Víte kde se sejdou chirurg, fyzioterapeut, zdravotní sestra či masér se špatnými zády? Na úřadu práce. Hahahahaha. Tak jsem se tomu zasmál jen sám. Mrzuté je, že se nejedná pouze a jenom o tuze špatný vtip, ale také o velmi mně blízkou a smutnou realitu. A o čem že to zde vlastně píši?

Inu píši zde o změně v mém životě, která se nejspíše nebude konat. Věc se měla následovně:

<začátek_melancholické_části>

Zhruba jednu dekádu zpátky začaly moje IT mozkové buňky konvertovat a měnit se na buňky jiné (patrně v důsledku přesledování veškerého pornografického obsahu internetu, dvakrát), konkrétně na buňky více pragmatické se spasitelským syndromem, který v nich bublal již od pradávných věků. Rozhodl jsem se tedy, že se stanu lékařem. Bohužel jsem záhy zjistil, že na to je potřeba studovat z knih, které svým rozsahem několikanásobně přesahují výroční desetileté vydání časopisu trnky-brnky. Což mě lehce odradilo a hledal jsem tedy alternativní možnosti studia tohoto oboru. Nenalezl jsem žádné. Alespoň nikoliv před těmi cca léty deseti (vlastně to bylo méně, asi osm, ale to je jedno).

A protože v mém případě od slov k činům vede cesta krátká, oživil jsem tuto myšlenku krátce poté, přibližně tedy po pěti letech. Rozhodl jsem se, že stanu se fyzioterapeutem. Ujištěn literaturou, že fyzioterapeut je pouze nedostudovaný lékař, který má však teoretickou možnost lidem pomáhat a to tak, že ty polámané složí dohromady podobně jako lego (což mi v té době vyhovovalo, neboť jsem razil a stále razím pravidlo, že „když to nelze spravit pomocí lepící pásky a kladiva, tak je to neopravitelné“) a také by jim měl umět poradit co dělat, aby v budoucnu tito polámaní nebyli či byli polámaní co nejméně.

Nějaký čas jsem se tedy zabýval studiem informací nutných k přijetí na školu vysokou (tehdá jsem ještě netušil, že stačilo poslat e-mail do plzně a všechno by bylo hotové raz dva), snažil se vydolovat základy chemie, biologie, biochemie a chebiologie. Naneštěstí maximum, na které jsem si upamatoval bylo přibližně po stranu 107 z učebnice přírodovědy pro sedmé třídy základní školy. Cokoliv, co jsem do sebe naléval v průběhu školy gymnazijní, se záhadně vypařilo. Vlastně ne úplně vše, pamatoval jsem si několik tuze užitečných latinských slovíček – scapula, sternum, biceps femoris, labia majora a pubis. Jak se později ukázalo, tato jsou v podstatě úplně k ničemu a to i v latinskoamerických zemích, kde by člověk očekával, že se těmito slovíčky bude dát smysluplně dohovořit. Není tomu tak.

Před zahájením celého složitého procesu přijetí na další z vysokých škol, které jsem nedostudoval, bylo potřeba změnit životní styl. Přestal jsem si tedy objednávat pizzu až domů a začal jsem si ji vařit sám (je to snadné, do mísy dáte takový bílý prášek, zalejete kečupem a dáte vařit do papiňáku na zhruba osm hodin zcela bez vody), namísto návštěv restauračních zařízení jsem začal sledovat pořad „Ano, šéfe“ a přestal si užívat až dvou teplých jídel denně. Dokonce abych ušetřil na nájmu jsem se přestěhoval z luxusního bytu 2+1 do krásného 9+1 (devět metrů od dálnice, metr pod územím vozovky – po zimě již asi metr a půl).

Protože jsem dobře věděl, že ke studiu jsou potřeba finance (na alkohol, hořčici, obrázkové knížky a morálně uvolněné ženy), velmi jsem uvítal, když mi firma vyšla vstříc a snížila mi plat o deset procent. Což mě silně motivovalo k tomu, abych vzal několik značně riskantních překladatelských zakázek pro vyžití jinak zcela zbytečně prospaného nočního času a pro vyplnění časných ranních hodin jsem zase začal vyučovat cizí jazyky (zlé jazyky!). Nutno podotknout, že s překládáním to nešlo tak úplně hladce, jak jsem prve myslil. Z překládání těžkých beden mě po čase začala bolet záda a jak se ukázalo, tak vyučovat cizí jazyk studenta-muže se poměrně dost liší od doučování studentky, na což jsem byl zvyklý z dřívějška. Chybí tam hlavně ty zábavné části a vůbec je to daleko větší dřina. Vlastně je to úplně jiné! V mezičase se samozřejmě objevily výdaje, které veškerou mou snahu o snížení nákladů pohřbily stejně rychle jako intelektuál swingers party.

Ale abych to zkrátil, protože to začíná být již příliš rozvláčné – do oboru mě nepřijali neboť jsem tupej jak násada od motyky a nezbývalo mi tedy než se vydat cestou alternativních možností. Protože nemám žaludek na provádění transplantací orgánů v domácích podmínkách (a také mi chybí výrobník ledu), mohl jsem se rekvalifikovat buď na „vařiče knedlíků a příloh vč. mražených s oprávněním pracovat v oboru gastronomie“ nebo na „maséra pro zdravotnická zařízení s možností uplatnit se při výkonu rehabilitační či léčebné péče pod přímým vedením fyzioterapeuta způsobilého k výkonu povolání bez odborného dohledu nebo opravdového lékaře se specializací ve výše zmíněných komplikovaných věcech“. Nějakým omylem jsem se překlikl a nahrnul se do druhého zmíněného.

Když jsem však zjistil, že pro rekvalifikaci nestačí znát jenom osm latinských slovíček, ale rovnou latinské názvy všech svalů, kostí, šlach, úponů, hlav, těl, začátků a konců všech těchto veselostí vč. jejich funkce či disfunkce, rozhodl jsem se, že zkusím něco snazšího. Zkusil jsem se tedy stát masérem relaxačním-obecným, neboli nejnižším řádem, o který by si terapeuti fyzio neopřeli ani kolo, natož žebřík nebo utěrku. Částečně proto, že jim tito nevzdělanci berou práci a často dolámou již tak polámané klienty, a částečně proto, že ač ve finále dělají také masáže, tak ty jejich fyzioterapeutické jsou bolestivé a za daleko méně peněz.

Ale nezabředávejme do sémantiky. Faktem zůstává, že kurz mi za chvíli končí a já mám zlomená záda. Nikoliv tedy zlomená ve smyslu zlomená, alébrž zlomená ve smyslu zlomená. Tedy mohu hýbat končetinami, mohu již dokonce i chodit, ale stát nemohu déle než osmnáct a půl vteřiny a zvedat těžká břemena už vůbec ne. Ano, teď je ten správný okamžik, kdy se můžete od srdce začít smát tragikomickému osudu debila, který to tu píše. Tedy mé osobě. Až to tu najdou Merriam s Websterem, bude brzy u výrazu Loser zbrusu nová definice. Hmm.

Je to smutné, ale je to tak. Ačkoliv s mými masážemi byli všichni po dobu mého tréningu více, než spokojeni (a na domácí půdě dokonce VELMI spokojeni), zdá se, že dokud neopravím sám sebe, nebudu moci řádně v kurzu pokračovat, natož ho dokončit. Což se vzhledem k nevratným změnám na páteři nejspíše v dohledné době nestane.

</konec_melancholické_části>

(Ano ano, tento tag není syntakticky správě použit. Nebojte se na to poukázat svým prstem s nehtem neostříhaným!)

Takže toto je též odpověď na otázku v mnoha hlavách se jistě honící, a totiž proč se zde neobjevilo nic veselého či trapného po tak dlouhou dobu. Měnil jsem svůj život. A teď se mi směje i Sisyfos.

Už aby nám tady zavedli co nejdříve nějaké levné suicide booths – hlásím se dobrovolně jako TESTER!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *