Zatímco v německém Andechsu jistá merkelová paní vymýšlí tuze chytrý plán na uzavření všech německých jaderných elektráren, o necelých sto kilometrů dál ve švábském Memmingenu se dvě dívky rozhodují aspirovat na darwinovu cenu svým skutkem veskrze prozaickým – úskokem vlakovým. Ač nerad prozrazuji pointy příběhů, je třeba říci, že o dívčinách nutno již hovořit v čase minulém. A to i písmem. Mrzuté.

Tolik se toho dělo, tolik se toho děje a pro mou nerozhodnost není možné sem sypat nová písmenka v podobě řečiště slovních wigwamů tak často, kterak bych sobě i vám přál. Toliko podivná věta na úvod. Tak. Vlastně to už je druhý odstavec, troubo, takže žádná věta na úvod. Škodolibé. Což mi připomíná:

Už dva týdny se nemůžu rozhodnout, jestli si udělám kynuté preclíky nebo ne. Důvodem mé nerozhodnoti je jednak nekonzistence nabízených receptur s často až podivnými ingrediencemi a jednak také umístění trouby. Nemyslím teď umístění petra novotného ani daniela hůlky, alébrž fyzické umístění horkovzdušného (elektrického) zařízení ne nepodobného rustikálnímu soláriu pro méně náročné.

Toto zařízení jsem totiž nepříliš prozřetelně umístil v minulosti pod brambory a cibuli. Což ve zkratce znamená, že bych před jeho použitím musel brambory i cibuli přemístit. A co vám budu povídat, je to prostě sofiina předvolba a né že né.

Minulý týden, tedy zhruba týden potom, co jsem koupil droždí na přípravu kynutých preclíků, o kterých nejsem stále rozhodnut, zdali je mám péct a které (to droždí, nikoliv preclíky) expiruje zhruba za tři dny, tudíž mě de fakto tlačí k tomu, abych jej spotřeboval… Eh, kdo této větě rozuměl, nechť hodí kamenem. Jednoduše minulý týden jsem jel do německé spolkové republiky. Vlastně jsem dojel až takřka ke Strašnému burku. Tam proběhlo krátké jednání a ještě tentýž den jsem se vracel. Nutno říct, že vozidlem. Zážitek to byl doslova penetrační a nedoporučoval bych ho nikomu, kdo nemá rád bolest. Celková ujetá vzdálenost: 1 628 km. Skvostné.

Již výjezd okolo hodiny půlnoční byl ve znamení drobného fó pa (čti: faux pas). Asi po dvaceti minutách jízdy jsem si totiž uvědomil, že jsem si zapomněl vzít společenskou obuv vhodnou k obleku. Co na tom, že jsem přibalil čerstvě upečený chléb, kuřecí řízky, či náhradní spodní prádlo (přeci jen, destinací bylo německo) – esenciální boty prostě chyběly. Cestu jsem si tak nedobrovolně prodloužil o nějakých 60 minut českých.

Zbytek cesty jsem již nic nezapomněl, tudíž probíhala bez nežádoucích zážitků. V německu se mi opět potvrdilo, že pokud spatřím předjíždějící kamion, bude to buď čech předjíždějící poláka, rumun předjíždějící čecha nebo polák předjíždějící jednoho ze zmíněných. Vůbec celá ta návštěva civilizace ve mě opět zanechala hlubokou rýhu na duši.

Ačkoliv to by se spíše dalo říci o českých silnicích, přestože jsem nejel na bicyklu a dnešní moderní automobilové gumy již duši nemají (což je pozoruhodné, že i bez duše dokáží existovat, hmm).

Kromě kvality dálniční sítě můžete německo od česka rozeznat také tak, že zatímco okolo páté hodiny odpolední jsou německé nezpoplatněné dálnice takřka prázdné neb němci už spokojeně oddychují u svých rodinných krbů či sklepů, v česku vás čeká řádný nášup idiotů kroutících volantem všelijak, jen ne podle předpisů. Obzvláště pikantní je to koncem pracovního týdne, kdy se hustota ještě zvyšuje v důsledku snahy většiny o dohnání toho, na co celý týden bohapustě srali. Ano, napsal jsem srali. Tak.

V neposlední řadě v německu téměř nezažijete situaci, kdy se vás pokouší krokem předjet kdejaká služební octavie s křenícím se umaštěným frantou manažerem schovaným za tónovanými skly tohoto brilantního vozidla. O rozdílných schopnostech těchto dvou národů řadit se automaticky do pravého pruhu či používat zipový systém sjíždění, už raději ani mluvit nebudu. Totiž psát. Bylo by to jako házet prasátka na křivá vrátka.

Ale o tom všem jsem vůbec psát nechtěl. Ach jo :-(.

 

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *