Za zvuku shluku podivně vyhlížejících nordických entit, jež na mě kladou svou veškerou lásku (alespoň tedy po následujících 268 vteřin) svým maximálně kvalitním způsobem, jsem se rozhodl popsat vám průběh mého nyní již sedmidenního půstu, který se v důsledku událostí nepředvídatelných rozrostl na půst prakticky devítidenní. Tedy, čas ukáže, ještě není všemu konec.

Rád bych napsal, že jsem půst standardně zahájil minulý pátek. Nebylo tomu tak. Pozření jakési neúplně kompatibilní potraviny minulou středu způsobilo v mém zažívacím traktu dávící reflex zhruba kolem šesté hodiny ranní den následující. V důsledku čehož jsem nebyl schopen celý den bez cizí pomoci mluvit, sedět či dokonce ležet na zemi. A to je ten nejhorší stav otravy jídlem. Snažil jsem se pouze pít vodu a detoxikovat, což se mi nakonec podařilo a v průběhu dalších dvou dní se moje tělo vrátilo do relativního normálu. Na čtvrtek však nicméně nemám žádné vzpomínky, kromě hrozivých nočních můr, které zahrnovaly například cestování do vzdálených měst na bicyklu za použití navigace, kam jsem vždy přijel pozdě, což mě ohromně rozladilo.

Píši to zde takto rozvláčně zejména pro případ, že by tento reflex byl náhodou způsoben nějakým toxinem typu botulotoxin, který by mě v následujících dnech zahubil – aby tedy bylo zřejmo, že jsem se nezahubil sám, ale že za to může právě nezdravé polotovarové nečerstvé jídlo – výdobytek amerického kapitalismu. Tak.

Avšak nemějte obav – zrovna botulotoxin to určitě nebude. Jednak v jídle, které jsem konzumoval se běžně nevyskytuje a jednak jeho smrtelná dávka je pro běžné lidské tělo zhruba jeden mikrogram, pročež bych zde nejspíše již nebyl. Zmínil jsem ho právě proto, že paralýza těla byla značná. Naštěstí mi bylo tak blivno, že jsme nedokázal o takovýchto věcech vůbec přemýšlet.

Zároveň svědomitě přiznávám, že jsem si nepouštěl kazetu s hůlkou ani takovou doma nemám (ani hůlku, ani kazetu). Tak, toliko k potenciálním sebevražedným sklonům.

Ale zpět k tématu – jakpak mi tedy pokračuje ten půst, ptáte se. No dobře pokračuje, dobře. Mám poměrně hlad. Což by nebylo nejhorší. Přes den to lze snadno potlačit, ale co podvědomí? To je taky solidně zmatené – asi jako člen sociální demokracie, když má platit útratu za celý stůl v restauraci nacházející se mimo budovu s poslaneckou kantýnou. Zrovna dnešní noc se mi zdál sen, že jsem se balil na čundr a vybíral jsem jídlo, které sebou vezmu. Volil jsem vejce (pod iluzí, že budu dělat smaženici), kus dortu a od otce jsem dostal ještě sebou housku. Těch kousků dortu tam bylo více, přesně si již nepamatuji. Není bez zajímavosti, že jsem si v průběhu příprav všiml, že je venku poměrněr zima na čundr a měl jsem trochu obavy, jak to dopadne. Naštěstí jsem se potom tradičně probudil a nikam jsem  jet nemusel. Ale ten stres z příprav, to byla prostě hrůza.

Další sen mě zavedl do tělocvičny, kde jsem si chtěl zahrát basketbal, ale pochopitelně se mi míč sfoukl a já strávil zbytek snu hledáním pumpičky, kterou jsem, opět pochopitelně, do probuzení nenašel.

Do třetice se mi pak zdál sen o tom, že jsem se najedl omylem. Že jsem prostě jednoduše zapomněl, že mám půst a pokazil jsem si to celé tím, že jsem pozřel nějakou drobnost (oříšky, čokoládu, …). To se mi zdálo dokonce vícekrát v různých obměnách. Vždy následovalo hořké zklamání z toho, jak jsem selhal a sám sebe zklamal.

Toliko snů psychedelických. Přes den se cítím přijatelně věku (cca na 58,9 let) a normálně konzumuji vodu v množství stejném jako běžném. Přes dopoledne a odpoledne zůstává symptom studených rukou/nohou, ale je zajímavé, že toto odeznívá v průběhu pozdního večera a noci – možná otázka adrenalinu v krvi, těžko říct.

Zatím nejnáročnější je svým způsobem sledování třeba filmů. Ve většině se totiž pořád lidé něčím cpou. Podobně jako jsem si dříve všiml, že drtivá většina filmů obsahuje aktivní kuřáky (a dost často spíše kladné postavy, než ty záporné), aniž by to pro film samotný mělo jakýkoliv význam, tak stejně se to opakuje s jídlem. Za normálních okolností to tak drasticky nevypadá, ale v průběhu půstu zaznamenáte vše poněkud aktivněji – funguje to trochu jako červená dečka na býka nebo výraz koňadra na římskokatolického kněze. U mě tedy zmíňky o jídle vyvolávají fantastické jídelní představy a je to poněkud stresující.

Protože však nelze půst opustit s tím, že si dáte kotletky na chilli s oblíbenou přílohou (to může být třeba šťavnatý steak z libové argentinské kravičky a dva a půl kilogramu belgické čokolády), ale zahájit stravu je potřeba v páře dušenou zeleninou, je zřejmé, že nějaký trapný film či zmíňky o jídle mě k ukončení půstu přesvědčit prostě nemohou, neboť bych stejně na oblíbené jídlo čekal minimálně 24 hodin, jakože po sedmidenním půstu pravděpodobně daleko déle.

PS: Ani vtipné SMSky typu:

Nechceš nechat dovézt nějaké čerstvé pstruhy z Jeseníku? Dodání během zítřka. Mája.

Mě nemohou rozházet. Prostě nemohou-ou-ou-ou-oooo áááá. Čerstvé, chápete… Čerstvé!! Pstruhy. Ti lidé jsou skutečně sadisté!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *