Jak jsem vyplňoval korporátní motivační dotazník uspokojenosti

Tak nám začal další nelítostný a příkrý týden. Někdo by se jistě odvážil jej dokonce označit za příkře nelítostný. Na to je však dle mého názoru ještě tuze vrzy. Tedy brzy. To byl překlep. Ano ano, napsal jsem překlep, no bóže. Se z toho nebudeme vořežprutovat a vezmeme to jako fakt a jeho neopravení přiřkneme mé donebevolající lenosti. Tak.

Dnešek byl v zaměstnání opět lehoulince penetrační. Hned po časně ranním příchodu okolo jedenácté hodiny jsem se uvelebil v mém korporátním křesle a ještě než jsem stačil požádat asistentku, aby mi uvařila kávu, jsem si uvědomil, že vyjma toho, že žádnou nemám, také kávu téměř vůbec nepiji. Mezi těmito úvahami jsem se nějak špatně posunul a probudil tím celý korporátní počítač, což bylo nemilé, neboť jsem zřel příchozí poštu. V té seděl e-mail, který vyžadoval mou pozornost. Jednalo se o vyplnění motivačního dotazníku pro zaměstnance. E-mail se ptal, zdali jsem motivován a že firma zahajuje tříkolový maraton motivačních změn či kýho šlaka.

Předně jsem nechápal, proč by maraton měl být tříkolový. Po krátké úvaze jsem nakonec došel k závěru, že firma je na tom s dechem patrně tak špatně, že hodlá symbolický dvouhodinový běh absolvovat natřikráte. Inu, budiž.

Co mě ovšem rozladilo daleko více, byl k e-mailu přiložený ilustrační obrázek. Ten obsahoval luxusní vyfotokrámované pány v trenýrkách chystající se na tartanovém oválu na rozběh z nízkého startu a to dokonce bez bloků. Každé malé dítě, které nikdy nestudovalo hyperbolickou topologii, nemělo tendence relaxovat nad rovnicemi, případně se někdy vyskytovalo v blízkosti atletické dráhy a nasálo tamní atmosféru ví, že maraton se určitě nezahajuje z nízké startovní pozice, protože představa, že u více než dvouhodinového čtyřicetidvoukilometrového běhu hrajou milisekundy získané nízkým startem nějakou roli je absurdnější než představa že paris hilton napíše knihu na jejímž základě natočí Steven Spielberk celovečerní film. A ano, v předchozí větě zní jedno slovo jako myly se kundy, ale není tomu tak, neboť tam hovoříme o miliho sekundách. Pamatujte na to!

Tudíž, jak nyní jistě chápete, zvolený motivační obrázek pro mě vůbec motivačním nebyl. Ba přímo naopak! Opět uvnitř mě malý kousek umřel.

E-mail se zároveň tázal, zdali bych chtěl vyplnit anonymní dotazník. Necítil jsem se k takové činnosti zrovna dvakráte motivován, protože jsem tušil, co za -břednuvší bahno bude obsahovat, leč, zvědav které firmě, kterému kamarádovi našeho slavného vedení jsme zakázku outsourcovali, jsem na odkaz neprozřetelně kliknul. Ihned po otevření úvodní stránky mě ovanul grafický duch počátku devadesátých let na českém internetu. Ó jak skvostné! Nostalgický moment hbitě přebila tlačítka s různým druhem a velikostí fontu ne nepodobající se prvním pokusům písmorytců o vytvoření diakritických znamének na gutenbergově knihtisku ve století patnáctém.

Na výběr se zároveň tkvěly hned tři jazykové mutace. Po dřívějších zkušenostech s kvalitou firemních překladů jsem zvolil nejprve francouzštinu. Poté jsem si to rozmyslil, částečně z důvodu, že moje connaissance de la langue française nepatří k nejlepším a překliknul jsem po krátkém zaváhání na verzi anglickou. Ač hned v úvodním přivítacím blábolu jsem dvěma větám nerozuměl vůbec a jedné z části, nebylo stejně jiné volby, neboť tlačítka pro češtinu jsem se poněkud štítil.

S povzdechem jsem se podíval na hodinky a naznal jsem, že ztratit deset minut času pouze výběrem jazyka může jen opravdová rybí hlava a s tvrzením „není čas na hrdinství“ jsem se rozhodl dotazník co nejrychleji dokončit v jazyce národa podivně tvarovaných lidí.

V další části byla legenda. Nikolivěk Legenda o vášni či Legenda o Zorrovi mstiteli, ale prachsprostá legenda. Člověk by si myslil, že se z ní něčeho dozví. To bychom však nesměli být v korporátním dotazníku. Hned první věta totiž zmiňovala, že v dotazníku se může nacházet dotaz týkající se liniového manažera a že takový dotaz mám postoupit právě liniovému manažerovi. To mě rozladilo. Nesnáším, když mám anonymní dotazník vyplňovat se svým liniovým manažerem potažmo když vůbec netuším kdo jím je. Zkusmo jsem zadal do vyhledávacího pole firemního intranetu dotaz „líniový manžer“. Po deseti minutách čekání jsem to vzdal a vrátil se k dotazníku, kde jsem kliknul na tlačítko Continue.

Hned první otázka ve mě vzbudila touhu dotazník zavřít. Byla totiž formou známkování 1 – 6. O můj skutečný názor se očividně nikdo nezajímá. Pffr. Odfrkl jsem si, vrátil oči ze sloupu a zaklikl nejpravděpodobnější odpověď. Tak to šlo dál a dál. Nad některými otázkami jsem skutečně chrochtal neutuchající radostí:

Při každé příležitosti všem vykládám skvělé věci o práci ve společnosti.

Hmm, i tak se to dá říci.

Jen skutečně máloco by mě přimělo k odchodu z organizace.

Podruhé? To asi ano. Každopádně odpověděť na takovou otázku jedním zakliknutím jediného tupého kulatého radiového buttonku bylo skutečně nad mé motivační síly. U některých otázek nešlo než si představit v hlavě jedno velké mohutné LOL.

Vrcholové vedení společnosti zachází se zaměstnanci jako s tím nejcennějším co má.

Za předokladu, že tím nejcennějším je rohožka, pak ano.

Vskutku se raduji ze svých každodenních úkolů

„Olé!“ zvolal zaměstnanec nad svým každodenním úkolem.

Občas jsem se až pozastavil nad některou z otázek a chvíli přemítal, která asi tak hiltonovic hlava ji vymyslela.

Věřím v schopnosti vrcholového vedení řidit společnost efektivně.

Věřím, že na základě tohoto průzkumu budou učiněny konkrétní změny ve společnosti.

Věřím pouze v jedinou věc: Že se šampony jednoho dne začnou opět prodávat ve skle a učiní tak svět opět na chvíli snesitelnějším.

Můj nadřízený vytváří v týmu pozitivní atmosféru.

Na tuto otázku jsem byl nucen se zeptat rovnou mé nadřízené. Její úšklebek mi naznačil, kterým směrem se má moje odpověď ubírat.

Až na úplném konci dotazníku, když už jsem byl úplně vyčerpán, se nacházela dvě vtipně malinkatá políčka, která se tázala na konkrétní názory, které bylo možné dokonce vepsat. Nedivil bych se, kdyby byl jejich obsah ve výsledku v databázi ořezán na 255 znaků.

První otázka se ptala na to, jaké změny bych ve společnosti učinil, kdybych se stal jejím CEO.

Napsal jsem upřímně, že se mi nedaří vcítit se do role člověka, který již dávno přestal rozumět pokročilým funkcím v počítači jako třeba posílání e-mailů, který netuší kolik stojí chléb a městskou hromadnou dopravu viděl zevnitř naposledy, když si tam omylem odskočil na toaletu.

Uhodnete, která z osob právě dokončila vyplňování korporátního dotazníku a která naopak měla ráno nehodu se silikonovou erotickou pomůckou?

A druhá otázka byla malinko podbízivější:

Co na práci ve společnosti shledáváte tím nejlepším?

Napsal jsem popravdě, že nyní už nic, ale po malé úvaze jsem to doplnil o tezi, že v případě, že vás společnost vyhodí, dostanete odměnu ve výši šesti až sedmi měsíčních platů bez ohledu na vaše předchozí kvality a působení ve firmě, přičemž vás je schopna nejdéle do tří měsíců od data vyhazovu přednostně přijmout zpět na jinou pozici, přičemž odstupné si můžete v plné výši ponechat. To vskutku nabízejí málokde a považuji to tak za to nejlepší.

A pointa bajky kde nevystupují žádná nevyhynulá zvířátka, prasata, kurvy ani jiní budižkničemové? Domnívám se, že když už se firma rozhodne sbírat prostřednictvím předraženého outsourcingu náladu či motivaci svých zaměstnanců pro ni ještě pracovat, mohla by to dělat daleko vstřícnějším způsobem s širším polem určeným pro KOMUNIKACI. A tím nemyslím vozovku, spojení nebo styk. Na mysli mám otevřenou komunikaci a to nikoliv prostřednictvím najatých šašků, kteří ani netuší, co se ve společnosti děje a snaží se použít GPS navigaci i při hledání parkovacího místa v podzemních garážích, ale prostřednictvím opravdových vedoucích.

Leč, to bychom však nesměli být v korporátu. Takhle se naklikaná data jednoduše nalejou do tabulky, přechroustají se algoritmem splácaným nějakým chudým indem ve visual basicu a výsledkem tak bude powerpointová prezentace v ceně několika desítek milionů korun a obskurně velký neoptimalizovaný PDF dokument se spoustou grafů s parametrickými křivkami a procentuálním vyjádření spokojenosti zaměstnanců ve společnosti.

Mimochodem, dnes podal výpověď další z nich…



Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

nikolivek


Sdílej tento článek

One Response to “Jak jsem vyplňoval korporátní motivační dotazník uspokojenosti”

  1. LOL, trefne, zabavne, lec i pravdive smutne

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *