Finally!

Mrzuté. Jedním slovem mrzuté. Nikdo tu nic nepíše, nic se neděje, prázdniny ubíhají, lidé se nudí, já mám problémy s ptákem a při otevírání souboru s poznámkami určenými pro tento blog už o mé schopnosti tyto poznámky zpracovávat rozumným způsobem do podoby čtivé pochybuje i operační systém!!

Jsem si jist, ano, jsem. Ne, vy neklikejte, je to jen obrázek. Mhm. To nevadí, že jste kliknuli a nic se… nestalo… Ale co když, co když je to bůbytrept? Ha! Co když je to finta a po kliknutí na správné místa v obrázku se dostanete do paralelního vesmíru… Nebo třeba na stránky s mými fotkami, na kterých jsem ještě mladý… a nahý! Ha! He he he.

Posledí dny, týdny a měsíce trávím výhradně prací. A také prací. Pravda, byl jsem asi dvakrát venku, ale teď chodím jen když mě někdo pozve. Lidé však mou důmyslnou a sofistikovanou snahu o zastření tohoto faktu začínají tak nějak prokoukávat (ano, to je slovo!) – možná bych neměl konverzace začínat slovy „mám hlad na steak, pojďme se někam najíst, platit můžeš ty“. Dnes v poledne už mi žádný z kamarádů ani nezvedal telefon a tak jsem si v místní jídelně sednul do rožku, dal si pikantní masové kuličky s podezřelou tomatovou omáčkou a průměrnými knedlíky z housky bez housky a přemýšlel jsem, z čeho asi kuchař vyrobil gaspáčo, honosně to znějící název pokrmu v jídelně, který jsem neměl odvahu si dát. Každopádně ty kuličky… bylo to… rychlé.

Přestože lidé mi telefon nezveali, volal mi jeden člověk a nebyl schopen se vyjádřit. Když po dvou minutách požadavků zvolal „a kam to vlastně volám?“ jsem musel chtě nechtě opáčit, že snad přece musí vědět, kam volá. Nevěděl. Ptal se, zda jsem paní Nováková. Nebyl jsem. Myslím, že mu to z mého hlasu nebo úvodního představení mohlo být poměrně zřejmé. Nebylo. Smutné.

Lidé se mě vůbec ptají na divné věci. Třeba „Proč už nepíšeš na blog?“, „Proč tady běháš nahý?“ nebo třeba „Proč jsi nezaplatil tu složenku?“ případně „Co tak pořád děláš?“ Holt těžká doba.

Hmmm, kterak na to odpovědět. Zkusím to odpovědí. Na blog již nepíši z důvodu, že jednoduše není kdy. Tedy ono by bylo kdy, nejspíše, jenže protože většinu dne vyšívám nový elektronický obchod (čti eshop a ano, je jich málo), dávám dohromady zboží, snažím se porozumět vadnému českému systému prakticky čehokoliv a v těch pár hodinách volného času se věnuji kontrole očních víček zevnitř. Přestože se to přespříliš nedaří. Pointou nicméně budiž, že i pokud bych si nějaký volný čas na psaní vyhradil, bude tím trpět kvalita textového obsahu právě ve zmíněném e-shopu a k němu přidružených materiálů! Musím totiž přeložit stovky uživatelských příruček, stovky popisů a ze všeho toho psaní se mi už večer obvykle moc psát v rovině zábavné nedaří. Smutný smajlík.

Faktem nicméně zůstává, že je potřeba obchod spustit, jinak budu muset začít hubnout. Což bych nerad, protože tím bych se stal pro ženy naprosto neodmyslitelně a absolutně přitažlivým atributem. Daleko více než vlasatý potr či fousatý chustin! Tím bych ztratil další spoustu času a především peněz! No a v neposlední řadě bych taky nemohl žrát a to já zase rád. Třeba dnes jsem měl jablko, 26 kuliček hroznů a tabulku peprmintové čokolády. Teď je mi mírně špatně. To bude z toho jablka.

Otázku proč zde běhám nahý, do toho vám nic není, to je můj domov! Tak jsem také odvětil jakési paní, která se na to ptala, i když tedy jinými slovy, z čehož jsem usoudil, že ne tak úplně sdílíme stejný názor na téma naturismu. Také mi slíbila, že na mě zavolá číšníky. Myslela asi strážníky, ale já slyšel číšníky. Překvapivě nepřišli zástupci ani jednoho ze zmíněných oborů, tak jsem si v mezičase aspoň pověsil vyprané záclony (člověk by nevěřil, že byly původně bílé barvy!), tudíž možná to panimámu zmátlo, nebo potěšilo, hmmm. Kdoví.

Proč jsem nezaplatil tu složenku, to je na delší vyprávění, ale v rubikově kostce řečeno to bylo tak, že jsem měl menší hádku. Chtěl jsem z bankomatu peníze a ten se mnou přel, že to není možné. Skončilo to patovou situací. Otočil jsem se na patě a šel pryč.

A to nás dostává k otázce co tak pořád dělám. Inu, kromě již zmíněné práce si užívám dnů pracovních. Například denně dojíždím celou velkou řadu kilometrů do kanceláře na opačné straně města. Což je skvostné. Zejména ve chvílích, kdy projíždím městem a z rádia se ozývá „Ve městě je provoz v pořádku, žádné nehody nejsou hlášeny“, zatímco já i s mým vozem líně doskáčeme až k místu, kde je uprostřed dvojpruhu bez ladu a skladu zaparkovaná lehce ťuknutá dodávka a to těsně za křižovatkou, prakticky jednou z nejfrekventovanějších mezi centrem nákupním, autobusovým nádražím a řetězcem s erotickými pomůckami a milou obsluhou…

Občas si říkám, že lidem nerozumím. Asi na tom něco bude. Příště vám povyprávím co se mi stalo s ptákem a taky co se mi stalo bez něj. Ať chcete nebo ne!

Sdílej tento článek

4 Responses to “Finally!”

  1. Mily Miso, jsi si vedom, ze presny pocet pozrenych kulicek hroznoveho vina eviduji pouze jedinci psychicky naruseni? Mel by ses nad sebou zamyslet…

  2. Mily Miso si je naprosto přesně a dokonale vědom toho, že znalost přesného počtu pozřených kuliček hroznového vína je, jak správně píšeš, znakem pokročilé geniality, před kterou smekávají své goniometrické čepice i zástupci organizace pojmenované po výdejně smažených sýrů. Jenže!

    Chvástání se nad těmito fakty mi nepřináší byť malého uspokojení, neb jsem člověk neskonale skromný, nefoukaný a v neposlední řadě velmi cudný a zdrženlivý. To bys ty, jakožto banánová manipulátorka a občasná nositelka úplých korzetů, měla vědět přeci nejlépe!

  3. Bacil says:

    Pan Sponka je o5 z5! K neuvereni! To bude asi tou peprmintovou cokoladou 😉

  4. To rozhodně. Závislost na peprmintové čokoládě může způsobit velmi roztodivné stavy, třeba i návrat k psaní. Leč, musím smutně konstatovat, že času je stále velmi, velmi málo. Respektive času je hodně, ale je ho velmi, velmi málo. Kdyby to někomu třeba nebylo zřejmo.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *