Jsme byl tuhle opět po čase navštívit poštovní úřad v čtvrti. Probojoval jsem se zástupem diskutujících důchodců až k přístroji co vyrábí takové ty pěkné placaté papírky z materiálu horšího než toaletní papír většiny veřejných záchodků a považte, jeden lísteček jsem sobě zmáčknutím tlačítka nechal vyrobit. S pořadovým číslem 945 jsem se s napětím sobě vlastním zařadil do pomyslné fronty čekajících. Nutno říct, že od doby zavedení poplatků ve zdravotnictví se na poště cítím asi jako třicítka na běžné diskotéce. Tedy poněkud nepatřičně.

Jak jsem tam tak lelkoval mezi těmi „v městské hromadné dopravě jiné účastníky holemi šťouchající“ seniory, zbystřil jsem také zajímavou samičku ve věku přijatelném, netlustou a neškaredou. Původně jsem si to chtěl namířit rovnou k ní a začít ji přesvědčovat o své dokonalosti prostřednictvím trapných frází a glos, ale než jsem tak stihl udělat, zazněl gong, samička se začepýřila a odplula k okénku výdejnímu, by sobě balíček z čínské lidové republiky (nebo teda asi spíše odjinud), naježila.

Inu nezbývalo, než ji spořádaně následovat. Vyšla ven a ve vestibulu poštovního úřadu začla brejlit do kočáru s dítětem. Poučen z incidentu s maminkou neurčitého věku a ostrým deštníkem v minulosti jsem polkl seznamovací repliku „Pěknej šklebák tuhle, ehm, že?“ a zvolil poněkud ortodoxnější tón. Zatímco jsem zíral do kočáru pohledem číslo osm (tedy jakoby mě skutečně zajímal jeho obsah), otevřel jsem konverzaci slovy

„No je vidět, že je celá po vás!“

„Hmm, to je brácha“, odvětila samička.

„Ale, … to se přece nezbytně nutně nevylučuje… Nebo alespoň ne úplně.“ odvětil jsem v naději, že třeba ne všechno je ztraceno.

„Je nevlastní a vůbec mi není podobný“, odpálkovala mě podruhé.

„Nevlastní říkáte. Ale ten kočár vám fakt ladí k riflím!“ chytám se stébla silného jako vtipy petra novotného, leč záhy z výrazu její tváře odtuším konec mrzuté konverzace a loučím se tedy raději jen slovy prostého člověka „Tak nic, hezký den.“

Bez odpovědi se otočila a s pojízdným šklebákem odkráčela neznámo kam. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na slova jednoho mého technicky zdatného kamaráda: „Ženy jsou komplikované věci, které nejdou rozebrat a seřídit.“ A měl zřejmě pravdu. Ač já bych rozhodně ženy nikdy nenazval „věcmi“. Tedy minimálně ne před nimi nebo v jejich sluchově dosažitelné blízkosti. Jsem totiž slušný člověk. Tak.

Nesmím zapomenout, že dnes jsem snědl malého medvídka. Tedy ragů z něj. Že byl malý šlo poznat podle ceny, která byla vysoká. A také podle porce, která byla malá. Byl také na mandlích a s brusinkovou omáčkou. A bylo to kompletně a úplně mňam.

Celá obědová situace se mi tak nějak přes den rozležela v žaludku, že jsem o ní musel tuze uvažovat až do pozdních večerních hodin, kdy jsem navštívil jiné gastronomické zařízení, přesněji rychlé občerstvovací zařízení Kardinálně Fatálního a Cévy drásajícího produktu, kam vesměs chodím proto, abych si popovídal s pěknými slečnami usměvavých rysů.

Jak jsem tam tak stál a přemýšlel, co si objednám, oslovila mě obsluhující samička s dotazem, co si dám. To mě vůbec nepřekvapilo. Oznámil jsem jí, že jsem měl dnes vynikající oběd, a že jejich zařízení nemá šanci toto překonat. S kuriózním výrazem ve tváři se optala, co že tak dobrého jsem měl. Odvětil jsem s kamennou tváří labužnického mistra, že medvídka. Malého, ale přece medvídka. Zůstala na mě koukat jako reportér tv nova když se snaží slabikovat slovo popokatepetl a po chvíli ze sebe vysypala posledním dechem „Jako ják medvídka??“

Popsal jsem jí tedy celou proceduru této na mandlích restované s omáčkou připravované labužnické veselosti a abych zahnal její případné obavy o původní zdraví zvířete, dodal jsem, že depresemi medvídek jistě netrpěl, protože maso bylo dostatečně měkké. „Podobně jako z malého býčka brazilského původu“, upřesnil jsem. Pořád na mě koukala tak nějak divně a s výrazem člověka, který právě zjistil, že hyperbolická topologie nemá v denním životě prakticky žádné využití, se otočila na svou podobně zírající kolegyni. Abych zbořil toto trapné ticho, narušil jsem tenzi otázkou podanou s jemně mrzutým nádechem: „Tak to mi asi teď nic neprodáte, co?“

Naštěstí se usmála a objednávku jsme nějak dali dohromady. Mé pozvání na 300g steak z hovězí svíčkové na pepři s omáčkou z pravých hříbků v nedaleké kvalitní restauraci, však bohužel odmítla.

Inu, ženy jsou komplikované.

Sdílej tento článek

2 Responses to “Kočička se šklebáčkem, veverka a malý medvídek”

  1. Goblin says:

    Žereš koalu, tak se nediv… :)

  2. Líní vačnatci s malým mozkem co prochrápou dvacet hodin denně, po konzumaci přímo volají!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *