Tiše procházím hlučnou ulicí,
v centru málagy, mají mě za opici.
Klátivou chůzí, cestu si klestím,
davové šílenství, nehýkám štěstím.

Obchody, kiosky, chrámy konzumu,
jakápak krize – nic není v útlumu!
Seňóre peníze, naval mi jen tak,
vždyť já jsem žébrak, chudý a mrzák!

Loktem ho do žeber, hajzla jednoho,
zavazí překáží, hrom aby do toho!
Chci jít jen domů, lehnout si spát,
ne se tu s žebrákem, na ulici srát!

Konečně domov, zavírám dveře
ulehám na postel, bolesti páteře.
Z venku se linou, melodie cigánské,
pod okny hudlaři, národnosti románské.

Snažím se dřímat, šumaři šumějí,
sny se však stávají, vzdálenou nadějí.
S tikem v oku, svou páteř prokřupám,
zlostí se otřepu a pet lahev rozdupám.

Ano, takový jsem už, magor cholerýcky,
nepřejícný a egoista surrealistýcky!
Předposlední rým může ostravacky znít,
ptát se proč? Můžete o tom leda tak snít!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *