve, abych si zacvičil po delší době nějakou tu powerjogu, jelikož záda už trošičku povolily a bude potřeba je zase začít dávat dohromady. Vzhledem k omezeným bydlícím, povětrnostním a teplotním podmínkám jsem se musil malinko uskrovnit, ale cosi jsem pocvičil a záda vydržely. Toliko dobrých zpráv. Sbalil jsem si věci do posilovny a vyrazil v ústrety pracovnímu nasazení.

Cestou jsem potkal polskou kolegyni oblečenou do brčálově zelených šatů. Chvíli jsem na ni koukal, zdali se něco nezměnilo a zdali by nebyla přece jen ke klácení; když si totiž člověk odmyslí její povahu, hlavu, vzhled, účes, styl oblékání, zlozvyky, rozmazlenost, chrchlání a attention-whorismus, tak je to docela slušně milá sexy holka. A přestože jsem se již delší dobu nedostal k nemanuálnímu horizontálnímu způsobu uvolnění venerálního napětí, jakmile si ke mě na zastávce přisedla a promluvila, zápach tlejících rakovinotvorných tyčinek všechny mé předchozí análně horizontální myšlenky rychle zarazil a všechno bylo zase uvedeno do normálu.

Den dále pokračoval víceméně pracovně do chvíle návštěvy gastronomického zařízení. Rozhodli jsme se, pod mým velením, že je potřeba alespoň jednou týdně navštívit jiné krmící zařízení, jelikož Bolognia, jakkoliv vzletně pojmenovaná, je přeci jen špeluňka se spoustou ibérijských překvapení, paell (čti: paej) či pangů a není to zcela a rozhodně zdravé se tam krmit každý den.

Pročež jsme vyrazili do další nejbližší neznámé restaurace, která slibovala hory, doly, naleštěné zadečky španělských studentek a spoustu jiných veselostí. Při příchodu se mi něco nezdálo. Už na zahrádce měli umístěny stoly, židle i jejich označení, které byly totožné s těmi z Bolognie. Ale říkal jsem si, že bude v okolí akorát schopný prodejce seslí a značkovátek pro gastroprovozy. Chyba lávky. Ihned po vstupu do útrob zařízení jsem byl uveden ve velký mohutně labilní omyl. Stejné byly nejen stoly, židle a značky, ale také systém přípravy podšálků na přepážce, samotná přepážka, vchod do kuchyně, toalety, nabídková listina a v neposlední řadě i číšník (!), který se před několika dny objevil také v Bolognii a později podobně jako v Bolognii zpackal objednávku nápojů, přestože by se mohlo jevit, že to není žádný roketový sajenc.

Smutně jsme koukali na nabídku sekret, ibérik, pangů a paell s pocitem, že uniknout této franšíze bude asi malinko náročnější, než jsme si prve myslili. Alespoň, že menu bylo o třicet centů levnější (později jsem bohužel pochopil proč). Dal jsem si porru, což je studená polévka vyráběná z plastových odřezků, čínských drcených novin, čerstvě vařených vajec a v mém případě i pravděpodobně slušně prošlého tuňáka z konzervy. Bohužel chutnala o mnoho hůře. Polský kolega si pochvaloval nejen v množství mladých španělek pohybujících se okolo jeho žvance, ale také zmíněnou polévku – prý chutná stejně jako v Bolognii. Já měl snad poprvé v životě problém jídlo dojíst. Bohužel ne proto, že by bylo tak hutné, ale proto, že bylo hnusnější než… nenašel jsem přirovnání ani po osmnácti minutách přemýšlení.

Přesto jsem ji tak nějak dojedl v domnění, že prostě hnusně chutná standardně. Jako druhý chod jsem si dal rybu s hranolkama. Ryba bohužel neměla žádnou chuť a sůl jí mnoho nepomohla, tudíž o ní nemohu také nic zajímavého napsat. Poté jsme se ve středně mrzuté náladě odebrali do útrob kancelářských. Cestou jsme potkali budovu společnosti, která by se v blízké budoucnosti mohla stát mým útočištěm, ale to je ještě velmi předčasné zmiňovat.

Po obědě se mi nepracovalo nikterak dynamicky a ani jsem se fyzicky necítil dvakráte nejlépe. Rozhodl jsem se dát si pauzu a nabízet jahodové sminty (čti: assminty) kolegyním i kolegům v kankeláři. Když jsem se přiblížil k dánskému týmu, dostal jsem na oplátku možnost ochutnat slanou lékořici. Prve jsem zarputile odmítl, že mi to určitě nebude chutnat. Dánská kolegyně se však nedala odbýt, pročež jsem bez boje podlehl jejímu naléhání a do úst si vložil černý trojúhelniček se symbolem kříže. Chutnalo to hořce a slaně. Nebudu vám lhát, následující věta se vám líbit nebude. Muselo to totiž chutnat podobně, jako když člověk poprvé okouší orální sex s mužem – a to z pohledu provádějícího. Vlastně tohle tak hnusně neznělo. Původně jsem chtěl napsat, že to musí chutnat podobně jako když poprvé okusíte něčí sperma. No ještě, že jsem to nenapsal takhle doslova, to by se vám tuze nelíbilo.

Nicméně tak, jak nyní kroutíte ksichtem nad touto představou, tak velmi podobně zmíněná věc chutnala. Jsem odvážný a dal jsem tomu minimálně dvě minuty. Jednak se ten bordel nechtěl vůbec rozpustit a jednak mi s každým dalším polknutím bylo víc a víc blivno, zejména jak se s každým „líznutím“ uvolňovalo neskutečné množství soli, až se člověk divil, jak se to do tak prťavého trojúhelníčku vůbec mohlo vejít. Nakonec jsem to musel vyplivnout dřív, než jsem ji celou polkl. Prostě se nedalo.

Samotná šavle na sebe pak nenechala dlouho čekat. Přestože základem otravy byla s největší pravděpodobní plastová polívka a prošlé ingredience v ní, dánská lékořice zcela jistě celému procesu vůbec nepomohla. Nebo vlastně pomohla, ale ne tak, jak by si člověk přál. HNUS!

Večer jsem tedy musel vynechat opět posilovnu, jelikož přiotrávený a poblitý bych toho mnoho nenacvičil. Dorazil jsem tedy ještě v mátohách domů s tím, že si hned zdřímnu. Bohužel se mi pod okny rozhodl vyhrávat nějaký tým nedorostlých šumařů houslových, kteří se snažili dát dohromady díla známých hudebních mistrů. Bohužel jim to mnoho nešlo a velmi záhy mě začali srát svou neumětelností a ve chvíli, kdy začali znásilňovat i Schubertovu Ellens dritter Gesang (Ave Marii), mou velmi oblíbenou skladbu, musel jsem okno rezolutně zavřít, přestože to znamenalo koupat se po zbytek večera ve vlastním potu a slyšet je skoro úplně stejně, jako při okně otevřeném. Nasadil jsem si alespoň sluchátka a zaposlouchal se do zvuků libovějších.

Tak či tak, celý tento den obsahuje hned celou nůši důkazů, že bůh neexistuje. Kdyby totiž existoval, už dávno by vzal ostřelovací pušku a sejmul by celý tým zmíněných hudlařů a v životě by nenechal své produktové manažery vytvořit něco tak hrůzostrašně příšerného jako je slaná lékořice nebo studená plastová polévka porra.

Tak. Tečka.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *