Konečná, vystupovat

Po necelých šesti létech je to již téměř za mnou. V pátek jsem nadřízeným oznámil mé další nechtění podílet se na hrubém domácím produktu této země skrze společnost, kterou zastupují. A důvod proč odcházím? Důvod není. Respektive není jen jeden. Důvodů je hned celá řada – ba co řada, extrémně dlouhá nekonečná snůška frustrujících momentů, které mi tato práce přinesla. A to v podstatě úplně zbytečně.

Veselé je, že teď když chci odejít, tak mě přesvědčují ať zůstanu. A to přesto, že jsem na své místo našel plnohodnotnou náhradu (ač z jiné společnosti), kterou jsem ochoten zaškolit a plně jí (tedy jemu, ale mluvíme o  „náhradě“) podporovat po dobu jejího nastupování. Tak hloupý jsem. Dokonce tak hloupý, že se mi to v pátek nepodařilo jednoznačně vysvětlit. Ani nevím proč; z mého překotného vysvětlování páteho přes deváté (chyběl už jen setapouch a sobý hnusec) všichni měli nejspíše dojem, že mě něco přesvědčí o tom, abych ve společnosti zůstal (a nejspíše očekávali mé pochtívání financí).

Jenže tahle loď už dávno odplula, jak s oblibou říkají občané nejkorpulentnějšího národa světa. Já si to totiž spočítal na kalkulátoru. V roce 2008 jsem u této společnosti vydělal více, než v roce 2009 (díky tzv. krizi) a v roce 2010 přesně o 197 kč měsíčně více, než v roce 2009. Prosté zvýšení platu by mi tedy nikterak náladu nespravilo, nehledě na to, že peníze v mém odchodu hrají skutečně pouze relativní housle.

A protože se mi nechtělo jim to všechno popisovat, odvětil jsem pouze, že stroj času je to jediné, co by mě v tomto případě přimělo zůstat. A ten, jak všichni víme, vlastní pouze společnost IBM, který ale používá pouze při vývoji rozhraní produktu Lotus Notes.

Trochu si díky tomu všemu připadám… hloupě. To už jsem psal. V podstatě jako jistý Artur, který byl nucen zavolat na tísňovou linku s následujícím sdělením:

„Omylem jsem svou ženu střelil do hlavy, éé, jaksi v průběhu sexuálních hrátek. Jsem nevinný!“

Tento třiadvacetiletý muž si zkrátka užíval se zhruba padesátiletou ženštinou sexuálních hrátek zahrnujících reálnou zbraň přičemž ji u toho omylem sejmul. Hmm. Se stane, no ne?

Více na webu kouřící pistole.

Jako při každém ukončení vztahu se zaměstnavatelem se člověk neubrání jistému hodnocení minulosti a hledání plusů, mínusů, toho co mu bude chybět a co naopak nikoliv. A co vše bude chybět mě? Řada věcí! Zejména sexuální styky, které se mi s vybranými kolegyněmi již nepodařilo zopakovat, také realizace některých speciálních fantazií s konkrétními z nich – z toho je mi vážně smutno.

Dále mi bude chybět každodenní účast v jednostranných ranních diskuzních fórech na silnicích neboli v zácpách, kdy nejasnost zipového systému by se měla tesat do kamenů podél cest, neboť jiné řešení jak tento neandertálsky primitivní systém čechy naučit skutečně nevidím.

Také zamáčknu slzu při vzpomínce na každoranní hledání parkovacího místa, za které by se nemusel stydět ani moudrý sherlock holmes nebo spíše (vzhledem k terénu) indiana jones. Budova s přesolenými jídelnami, nefunkční klimatizací, věčně nespláchnutými hranatými záchodovými mísami a smradlavými (č)vuťáky v kostkovaných košilích přežívajícími ve tmavých zákoutích. Smrad linoucí se od účastníků kroužku na podporu rakoviny plic nonstop postávajících těsně kolem vchodu do budovy je už jen třešničkou na dortu melancholie postradatelnosti.

Leč, neklesám na mysli, neb mě pochopitelně nikdo nenutil tam pracovat, zjistit vše co jsem v průběhu měl tu smůlu zjistit ani si vše brát osobně tak, jak jsem si to bral. To je prostě fakt a jakkoliv se na to člověk bude dívat, ve výsledku si za své činy můžeme vždy tak nějak sami. Nadužívání syntaktického slovního druhu „to“ ve větách předchozích mi říká, že bych to neměl s tou melancholií dále přehánět.

A co dál, ptáte se. Hmm. Teď budu chvíli nezaměstnaný. Tedy lépe řečeno luxus nezaměstnanosti nemohu sobě dovolit, neb náklady jsou veliké a stát je jen nenasytná plnětučná bečka co jen krade a na rozdíl od hůdů robina dává zpět velké kulové. Tudíž se budu věnovat práci na volné noze a to v takové míře, abych uživil sebe a všechny potřebné dependence.

Což v podstatě znamená, že budu nezaměstnaný na volné noze. Přesněji vysvětleno budu si platit zdravotní a sociální daň (někdy mylně označováno jako pojištění), ale budu bez práce. Tak vidím svou nevyhnutelnou blízkou budoucnost.

Do doby než se tak stane, tedy než mi dojdou veškeré prostředky, bude potřeba se trochu uskromnit. Nejprve je potřeba ukončit všechny relační lodě s ženami, muži či jinými entitami konzumujícími peníze. Vynechat návštěvy gastronomických zařízení, která si udržují okna čistá – tedy namísto steaku na zeleném pepři si dopřát raději pět rohlíků se salámem vyrobeným v závodě na zpracování masokostní moučky.

Stejný osud stihne také pravidelné návštěvy jakž takž čistých žen nabízejících zpracování jedné velmi důležité mužské potřeby (leštění ega to ovšem není – i když vlastně… hmm) a namísto toho se spokojit s bezzubou minoritou z okolí blízkého mezinárodního socialistického hotelu, oh well… nebo možná raději vůbec nic.

Topení jsem už preventivně vypnul, namísto toho se zahřívám sledováním účtů za elektřinu a očekáváním nedoplatku, který teprve dorazí. Mmmmm, teploučko.

Prostě, člověk se musí umět trošičku přizpůsobit.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *