Heslo dne: Výpověď

Tak jsem zase zpátky. Záda mě stále bolí, noha zatím neochrnula, ale projevil se u mě nově poměrně značný problém znějící jako židovský svátek – Ischias. Ano, je to on, bolestmi nevyzpytatelný jako brit mila a nekonečný jako průměrný bar i bat micva. Mrzuté.

Poslední dny byly ovšem protkány nevyzpytatelnou nití nejen z pohledu bolestí působenou přiskřípnutými nervovými vlákny v mých mohutných prokrvených tělních orgánech. Poslední dny totiž nesly se v duchu hesla: Zaměstnanci jsou důležitá komodita, které se lze zbavit jako špatného zlozvyku. Vlastně dokonce ještě rychleji!

A tak jich bylo jeden tisíc kusů odejito. Ze dne na den. Tedy, číslo je to značně neoficiální – někdo říká, že to bylo jen pětset, někdo sto, někdo padesát… Kdoví. Faktem zůstává, že spousta parkovacích míst je nyní volných v důsledku absence spousty těch, kteří zabírali zbytečné místo také ve frontách na oběd, ve výtahu, u kulečníkového stolu či v toaletních kabinkách. Krásné, dalo by se říci – I KDEPAK! Svině! Mě nikdo nenabídl odstupné ani výpověď! Opět se potvrdilo, že dělat svou práci poctivě je nerozumné!

Šušká se, že pravým důvodem tohoto zeštíhlování bylo něco úplně jiného! Personální oddělení prý dostalo za úkol sehnat prostory na vánoční večírek kam by se vešla celá firma. Úkol hodný schopného manažera. Takoví tam však nepracují, proto si úkol HR lidé vyložili značně po svém a problém vyřešili z té druhé strany. Hle, kterak tvrzení „není důležitý postup, ale výsledek“ vypadá v tomto kontextu najednou úplně jinak. Zajímavé.

Na toto téma proběhla také velká šůze ve velké místnosti, ve které nelze otevřít okna, a která je i po po týdnu stále cítit gulášem, který se tam servíroval ke dni otevřených dveří. Do místnosti se následně na etapy vklínili zaměstnanci tvářící se vesměs jako vystrašení králíčci:

Šůze probíhala s nejvyšším z nejvyšších ředitelů zeměkoule, který dříve pracoval jako uspávač nemluvňátek. Odpovídal tomu bohužel také projev. Svůj proslov začal mohutnými slovy, kterým dominovaly výrazy jako čelejnž, oportjůnity, márkyt, čejnžin‘ a monetájz. Výsledkem bylo, že po hodině proslovu jsme věděli zhruba tolik, co před jeho zahájením. Někteří dokonce ještě o něco méně v důsledku v místnosti rapidně ubývajícího kyslíku.

Následovala výzva na dotazy, které jsme mohli nejvyššímu položit. Když se dlouho nikdo k ničemu neměl, navrhl, že můžeme své dotazy také anonymně napsat na kus papíru a poslat mu je přečíst. To by v místnosti s několika stovkami lidí bylo vskutku legrační, což si záhy také uvědomil a dodal, že po dobu psaní dotazu zavřou všichni ostatní oči. K tomu se překvapivě také nikdo neměl, obzvláště z obavy o ztrátu pracovního místa – v česku se totiž krade vše co není přišroubované.

Následoval tedy další obskurní moment ticha, které pouze na chvíli přehlušil zmatený výměnný student Vendelin Strudel, když se pokoušel dosáhnout na bramboráček, který tam minulý týden při dni otevřených dveří zapadl za radiátor, a hlučně při tomto pohybu sesul své mohutné korporátní tělo ze židle.

Všichni se tvářili, že nic nevidí, podobně jako se v pánských šatnách všichni tváří, že si pindíků ostatních ani za mák nevšímají, tedy kromě jednoho, který se svým ohanbím jakoby náhodou otírá o všechny přítomné (obvykle kudrnatý padesátník s delším vlasovým porostem).

Když už ticho trvalo neúprosně dlouho, rozhodl jsem se přihlásit a zeptat se na otázku, která všem jistě hlodala hluboko v mysli (ne v těch tyčinkách z drcených čínských novin, ale v úložišti vzpomínek a nejlepších pornografických materiálů), tedy: „Proč nyní?“ Otázkou otevřel jsem pandořinu skříňku s další spoustou korporátních výrazů, nad kterými by se Noah Webster možná celkem rozplýval, ale slyšet to Cyril s Metodějem, určitě by svou cestu zapíchli už někde na ukrajině a sem by ze strachu a studu ani nedošli.

Po skončení šůze si na mě nejvyšší vyčkal a oslovil mě s otázkou: „Hu a ju?“ Odpověděl jsem pravdivě své plné jméno. Nechal mě ho ještě raději vyhláskovat, poznačil si ho nakousek papíru a dvakrát červeně podtrhl. Poté jsme se rozloučili. Zdá se, že budu povýšen! Jipí.

Není bez zajímavosti, že s výpověďmi se svezla též šetřivá kolegyně, o které jsem se zmiňoval v některém z předešlých článků. Ta to ovšem viděla jako šanci opět na něčem ušetřit – tentokráte na daních! No považte, kdo by nechtěl neplatit daně, že ano! Co jí bohužel nedošlo bylo, že si tímto krokem zarazí přísun jídelních stravenek, po kterých celou dobu prahla a kvůli kterým pracovní poměr zahájila především.

Je to smutné. Byla tuze oblíbená, dalo by se dokonce říci, že patřila ke stěžejním tmelům kolektivu. Mě osobně bude velmi smutno. Již nebude komu vysvětlovat banální vtipy a kameňáky, kterým tato bodře šetřivá dívčina nepříliš rozuměla, nebude s kým hrát stolní fotbálek, při kterém dokázala bravurně legračním způsobem zastírat svou hrací neabilitu neúspěšným peskováním svého spoluhráče – a těch vlastních gólů – oh yeah, řekli by beatles.

Ještě smutnějším faktem je to, že díky absenci zmíněného počtu zaměstnanců zůstává nyní více práce pro nás, stále zaměstnané. Proto zastávám názor, že propuštění nejsou ti, kdo by na tom byl špatně. Samožejmě vyjma těch, kteří si ze společnosti učinili za ta léta dojnou kravičku – ale to je úplně jiný příběh, který mezi slušné lidi, nerektální alpinisty, nepatří.

A v kanceláři nám začala klimatizace topit na 26 stupňů pana celsia, navzdory zdravému rozumu. Kruté.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *