Koincidence, oblečené ženy a jiné víkendové nesmysly

Po víkendu čeká nás, pracující entity, opět týden pracovní. Není to myšlenka hodná Konfucia, ale je docela trefná a přesná. Toto zahájení nechť vám dává znát, že následující text bude o ničem. Konec varování.

Čeká na nás opět celá řada velkých rozhodnutí. Užívat si nebo neužívat poskakování v koloně a účastnit se tak pravidelného ranního posunkového diskuzního fóra s ostatními šoféry? Přijet brzy a nalézt vhodné parkovací místo, ovšem být tak v zaměstnání jeden z prvních a moci inhalovat výpary z lepidla držícího papundeklové spoje jednotlivých kanceláří, nebo raději vyjet později a parkovat jedním kolem v místní stoce a většinu povíkendových výparů přenechat kolegům? Popřípadě zvolit jako způsob dopravy městské hromadné utrpení společně s lidmi šetřícími na deodorantu, sprchovém gelu i mýdle a užívat si kolapsu čichových receptorů často hraničícím až se stavem, kdy se snídaňový toast rozhoduje, že se půjde podívat, co se to tam nahoře kurva klatě děje?

Hmm. Velká to dilemata, sofiiny předvolby téměř, chtělo by se jednomu říci. Tedy napsati, pochopitelně.

Jakou volbu zvolím záleží především na mém rozhodnutí. Jistěže ne! Ale je dobré si to naivně mysliti.

„Jaký byl tvůj víkend, jo?“ Touto, nebo aspoň hodně podobnou frází ptával se nedokonalou výslovností jeden bývalý kolega, původem brit. To ale nyní není vůbec důležité. Vzpomněl jsem si na něj proto, že po přestěhování jsme se opět setkali – pracuje kousek od naší kanceláře – doslova co by kachnou dohodil. Nedávno odejitá prsatá dobře vybavená kolegyně se záhy objevila ve stejném komplexu, opět co by husou dohodil, možná ještě blíže, jen o patro výše. Má předpředbývalá kolegyně, o které jsem tedy věděl, že se někde v komplexu nachází, pracuje na stejném patře naproti mé kanceláři a pokud si zrovna nemáváme, ukazuje mi se svou kolegyní celý den záda.

„Všechna tělesa, jež se okolo nás nacházejí působí na ostatní okolní tělesa gravitační silou„, dí se v hodinách fyziky. Zdá se, že na tom něco bude. Tato síla je totiž markantnější na tělesech, která mají velkou hmotnost. To mou domněnku jen podtrhuje – mám velkou hmotnost a přitahuji tak ostatní tělesa k sobě. Viz zmíněný zapomenutý kolega, kolegyně a ex-ex-kolegyně. Patrně bych našel ještě další příklady, ale s těmi jsem se zatím ještě nestihl setkat, takže dle některých teorií vlastně existují jenom v mé hlavě. Ostatně, jako celý svět okolo nás. Ovšem přesto, že si třeba každý vytváříme svou vlastní realitu, není vhodné si na veřejnosti například počůrat kalhoty nebo rektálně alpinovat. Jakkoliv by to bylo… divné (?).

Nebojte, zatím jsem neodešel banány ani nejsem crazy in the coconut, přinejmenším ne tolik, aby to bylo v reálu úplně zřejmé. Ale je vlastně otázkou, zdali šílený člověk dokáže sám sebe diagnostikovat. Tuto pochybnost ve mě vzbuzuje vzpomínka na jednoho mého spolužáka ze střední školy, který měří hrubě přes dva metry (což pro účely příběhu není nikterak důležité, ale chtěl jsem, aby se poznal, čímž ho také zdravím). Tento spolužák byl a patrně ještě stále je aktivním příznivcem alkoholických nápojů a sprostých slov (což také není související). Jednoho dne ráno ve škole vyprávěl, že byl předešlý den v hospodě, ale vůbec se neopil. Dle slov své matky měl prý poměrně nakoupeno, neb mu jeho stav vyčítala – on však zatvrzele prohlašoval, že je střízlivý a jako důkaz mu posloužilo to, že se na sebe podíval do zrcadla a připadal si střízlivý. Ač jsem ho v daném stavu neviděl, dokážu si udělat obrázek o tom, kterak mnoho promile v sobě mohl zhruba tak mít, obzvláště v té nejen horizontálně nerozvážné době.

Tedy, jestliže ani opilý nemá jasno, může mít šílený? Asi ne.

Mimochodem, nedivil bych, kdyby zmíněný bývalý spolužák pracoval taky tady někde okolo. Prostě všechna tělesa… Mrzuté.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *