Nenechte zmást nápisem se. Totiž nenechte se zmást klamným nadpisem, znít by tato věta měla jakž takž správně. Možná nakonec nebude zase tak matoucí, jak se může nyní jevit.

Týdny a dny minulé se nesly v duchu nudných událostí. Kupříkladu jsem začal šetřit. Zjistil jsem, že peníze na mém účtu přestaly přibývat. Prve jsem podezříval svého zaměstnavatele. Následně člověka, který mi zcizil před nedávnem kartu platební-debetní (často nepochopitelně mylně označovanou i vysokoškolsky vzdělanými lidmi jako kreditní). Volal jsem tedy zaměstnavateli. Z oddělení pro výplatní pásky jsem se k mému překvapení dozvěděl, že mzda je zasílána pouze jedenkrát měsíčně. Mrzuté.

Následně jsem kontaktoval muže, jež odcizil mi mou zmíněnou kartu pro platby debetní. Ujistil mě, ba téměř se dušoval, že ji používá pouze v případech naprosté nouze. Z jeho hlasu jsem však vycítil, že mu nedostatek financí na mém účtu dělá také vrásky na čele. Inu, nedá se svítit, bude potřeba sobě najít jiného zaměstnaneckého poměru a také, jak se v manažerské lidové divnořeči říká – katovat kosty.

Po zralé úvaze, kterak zabránit nehospodárného využívání prostředků ze zmíněného účtu jsem si zakázal dávat peníze ženám, zejména za sex – jež se stále nejapně snažím získat prostřednictvím dárků, květin či jiného druhu (ne)čokoládové přízně. Ale až od nového roku. Letos jsem stejně svůj femininní limit odčerpal.

Což mi připomíná, že jsem dnes byl se podívat ve středisku nákupním. Již v garážích bylo tak plno, že i hummery a porsche se tísnily na místech pro invalidy po dvou a nikoliv po jednom napříč dvěma místy, jak je tomu obvyklé během roku. Svedl jsem krátký boj o poslední nákupní vozík s několika důchodci důchodového věku. Nebyl to těžký boj. Po letitých zkušenostech v zemi s řízeným socialistickým kapitalismem stačilo použít starý dobrý trik – vhodil jsem mezi hašteřící seniory kupu letáků na slevu umělohmotného dezertu, který se jevil ve vedlejším superihomarketu za 0,90,- Kč. Alternativou, o které se dočtete v Průvodci Vánočním nakupováním, by bylo vhodit mezi ně gramodesku Evy a Vaška. Měl jsem po ruce však pouze letáky. Finta zabrala, uzmul jsem vozík a jel po schodech placatých v ústrety upoceným a smradlavým frontám mas, které si vánoční svátky vyložily poněkud svérázně a pod heslem „co nekoupí jiný dnes, musím koupit včera já, abych byl více in“ vzaly nákupní centra útokem, za který by se nemusel stydět ani Kobe Bryant či Darth Vader. Nutno dodat, že se všemožně snaží tomuto heslu dostát.

Ihned za schody stál stánek, či spíše pultík a u něj slečna. Pultík měl na sobě namalována písmena, která dohromady dávala větu, jež říkala něco jako „teplý rašelinový zábal od Radky složí vaše nemoce na lopatky“. To mě zaujalo a slečnu jsem oslovil. Zpětně si uvědomuji, že začít konverzaci větou „slečno, vy nevypadáte zrovna dvakrát zdravě“ nebylo úplně nejšťastnější, leč, pozdě bycha honit. Slečna odvětila konverzační „hmm“ a otočila se ke mě zády. Asi cizinka, pomyslil jsem si a pokračoval jsem v jízdochůzi s vozíkem dále.

Jen co jsem prošel turnikety, zbystřil jsem čokoládové potěšení – kolekce. Vezmu aspon čtyři krabice, říkám si. Naházel jsem je do vozíku a totálně jsem tak ignoroval fakt, že nemám letos vánoční stromek. Ještě, než jsem je stačil přikrýt bundou, abych ušetřil při placení, objevila se dvojice dalších slečen, co stály u stánku s nápisem Orijon nebo něco takového. První samička směle vyšší postavy začala naučenou frází na jeden nádech: „Vidím, že jste si koupil výrobek od společnosti Orijon, máte tak nárok na dárek“ a vyzývavě se k tomu pousmála. Jako jak, koupil?? Si snad buchty myslíte, že kradu?? Pomyslel jsem si. Ale nahlas jsem pronesl pouze: „No hablo checo, solo espanol o inglés“, tedy frázi, která samičkám otravným měla oznámit, že na ně seru jako na placatý kámen a nic nemůže zastavit mou snahu o dobytí cíle v podobě odchodu z marketu suprového v co nejkratším čase.

Nutno zmínit, že návštěva onoho místa mi přinesla nejen znovu nešťasnou připomínku mého patetického finančního plánování, ale také nepříliš šťastnou vzpomínku na mé velice ubohé finanční plánování. Dežiho vů, huh.

Abych to zkrátil, veškeré nakoupené zboží jsem vyložil v kuchyni. U mě doma, samozřejmě. Mimochodem víte, co má společného teplota mé kuchyně a povolený věk pro soulož v jisté komunistické republice? Je potřeba zmínit, že jak jsem začal šetřit, počal jsem také vypínat topící těleso v kuchyňském prostoru. Což se projevilo snížením teploty z běžných 17 stupňů pana celsia na poněkud mrazivých 14,3 stupně téhož džentlmena. Následkem toho jsem přestal snídat a kuchyň navštěvuji pouze v kulichu a v době absolutního hladu či dehydratace.

Odpověď na otázku výše je tedy – číslovku čtrnáct. Kdyby to tu náhodou četl některý z politiků a nepochopil kontext.

Toliko k tématu. Nakonec nadpis v titulku zase tak mylný či snad lživého rázu vůbec nebyl. Chybí pouze ty boty… Co jsem to chtěl o střevících napsat? Netuším.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *