Konec se blíží

Tak se nám to chýlí. Tedy zatím jen víkend. A myšleno ke konci. Eh, já věděl, že začít takhle nebude dávat smysl ani mě. Tak tedy znovu.

Už jsem se tu celkem dlouho nikterak písmenkově nevyblinkal. Důvodem bylo… a tady bych vám popsal důvody, které mě vedly k tomu, že jsem tady nic dlouho nepsal… bla bla bla… atd atd apod. Takže jistě chápete, že jsem prostě neměl kdy tady něco takového vám psát. Nehledě na to, že … a tady bych vypsal spoustu podpůrných důvodů k těm důvodům předchozím, proč to nešlo… blah blah blah (americké bla bla bla). Skvostné.

Včera začal víkend. Což je doba, kdy mohu spát. SPÁT! Bohužel to není zase tak jednoduché. Hlučná vozidla se po ulici pohybují neustále, přestože v delších intervalech, takže jediná možnost je spát přes den. Ale to pouze za předpokladu, že se pod mými okny nerozhodne procházet družina hlučných skautských evangeliků, podnapilých španělů střílejících z (doufejme) falešných zbraní, případně oddíl zpívajících hárajících krišnů. Toto vše se například dělo tuto sobotu. Do toho si přičtěte chorálové zpěvy znějící z vedlejší budovy, která shodou okolností je kostelem, a která těsně přiléhá k mému bytu. Naštěstí jsou chorály slyšet jen skrze světlík, takže mě to obtěžuje pouze v případě, kdy sedím na toaletě hranatého tvaru.

Dále pak hudlaře na ulici, hluk všeobecný a máte slušný základ na tik v oku. Včera tedy hudlaři nehráli špatně, ale zase se tu objevil zvuk dosluhujícího ventilátoru v klimatizační venkovní jednotce některého z bytů, ale to už je jen takovou třešničkou na tomto neexistujícím dortu.

Začaly se mi poslední dva dny zdát sny. Vlastně teda jen včera a dnes, když jsem chrápal přes den. Zdály se mi nicméně dost hrozné sny. Ty první už si bohužel nepamatuju, ty druhé se nějak propojily s českým filmem, který jsem pár hodin předtím viděl (Sluneční stát). Vyvolalo to (ten film, resp. jeho sledování) ve mě vzpomínky na ostravsko, nahé ženy, grilování ryb a cigány. Také mě to mírně rozesmutnilo. Přibližně v tomto pořadí.

A co se děje v práci? Přestože minulý týden Emilio s Tondou rezignovali a nechali nás hnít ve čtyřicetistupňovém vedru bez klimatizace s tím, že „asi je ten gerét starej nebo co a proto to občas nefakčí“, tak kupodivu poslední dva dny před víkendem klimatizace fungovala a v kanceláři bylo dle oficiálního rtuťového teploměru, který někdo nalepil na podpůrný sloup, 27 stupínků pana celsia. Což bylo daleko lepší, než 37. Tak či tak jsem hodiny trávil v kuchyňce, kde klimatizace funguje většinu dní spolehlivě a na podivné plastové židli jsem střádal plány na lepší život.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *