Se nám ty titulky poměrně dramaticky znudnily, což? Počínaje dnešním dnem jsem zahájil oficiální konec svého velkého podnikatelského života. Nastal čas přiznat si, že třikrát a dost je prostě… více než dost.

Utopil jsem v podnikání vše, včetně sebe, ale chtělo to nejprve třetinu šedých vlasů, řadu vrásek, jeden vysoký tlak, 20 kilogramů nadváhy, několik hemeroidů a minimálně jeden kolaps na pohotovosti, abych si to dokázal také upřímně přiznat.

Hmm, co víc chytrého bych k tomu napsal? Smutné je, že psát pravdu je daleko těžší, než cokoliv jiného. Proto se taky v novinách nikdy nedočtete ty nejpodstatnější informace, v knihách chybějí stránky a většině mluvících politiků titulky.

Rád bych napsal, že jsem si toto své další selhání uvědomil dříve, než bylo pozdě, ale žel bohu nebylo tomu tak, tudíž to napsat nemohu. Mrzuté.

A na čem to vše zhavarovalo? Na neefektivním či disfunkčním managementu? Nedostatku plánování? Na nedokonalé cílevědomosti? Na hospodářské krizi? Na nedostatku finančního polštáře? Kdepak. Důvod byl daleko prozaičtější – jsem prostě kokotí hlava.

A co bude dál? Vás to sice netrápí ani nezajímá, ale já vám to stejně – neřeknu – ač z důvodu jiného – já totiž nemám moc zdání. Mé podnikatelské buňky totiž hromadně spáchaly PCD – Programovanou Buněčnou Smrt – buněčné suicidium chcete-li, což je pouze fancy termín pro předprogramovanou sebevraždu díky vnitrobuněčnému programu. Ano, i buňky mají své vnitro. Se svým vlastním rumlem, grossem a jinými honáky krav a mléka.

Na závěr by se hodilo něco pozitivního, což? Hmmm… Přišel mi dopis z e-onu. Chtějí doplatek 2800 Kč, jelikož jsem si minulý rok dopřával tepla radiátoru a zvýšili mi za odměnu měsíční zálohu o 200 korun. Kurvy.

Komu se to jeví málo pozitivní, nechť si představí namísto předchozího odstavce koalu medvídkovitou. Tak.

Sdílej tento článek

Abych to uvedl na pravou míru, dostal jsem se na koncert jakožto posluchač, nikoliv jako protagonista. Na koncerty chodím pravidelně každých deset let a jelikož se v této dekádě počítá již druhé léto a já ještě na žádném bubínky-rvoucím představení nebyl, naznal jsem, že je čas si zase nechat prozvonit vnitřní lebeční prostor a tak když mě kamarádka Lola oslovila s dotazem, zda se nechci zúčastnit koncertu, souhlasil jsem.

Kdyby někdo náhodou wonderoval, tak kamarádku Lolu nebudu nikterak široce představovat, ale pokud by to někoho zajímalo, tak svou tělesnou konstrukcí a levým ušním lalůčkem připomíná americkou sportovní gymnastku Shawn Johnsonovou (olympijsou vítězku z roku 2008).

Tedy popravdě souhlasil jsem jít na koncert až poté, co jsem si rozkliknul nabídku klubu, ve kterém se mělo představení konat. Nabídka říkala, že se bude jednat o koncert hudebního uskupení s názvem Hurra Torpedo, jež hraje především na domácí spotřebiče a doplněno to bude předkapelou s názvem, který je mi stále stydno vypouštět z úst, a totiž: “To žluté, co máte na kalhotkách”. Ano, neptejte se.

Hurra Torpedo jsem kdysi slyšel hrát cover verzi Total eclipse of the heart:

Click here to view the embedded video.

A jelikož jsem povaha bodrá a absurdního humoru milující, přesvědčil jsem se, že bude zajímavé je vidět i naživo, přestože mi v hlavě hlodal červík pochybnosti hned v několika rovinách.

Předesílám, že s koncerty mám v zásadě jen tři problémy – nadměrný hluk, nadměrný počet lidí, absence sedací plochy. A pak ještě (vím, psal jsem tři, ale to jen proto, aby vás to neodradilo) zakouřené prostředí a nedokonalost reprodukce – tedy rozdíl mezi albovými a živými verzemi je překvapivě u mnoha kapel vcelku propastný a to značně v neprospěch těch verzí živých. Nutno říct, že navštívený koncert splnil takřka všechna tato má očekávání, až na pár drobností.

V prvé řadě jsem měl obavy, že se Lola bude chtít v rámci své mladické nerozvážnosti tísnit někde v tzv. kotli hned pod pódiem, odkud nejen, že nebude úniku, ale kde nebudu mít díky enormně malému prostoru, moči okolstojících a šílenému nasvětlení žádnou možnost si číst něco zajímavého na mobilu, natož si na chvíli zdřímnout ve stoje. Tohle se jako jediné naštěstí nevyplnilo, a také mě to ve finále celkem potěšilo.

Abych to však vzal od začátku. Cesta na koncert mi zabrala neuvěřitelných 55 minut, z nichž 30 jsem strávil hledáním bankomatu, který mi vydá potřebný počet bankovek vhodných pro koncert, 10 minut jsem na jízdenkovém automatu neúspěšně hledal jízdenku za nižší cenu než je deset korun, což je maximum, které jsem byl ochoten investovat, abych zjistil, že to není možné a od prvního ledna to stojí minimálně dvacetikorunu (!), pět minut jsem si poté poseděl v tramvaji, abych to nakonec nevydržel, vystoupil předčasně a zbytek cesty šel pěšky směrem ke koncertnímu klubovému místu.

Toto samo o sobě mě velmi vyčerpalo, protože jednak vážím mnoho kilogramů (bohužel na rozdíl od Shawny Johnsonove, jejíž prostřední jméno je Machel – fakt!) a jednak jsem šíleně líný. Na místo jsem dorazil o deset minut dříve, než jsme byli domluveni, takže vlastně o minimálně patnáct minut dříve, jelikož Lola je žena. Šel jsem se tedy podívat do vestibulu, jakési vstubní chodby klubu, kde na mě dýchla atmosféra podchodu východoněmecké stanice metra a to včetně poházených vajglů, podivných entit, potagovaných veřejných toalet a velmi vtipně udělané elektroinstalace, ze které jsem byl tak paf, že jsem ji zapomněl bohužel vyfotografovat. Přesto vám ji stručně popíši: Představte si videokameru, která má za úkol střežit onu chodbu, a která je zapojena do prodlužovačky, která na stěně visí patrně pouze silou vlastní polyvinilchloridové vůle. To vše ve výši, kam lze bez problému dosáhnout. Smysl takového “bezpečnostního” řešení mi unikal, ale minimálně na stodevadesátpět vteřin mě dokázal pobavit.

Zatímco jsem čekal, začala se chodba plnit koncertuchtivými lidmi. Zajímavostí byl rozhodně kontejner na svoz odpadu, do kterého jste mohli vložit starý spotřebič a získat za něj slevu sto korun českých na právě zmínený koncert. Jelikož jsem spotřebič zapomněl a měl jsem u sebe pouze mobilní telefon, tuto událost jsem si nechal ujít. V mezičase jsem sledoval příval lidí a hledal v nich někoho známého. To se mi nepodařilo, zaregistroval jsem však dva vietnamce, které jsem považoval za speciální norské zvukové techniky, jelikož předběhli celou frontu a vklouzli, jak jsem se domníval, dovnitř. Následně celou frontu podobným způsobem předběhla nějaká vietnamská paní s dvěma asi takhle malými dětmi. To mi přišlo už dost divné, jelikož brát na takovou událost dítě je přinejmenším nevhodné. Jakožto člověk kuriózní jsem se tedy šel podívat až ke vstupu, jestli to opravdu myslí vážně. Z omylu jsem byl vyveden až poté, co jsem zjistil, že vedle se nacházejí ještě důmyslně uschované dveře, které nesly honosné označení “Hostel”.

Začalo to tedy dobře. Záda mě začaly kurevsky tuhnout už po prvních patnácti minutách netečného čekání ve stoje, ale jelikož jsem to čekal, řekl jsem si, že to není nic proti například filmům s hugh grantem, které trvají podobně dlouho, ale bolest přetrvává navždy. Lola nakonec dorazila relativně záhy a šli jsme společně čekat do fronty. Ve frontě jsem pyšně vyndal na A4 pečlivě vytištěné vstupenky s čárovým kódem, abych po vstupu zjistil, že z něj inputní gorila pouze strhne dolní část, aniž by je pípla moderní technologií starou 63 let, nebo je alespoň vizuálně zkontrolovala technologií starou přes 4 miliony let. To mě dost rozesmutnilo a navenek pouze rozesmálo. Takový jsem já. Dostal jsem za odměnu razítko na zápěstí.

Pak jsme se přesunuli do další nekonečné fronty, tentokráte na odevzdání svého oblečení. Už jen uživatelská příručka na stěně šatny byla zdrojem mohutné románové četby. Přinejmenším co se týče zápletky. Stálo tam, že každý klient po zaplacení obdrží na ruku luxusní papírový náramek a své šatstvo může nechat umístit za poplatek 20 Kč na věšák, nebo za poloviční cenu do pytle. Pro vydání uložených propriet musí mít osoba náramek stále na zápěstí, aby jej obsluha okénka mohla přestřihnout a následně šatstvo vydat. To mě tak zaujalo, že jsem si nedočetl zbytek, takže nevím, co by se stalo, kdyby náramek tato osoba neměla připnutý. Psalo se tam však, že pokud člověk odejde aniž by si věci vyzvedl, může se pro své věci vrátit další den na adresu, která se nacházela na opačném konci města. To dá přece rozum!

Jelikož vše uvedené ve mě vzbudilo neomezenou důvěru v celý systém, jal jsem se zimník obsluze odevzdati a nechat se ocejchovat další okrasnou záležitostí. Solidní mindfuck za dvacet korun prostě jinde nepořídíte. Poté nás čekala další fronta u baru, kde se nacházelo spousta, osob. Objednal jsem si nějaké ženské pití, jelikož pivo z plastového kelímku mi přišlo jako příliš socialistický přežitek. Kromě toho pivo nepiji, neboť mi nechutná.

Po nějaké době začali lidé z baru mizet, i naznali jsme, že otevřeli hlavní sál, ve kterém se měl koncert odehrávat. Vstoupili jsme dovnitř. Dýchla na mě atmosféra jatek v čínské továrně na tofu. Místnost měla podlahu a strop. To bylo jejím klíčovým benefitem. Část pak tvořil bar, jehož hlavní nabídku činil jakýsi mix v akci, který četl:

Absolut + Curacao + 7up

Později jsem si všiml ještě jedné akční nabídky, a to:

Absolut + mléko + citrónová šťáva

Vše prý chlazené. Neměl jsem odvahu ani pomyslet, jak to chutná. Našli jsme si místo někde vzadu a koncert mohl začít. Pódium bylo připraveno vizuálně tak, že i leckterý důchodce by si mohl myslet, že se ocitl na mírně avantgardní předváděcí akci spojené s prodejem domácího nádobí a spotřebičů. Tedy jen do chvíle, než začala hrát předkapela. Předkapela “To žluté, co máte na kalhotkách” spustila své pubertální zvukové drama doprovázené živou prezentací z hraní osmibitových her, jako třeba Prince of Persia. Hlasitost zvuku byla tak vysoká, že mi v některých momentech vibrovala i levá bradavka a ještě jedno místo na těle, o kterém se na tomto slušném blogu nebude hovořit.

Kdybych měl představení zhodnotit po stránce textové, bylo to velmi slabé, přestože Lola se očividně bavila a nechala se dokonce slyšet, že jí slova skladeb přijdou dobrá. Po stránce hudební bylo místy slyšet i náznak zajímavé melodie a jelikož jsem odkojen osmibitovými šlágry, úplně cizí mi to nebylo, ale vadil mi (kupodivu) celý ten pubertální nádech, který v mých očích kapele spíše ubíral.

Po nějaké té hodince přišla řada na hlavní hřeb večera – norskou kapelu Hurra Torpedo. Začali famózně a to tak, že po třetím úderu do domácího spotřebiče značky Whirlpool umístěného naležato a sloužícího jako bicí, vyhodili pojistky. Zřejmě měli zapojeno příliš mnoho spotřebičů. Tento problém se podařilo personálu poměrně rychle vyřešit, takže zábava mohla začít téct plným proudem.

Zážitek to byl vskutku dechberoucí. Hlavně kvůli lidem hulícím trávu, kteří se postavili zrovna před nás. Jelikož byl v sále zákaz kouření, prohodil jsem něco o chuligánech. Slečna kouřící trávu se otočila a začala mi drogy nabízet. Což mě rozesmutnilo, a sdělil jsem jí, že dnes budu muset být tolerantní. Tím jsem asi trochu naštval Lolu, jelikož její přístup k drogám je daleko liberálnější, než ten můj. Navenek však nedala nic znát, což bylo asi ideální.

V ostatních ohledech byli Hurra Torpedo ještě hlučnější než jejich předchůdce se spodním prádlem. Co mi vadilo byl místy falešný přednes většiny cover verzí, což se ovšem dalo čekat, jelikož v jejich případě jde v prvé řadě o show a o hudební zážitek až v řadě druhé. Pokusili se také o dvě československé lidové písničky, což je potřeba jim přičíst k dobru, ale je to zčásti dáno tím, že se již dříve zaprodali komerci a například pro jeden market se spotřebiči udělali takový kratší spot á la Pásli ovce valaši:

Click here to view the embedded video.

Jelikož nemám televizor, reklamu jsem zhlédl až online v této souvislosti a jako nápad to rozhodně není špatné. Suma sumárum však show trpěla taky určitými zbytečnými pubertálními prvky, ale na druhou stranu se možná snažili dostat blíž české kultuře, kterou nasáli cestou na koncert. Kdoví.

Hudba byla ovšem skutečně velmi hlasitá a hlavně basy byly nastaveny na úroveň vibroz (vibrující rozkrok), ale lidem okolo mě se to povětšinou asi celkem líbilo, přestože někteří z toho až poskakovali a jiní za to kapele zase hrozili pěstí. V jednu chvíli jsem se podíval na hodinky. Deset pryč. Úplně jsem si představoval, kterak se o patro výš v hostelu ubytovaná asijská ženština musí každých deset minut shýbat na zem pro své v rytmu dunivých zvuků z postele popadané děti.

Kolem půlnoci bylo představení konec, následoval boj ve frontě na zimníky, nedůvěřivý pohled na pána, který se mi nepříliš obratně snažil ustřihnout s papírovým náramkem také kousek prostoru určeného pro žíly a poté odchod pryč z tohoto hlučného místa.

Následná probdělá noc mi opět potvrdila, že mám zase alespoň na osm let od koncertů klid. Zvonění v hlavě mě totiž příliš konsternuje na to, abych si ho navozoval více než jednou za onu dekádu.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

hurra torpedo

Sdílej tento článek

http://www.novinky.cz/krimi/256891-zena-v-plamenech-vbehla-do-karlovarske-restaurace.html

Ale pak jsem si řekl, že byste si z toho dělali prdel, přičemž je to velice vážná či minimálně reálná věc. Psali to přeci v novinách. Ale tam píšou kdeco, zase se na to nesmíme toliko fixovat, že ano.

Život je prý krátký. Alespoň se to říká. Jenže když se nad tím zamyslíte, život není ani zdaleka krátký! Život je prakticky ta nejvíce otravná věc, kterou provádí každá živá bytost ze všech svých možných činností úplně nejdéle! Kde vznikají taková hesla, rčení, přísloví, slogany či bezlogany? Lepší nevědět.

Hmm, myslel jsem si, že to bude bohatší moudro, ale není. Tak nic, popojedeme dále.

Dnes jsem byl v posilovně. Opět. Zkouším co moje záda na stará kolena vydrží (mají vůbec záda kolena? zeptejte se vikiho pédie!) a zatím to ještě funguje. Mrzuté je, že cvičení se zdá být neustále více a více náročnějším, přitom se necítím ani mladší, ani atraktivnější.

Možná je problém, že chodím do posilovny, kde jsou všechna pohlaví separovaná. Hmm, teď si může leckdo vybavit dost podivný obraz, ale realita je prostá: Posilovna obsahuje část pro ženské pohlaví a část pro mužské. Zvlášť je pak místnost uprostřed, kde povolaný pracovník kontroluje jednotlivé orgány zájemců o cvičení, aby nedošlo k promíchání. Smutné na tomto principu je to, že většina žen chodí do posilovny pro ženy, kde se učí nejefektivnější způsoby, kterak na rotoped pověsit co největší množství prádla zatímco se podivují nad tím, proč s nimi do této posilovny chodí tak málo mužů.

A muži, ti chodí do posilovny pro muže, kde heroicky zdvihají těžká břemena nad hlavu, aby je zase po čase položili s vítězoslavným heknutím zpět na zem a zapomněli uklidit, jak je jejich dobrým zvykem. U toho se potí, smrdí a někteří vůbec nejsou tlustí a chodí tam patrně jen proto, že si rádi oblékají homotrička, ve kterých své vnady ukazují. Což z nich objektivně dělá gaye (čti: sexuály homo), jelikož v posilovně ryze pro muže není jediný pádný důvod své tělo vystavovat, pokud člověk není právě z tohoto týmu.

Já i mé obézní já navštěvujeme právě posilovnu pro tyto muže a sdílíme s nimi toto prostředí. Což je smutné, především proto, že tam chybí ty ženy a jejich inspirativní… tvary, nebo řekněme tvarsloví. Abych tedy úplně nekecal, občas tam několik žen zabloudí, jenže těm to vydrží jen tak dlouho, než zjistí, že hned vedle je posilovna ryze pro ženy, popřípadě než je omrzí pohledy hladových očí necelé padesátky lamželezů. Hmm, skutečně jsem použil toto slovo? Nikdy by mě nenapadlo, že tak učiním. Hmm, všechno je jednou zdá se skutečně poprvé.

Ale posilování je prý zdravé a je dobré začít co nejdříve. Možná jsem však začal moc pozdě .

Zeptejte se strýčka gogola na Ríšu Sandraka. True story!

Sdílej tento článek

Někdo by mohl podotknout, že jsem divný. Inu, mohl. Ale já nejsem! Já jsem totiž tryskové letadlo! Tryskové letadlo nápadů, abych byl přesný. Třeba o víkendu mě napadlo, že bych mohl zase něco napsat na blog a také tak činím! Vidíte! Tryskově! Ehm… To bylo… divné.

Ale nedejme se zmást, jsou daleko horší věci na světě. Třeba internet. Na internetu teď zatkli pána jménem Kim Dotcom, na kterého se přejmenoval jistý Kim Schmitz, když byl poprvé usvědčen německými soudy z něčeho mírně více… nekalého. V tomto případě šlo tedy jen o koupi akcií krachující společnosti a následného prohlášení, že do ní investuje 50 000 000 dolarů (hodně nul, jsou to však pouze miliony). Tyto samozřejmě neměl, avšak to zakoupené akcie nevěděly, pročež stoupaly, stoupaly, až vystoupaly na trojnásobek. Tehdy Kim akcie prodal, vytěžil 1 500 000 USD a dal si steak. Tedy byl jistě spokojený.

To však nebylo poprvé, kdy jej soud z něčeho obvinil. Úplně poprvé to bylo již v jeho náctiletých letech, kdy se nabourával do různých ústředen a prodával volací karty (zjednodušeně řečeno). Moudrý to chlapec, bohužel musím říct také můj vzor, aniž bych o tom tehdá věděl. Mým snem bylo také krást volací karty a prodávat je dál. Ovšem já byl hloupý a tak jsem toho nečinil, podobně jako v minulém století te němec, co si doma na koleni razil západoněmecké marky, a když jej odhalili, u soudu se přišlo na to, že padělatel byl natolik bystrý, že mince sice padělal, ale tak, že hodnota jedné markové mince byla zhruba marka padesát, takže měnu vlastně revalvoval  – leč, odsoudili ho stejně. Kromě toho já byl ovlivněn socialismem a životem za velkou zdí (na té posrané straně), kde telekom byl jediná předražená možnost konektivity, zatímco Kim si zevloval v kyberprostoru dokonalé západoněmecké kabeláže. Ech, šťastný to chlapec.

Každopádně poprvé jsem o Kimovi slyšel jako o Kimblovi, speciálním agentovi, který figuroval v devadesátých letech v kreslené animaci kdesi na svých (pravděpodobně) promo stránkách. Na tehdejší poměry se jednalo o velmi pokročilé a zdařilé video, které je však dnes již velmi běžné a je ho plný internet.

Abych to nějak uzavřel – pokud to náhodou nesledujete, tak Kim Dotcom, kromě jiného, je nyní obviněn ze spousty škaredých věcí v důsledku provozování stránky megaupload.com (zdroj spousty pornografie a jiných snímků povětšinou pro dospělé), která se z nějakého důvodu stala trnem v oční bulvě americkým úřadům a tak neváhala dva roky dávat dohromady celý složitý případ, aby letos vykouzlili obžalobu, zabavili mu veškerý majetek a poslali ho k soudu spolu s dalšími několika účastníky zájezdu, vč. jednoho slováka, který jim na stránky kreslil pajduláčky, leč, rozkaz zněl jasně, muž s bohatým kontem musí jít.

Jen pro zajímavost, podobných stránek, které operují na absolutně stejném principu, jsou stovky. Některé z nich také v české republice. Četl jsem si sumarizaci obžaloby a není mi jasné, proč se zrovna megaupload.com dostal do hledáčku amerických Federálních Balíků, ale soudě dle Dotcomovy minulosti bych si tipnul, že někomu hrubě šlápnul na kuří oko, nebo svou ješitnou arogancí překročil únosnou mez. Leč, třeba čeká podobný osud i ty ostatní, na to si však musíme ještě nějakou dobu počkat.

A proč si myslím, že je Kim Schmitz alias Kim Dotcom naprosto AJMNCOOR (Arogantní ješitný a mírně nedospělý člověk odtržený od reality)? Protože měl hodně peněz, které nezískal tvrdou prací. Ano, zní to samolibě, možná, ale historie ukazuje, že tomu tak je. Ztráta peněz, které si vyděláte prací, vás bolí. Ale Kim, Kim se i teď u soudu usmívá. A ví nejspíše moc dobře proč. A nesoudím teď dle jeho spousty luxusních vozidel, na které lze jednoduše poukázat, či dle pózování s brokovnicí, ale dle útržků, které je možno vidět ať už na youtube, v zahraničním tisku nebo lze vyčíst z popisu jeho zatčení – v průběhu zatčení se totiž zabarikádloval v “panic room”, což je místnost pro panický strach a disponují jím především takovíto milionoví lidé, a spolu s brokovnicí čekal, až se k němu policisté dořežou autogenem (či jiným genem) – patrně doufaje, že se jim to nepodaří a on bude moci zůstat v panickém pokoji až do soudného dne (obecně tento princip barikádování příliš nechápu).

To prostě není normální chování. Také u něj doma našli slušné kapesné (osm milionů dolarů v hotovosti pokud se nemýlím, teď se mi to nechce znovu hledat kolik přesně), což z něj dělá trochu drogového dealera, přestože jím nebyl. No a ve finále, kdo si nalepí na své panské sídlo nápis “panské sídlo”?

To je jako kdybych si napsal na dveře:

Pan Sponka
Můj Byt

To bylo znělo placatěji než když vám do kanceláře vejde kolega a řekne si o přání k narozeninám a když jej dostane, posadí se a začne vám vyprávět o své nedávné operaci hemeroidů.

Jedině snad, že má Kim skvělý smysl pro absurdní humor. Ze všeho co jsem však četl a slyšel bych řekl, že mu mozek zastínily peníze, což je strašná škoda, protože teď určitě hodně novozélandských top restaurací přijde o kšeft, jelikož ho nechtějí pustit na kauci ven do doby, než skončí proces (ty soudy, nikoliv novozélandské restaurace).

Ech, nějak mi to ujelo, o Kimovi jsem vlastně psát nechtěl, ale když on je ho teď plný internet. Podobně jako byl nedávno plný internet Váklafa Hejvla (to není parodie, tak ho prostě vidí svět anglosaský). Kam se člověk podíval, tam byl… A v médiích se dnes a denně hádají, zda po něm pojmenují vilu, čtvrť, město, moře, kuře, stavení nebo letiště… Já nevím, všechno to vypadá divně – ulice Václava Havla? Vedle všech těch namyšlených leninů a gottwaldů bych se být na jeho místě styděl, kdyby nějaká ulice nesla mé jméno, přestože bych již byl ve třech urnách. Letiště, hmm, to se zdá jako jasná volba, ale viděli jste někdy to mrňavé špinavé ruzyňské letiště, na které stát kašle? Hmmm…

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

letiště václava havla
letiště václava havla vtip
václav havel letiště
vtipy havlovo letiště
havel letiště přejmenováno

Sdílej tento článek

Kdepak, nenapsal jsem si robota, který to tu teď za mě bude aktualizovat. Ani jsem se nezbláznil. No, i když… Nelze s jistotou tvrdit vlastně nic, jelikož život je nevyzpytatelný jako václav havel – člověk by si myslel, že se vejde do jedné urny a on přitom potřebuje tři. Ale prý to byl velký člověk, tak nechť je mu přáno. Celkem mě to přivedlo na myšlenku, do kolika uren se asi tak vejdu já? Protože bejt zavřejenj v rakvi po celý zbytek smrti mi nepřijde vhodné. Zase na druhou stranu být umístěn v podobě jemně drceného pepře v pixle někde u někoho ve špajzu mě také nenaplňuje úplnou nirvánou… Možná se nechám rozprášit někde na co nejméně vhodném místě.

Letos už jsem dosáhl maxima věku středověkého brita, popřípadě takřka poloviny věku novodobého člověka. V reálu se obávám, že budu daleko za zenitem, ale zanechme pozitivní úvahy na později. V zásadě se nic nezměnilo. Ale co to kecám, samozřejmě, že se toho změnilo hodně! Mnoho! Kupříkladu jsem přestal být občanem české republiky, ježto mi předevčírem expiroval občanský průkaz. Což je smutné, ale zároveň velmi osvobozující.

Zároveň jsem se rozhodl, že je načase, abych vyměnil záclony,  kuchyňskou linku a všechny své peníze dal pryč – pořídím si tedy ženu. Hmmm, to nezní vhodně. Řekněme najdu si ženu, která bude ochotna tolerovat veškeré mé kladné vlastnosti, jako umění vařit, prát, spát a být věrný. To jsou totiž charakteristiky, které ne každá žena dokáže tolerovat. Dokonce je to odrazuje.

K tomuto mrzutému kroku mě vedly hned dvě pohnutky. První je pragmatická jak píši výše – je potřeba vyměnit záclony a kuchyňskou linku. A druhá je zřejmá: Bio i logické hodiny tikají a chci-li se oženit než mi bude padesát, je potřeba začít hledat včas. Zdá se to už jako pozdě, ale není tomu tak! Všechno jsem si propočetl na kalkulátoru a zdá se to rozumné.

Moment, začíná tu být zima, musím zavřít okno… Tak, hotovo…

Začal jsem nezávislým průzkumem. Oslovil jsem ženy (vesměs kamarádky a známé) v různém věku okolo mě s hypotetickou otázkou, zda by byly ochotny se mnou strávit svůj život za předpokladu, že nevezmou v potaz vzhled, který jak víme je velmi subjektivní a vázaný na množství peněz, které dotyčný získává či množství kriminálních činů, které spáchal, a žádal jsem upřímnost.

Poté co jsem musel několika z nich osvětlit význam slova hypotetická otázka, jelikož jejich odpověď začínala slovy “Víš, já nechci aby sis něco namlouval…” nebo “já jsem vlastně jakože vdaná…” a podobně, jsem se dočkal v součtu zhruba patnácti odpovědí, z nichž všechny mě velmi… překvapily. Pouze jedna z žen by byla ochotna se mnou strávit svůj život, bez ohledu na vzhled a pouze jedna odpověděla kladně, že “teda jako jo”, ovšem za předpokladu, že nebudu žertovat “těmi svými vtípky”. Což sice úplně nepochopila zadání, ale stejně jsem ji přidal do kategorie “ano”, aspoň jako cenu útěchy.

Statisticky jsou tedy mé šance velmi… velké (čti: malé, nevalné, mizivé), leč neklesám na mysli (haha) a rozhodl jsem se najít si ženu na internetu. Ostatně stahuji z něj leccos, nakupuji na něm, pracuji v něm, proč bych tam nemohl najít též ženu, že ano. Vědom si však experimentu, kterým jsem českými seznamkami prošel zhruba rok zpátky, vím, že to nebude snadné. Oslovil jsem tedy nejprve potenciální zájemkyně, které takříkajíc setrvávají v singl zóně, protože co kdyby se objevil nějaký s větším… příjmem, ale nechávají si otevřená vrátka i jinde – třeba u mě.

S pár jsem se sešel a jak se zdá, většina neskutečně zestárla. By člověk nevěřil, co dokáže s některými udělat třeba deset let!! Některé naopak vypadaly velmi, skoro se mi chce říci sjízdně, ale zase se naučily zlozvyku kouření cigaret nebo jim přibyl piercing v místech, kde by skutečně neměl být.

Bohužel většina těchto schůzek nikam moc nevedla. Asi jsem se nenabízel správně. Je pravda, že ptát se dlouhodobějších kamarádek či kamarádek, které jsem delší čas neviděl, zda jsou plodné, nebude z nejlepších zahajovačů konverzací, jenže já nemám čas se tady crcat s detaily, že ano! Navíc je to matematicky absolutně ideální start – buď to pochopí jako legraci a má tak smysl pro absurdní humor (jedna hvězdička +) nebo to naopak vezme vážně, típne třeba i cigaretu a zamyslí se nad tím (jedna hvězdička + a jedna -). Bohužel reakce byly spíše rozporuplné. Uvedu jeden nedávný příklad za všechny:

“Víš, jsi moc fajn, já s tebou strašně ráda trávím čas. Je velká škoda, že nemám sestru – byste se mohli vzít a vídali bychom se v jednom kuse!”

Nevěděl jsem jak na to reagovat. Ženy zřejmě uvažují asi dost jinak, pročež pro tento měsíc je přestávám krmit vypečenýma croissantama a třema vejcema do skla a budu se věnovat přípravě strategie na nalezení té pravé – věrné, plodné, ne škaredé, ne kuřačky. Držte mi palce!

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

kobliha blog
Nahé kreslené ženy

Sdílej tento článek

Už nějakou chvíli si pohrávám s myšlenkou, že to tady zavřu. Důvodem budiž fakt, že tady nikdo dlouho nepsal. Pravda, částečně z toho lze vinit právě mě, neboť já jediný zde mohu psát a tak nějak jsem to v době nedávné zanedbával. Nebojte se na to poukázat.

Proč jsem zde přestal ptát, píšete se? Dnes jsem měl na oběd chlebíček z mého, chci říct oblíbeného řeznictví… ale ono je to vlastně jediné možné řeznictví v tomto bohem zapomenutém koutě zeměkoule, či města, chcete-li. Vlastně jsem neměl jeden, ale hned chlebíčky čtyři. To by se možná na první pohled nezdálo býti problémem, kdyby… Kdybych nedojížděl do práce tak daleko a  tak dlouho, že po čase jedu dokonce lesem, po cestě potkávám srny, zajíce, ba i stopaře snažící se prchnout pryč z tohoto místa… Těm mimochodem ve slabších chvilkách zastavuji, přestože bych je dovezl maximálně o kilometr dál.

Abych byl úplně přesný, zastavuji buď pouze těm, kteří nemají ceduli s označením cíle své cesty – takovým se snažím vysvětlit, že jsou to kokotí hlavy, popřípadě osamoceným stopařkám, kterým se zase snažím vnutit pepřový sprej a trochu rozumu. Leč, nezabírá ani jedno, dokonce mi jedna slečna řekla, že si pamatuje moji státní poznávací značku, a že mě nahlásí na policii. Odvětil jsem pouze, že státní poznávací značce se nyní říká správně značka registrační a nechal jsem ji tam s touto hlubokou myšlenkou stát samotnou.

Výše uvedený obrázek slouží pouze pro ilustraci – takové stopařce bych stejně nezastavil, vždyť má totálně otlačená kolena, ta už toho má jistě mnoho nalítáno. Nebrat.

Ale abych se vrátil zpět k tématu – chlebíčky v jediném řeznictví v širokém dalekém okolí bych sobě nemusel na oběd kupovat především ve chvíli, kdybych nemusel dojíždět za prací na opačný kus města, kde i srny serou na to, aby dávaly někomu nějakou dobrou noc. Ovšem protože dojíždět musím, není možné se na obědové pauzy spojit s lidmi … kompatibilními, řekněme, a vychutnat si oběd jako Elton John – tedy oběd teplý.

Aby to neznělo třeba tak, že se lituji – kdepak! Já si totálně a absolutně vychutnávám plody mých špatných předchozích rozhodnutí! Jsem si vědom toho, že kdybych se v mládí míň učil, nemusel bych se nyní živit -početní vý-technikou a mohl jsem se oddávat manuálním radostem všedních dní, chodit na pivo, sprostě mluvit, smrdět, fandit hokeji a užívat si jiných veselostí dní všedních. Vlastně hokej v poslední době prý moc neletí, hmm… Leč, protože mi bůh nadělil kbelík empatie a hromadu zodpovědného chování, nemohu jen tak jednoduše dělat nic z toho a musím si tento krutý úděl idiota vytrpět až do hořkého konce.

Eh, co, jsou horší věci na světě, že? Třeba počasí. Významně stoupající pára při čůrání na toaletě mě donutila podívat se na teploměr v mém bytě. Ukazoval patnáct stupínků páně Celsiova, což už chca nechca vyžadovalo oprášení olejového radiátoru a jeho zapojení do nenažrané paní elektřtiny. Od dnešního dne mám tedy v bytě opět stupňů 18, všechny návštěvy jsou vítány.

Matně si pamatuji, že když jsem ještě pracoval v mohutném korporátu, měli jsme pauzy na oběd poměrně nadstandardně dlouhé. Přestože někteří si je vykládali po svém a většinu pracovního času trávili v nedaleké taverně, myslím si, že tito pracovníci bratislavské počítačové firmy posunuli význam korporátí obědové pauzy ještě mírně za hranice absurdnosti:

Dvěma zaměstnancům bratislavské pobočky známé počítačové firmy stačila obědová pauza k vyloupení banky. Před sídlem firmy ve čtvrtek nasedli do automobilu, odjeli na druhý konec Bratislavy, přepadli banku a z místa činu odjeli zpět do práce.

Píšou Novinky.cz

Zbývá jediná otázka – Jeli služebním vozem? Stihli se i najíst? Jak se takový počin liší od běžné návštěvy vietnamského bistra? A taky: Prozradila je nakonec firemní trička?

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

starší stopařka
stopařka
sproste stoparky
stoparky prostitucia

Sdílej tento článek

By jeden nevěřil, kterak nebezpečné může být sprchování. Před chvílí jsem se umístil do sprchy za účelem očisty, přičemž asi po patnácti vteřinách jsem sebou trhl, už nevím z jakého důvodu, a loktem jsem vysklil jedno ze tří zrcadel v mém bytě. No co vám budu povídat, krve jak z prasete, všude střepy a uprostřed toho já, docela nahý se sprchovou hlavicí v ruce jedné a mýdlem v ruce druhé jsem jen nechápavě s úžasem sledoval pomalu se do červena barvící se vodu odtékající lakonicky do odpadového otvoru.

Chvíli jsem přemýšlel, jak se pozná tepenné krvácení od krvácení běžného, kolik má asi tak člověk litrů krve a jaký může být její aktuální průtok. Z úvah mě vyrušila až mírná panika mého vlastního mozku, kterému se nelíbilo, že tam jen tak stoicky lelkuji uprostřed střepů s tekoucí vodou, pindíkem pohupujícím se v rytmu diska zdálky i zblízka a nic nedělám. Začal jsem tedy konat. Zavřel jsem vodu, protože jsem si byl vědom toho, že krev se může vždycky hodit červenému kříži, eventuelně producentům akčních filmů a přemýšlel co dál. Střepy byly ve vaně, v umyvadle, na zemi, na pračce, ba i v oblečení určenému na vyprání (od té doby co jsem nezaměstnaný již nemohu věci jen tak vyhazovat a naučil jsem se prát). Zapeklitá situace, povídám si.

Protože se však sprchový závěs začal hbitě zbarvovat do ruda, a rybičky na něm nakreslené začaly mít mírně vyděšené výrazy, bylo nutné již skutečně konat. S myšlenkou, že se nesmím hlavně dostat do šoku, jsem se opatrně vmanévroval do papučí, abych si teprve uvědomil, že stále držím v ruce mýdlo. To jsem tedy odložil a podle hesla “když to nejde opravit lepící páskou, tak jste jí nepoužili dostatečné množství” jsem se jal hledat právě tento nástroj první záchrany. Nakonec jsem našel prošlou lékarničku, která se už nehodila do vozidla automobilového, ale doma se válet mohla. Otevřel jsem ji, našel potřebné propriety a díru v mém těle umělecky zazátkoval.

Pokud v tuto chvíli wonderujete, zdali jsem přežil, pak byste měli vrátit školné. Těm pomalejším z vás to přesto prozradím: Přežil jsem v plné své kráse a k újmě došlo pouze materiálně technologické. Výsledné skóre mého dnešního snažení o očistu by se dalo sumarizovat zhruba takto: 1 rozbité zrcadlo, 1 poškozená tkáň na levé horní končetině, 130 střepů různě rozesetých v koupelně, spousta krví potřísněného nábytku a jedna rozšlápnutá gumová kachnička (kolaterální demiž).

K dokonalosti celé situace už chybělo jen správné hudební podkreslení, třeba Yakety Sax nebo něco podobně… veselého.

Click here to view the embedded video.

Ponaučením z celého příběhu budiž fakt, že sprchovat se je potřeba vždy ve více lidech, ideálně opačného pohlaví či různě namíchanými. Proč? Protože kdykoliv jsem se sprchoval s někým, nikdy se mi nic takového nestalo… Dobrovolnice? Hlaste se na můj e-mail či do komentářů níže.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

lepeni zrcadla
žhavé výstřely
zrcadlo rozbité
koupelnový záves s kachničkami
koupelnový závěs s krví brno
nahy pani
super aquapark

Sdílej tento článek

Stejně tak ženy – jsou tu jen ty, které mi dají a pak ty, které ne. Není nic mezi! Česko je prostě zemí extrémů.

Výjimkou z tohoto konceptu jsou akorát české dálnice a silnice – ty mají všechny tak totálně nasazený povrch, že by se na něj bál vjet i leckterý letitý tank Sherman, ve kterém to mimochodem uvnitř vypadá jako ve velmi komplikované erotické pomůcce japonského původu.

To vše mě vede k přesvědčení, že v této zemi neexistují vyvážení lidé. Jednoduše narazíte pouze na extrémy. Což je značně mrzuté. O tom jsem ale psát vůbec nechtěl.

Tento týden jsem nějak víc jezdil po městě (pendloval jsem mezi nemocnicí, úřady, prací a tak) a užíval si neskutečně homoušského sluníčka. Po tomto neustálém kolotoči se ručička hladového okénka s palivem rozhodla sešplhat až na bod nejnižší a už včera se přihlásila se svým “me is hungry, you feed”. Což je také mrzuté, protože nevím, jak budu vůz používat dál, když v něm nebude žádné palivo! Zkoušel jsem hledat na internetu a nikde není návod jak na to, aby auto jezdilo zadarmo. Skoro to vypadá, že to není možné!

Dejte ruce nahoru vy, které ještě baví svět.

To byla jen taková vsuvka,divně formulovaná, toho si nevšímejte. Asi bych měl jít spát. Je pátek, jedna hodina a čtyřicet sedm minut ráno a nevím zda se pouštět do dalších hlubokomyslných myšlenkových pochodů, které by vás jednak nezajímaly a jednak nebavily. Na polovinu z vás stejně píšu příliš rychle, na druhou polovinu zase rozvláčně…

Závěrem – může mi někdo vysvětlit, co jako dělá můj blog na čtvrtém místě v googlu při dotazu “smouli porno”? A kdo vůbec něco takového hledá? A proč? A byla šmoulinka hermafrodit? Nebo pouze pseudohermafrodit? A co na to jan tleskač? Dal by si říct?

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

tank sherman
sherman
tank
sherman tank
anything
ženy a tanky
hledani tanku
ceski tank
tanky sherman
žena tank

Sdílej tento článek

Hrajte GunBlood zde – http://www.officegamespot.com/gunblood.htm

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

rychlé prsty
office sponka
sponka office

Sdílej tento článek

Ani když jsem byl v nemocnici naposledy – byl to tak rozsáhlý komplex, že jsem nikam nemohl trefit a cíl jsem nakonec našel až díky pomoci nějaké dobrosrdečné babičky, která mě našla schouleného v koutě, s tikem v oku a jež se nade mnou nakonec slitovala a cestu mi ukázala, přestože sama zrovna šla na operaci šedého zákalu. A to jsem tam šel tehdy jen někoho navštívit! Nemocnice jsou jednoduše podobně jako facebook, zlo.

Nyní je hospitalizována jedna moje… jak to jen říct … jedna dívka, žena, která pro mě hodně znamená a co hůř, je hospitalizována po takřka třech dnech v horečkách a bolestech v podbřišku či okolí s výsledkem: Diagnóza nejasná. Prvotní vyšetření nebylo průkazné, tak ji v podstatě poslali domů. Stále s horečkami 37 – 39+. Pravda, hrálo tam roli podezření na “pouhý” sluneční úžeh či jinou banalitu, ale ve hře byly i selhané ledviny, zanícené slepé střevo, gynekologické obtíže, popřípadě jiná eventualita, přičemž chirurg jí sdělil, že by to normálně říznul… Přestože diagnóza byla nejistá a nemohl vědět ani co a pokud je mi známo, explorativní (čti průzkumný) chirurgický zákrok je běžný pouze na zvířatech, v případě podezření na rakovinu či v televizních seriálech. A pokud toto byl jeho záměr, pánbůh či jiná pohádková postavo, chraň nás i naše koště. Ať už to znamená cokoliv.

Druhý den zahájila vyšetřovací kolečko o půl osmé ráno, prakticky nalačno. Po dalších odběrech se dozvěděla, že chirurgie si myslí, že slepák to není, a že by ji raději poslali na urologii, že to je určitě ledvina nebo podobná verbež související s jejich oddělením. Po dalších vyšetřeních a několikahodinovém čekání se 40stupňovými horečkami, bez jídla, bez postele, bez nároku na teplý čaj či vlídné slovo se dočkala informace, že z urologie by ji nejraději poslali na chirurgii, že si myslí, že je to nejspíše slepák. A prý si má vybrat, ehm, sama.

Ano, čtete tuze správně. Zde by tedy asi bylo vhodné uvést, že dotyčná pacientka ve stejné nemocnici pracuje, ale na jiném oddělení a přestože spadá do kategorie lékařů, patří spíše do škatulky vědecké (oddělení laboratorní imunologie). Ať tak či tak, s problémem to nesouvisí a určitá patetičnost (čti žalostnost) situace je skutečně na místě. Chápu, že diagnóza ze symptomů, které můžou znamenat tisíc věcí není snadná, ale po tolika různých vyšetřeních se mi to jeví tak, že za její diagnózu nechtěl nikdo vzít zodpovědnost, což nedokážu při sebelepší vůli pochopit.

Na konci dne se konečně rozhodli, že ji tedy hospitalizují a přislíbili jí aspoň nějaké léky na utlumení bolesti, kapačku a eventuálně dokonce i nějaké jídlo, přestože to prý takhle navečer může být celkem dost velký problém. Na příjmu dostala zjebané (ano napsal jsem slovo zjebané) od přijímací sestry za to, že ji musela přijmout hodinu předtím, než ji začala směna. Tady nevím, zda sem vůbec psát WTF a nebo jako co to mělo být.

V tuto chvíli je stav takový, že v tichosti leží, šoupe nohama, a doufá v lepší zítřky, v lepší diagnózu… či vlastně vůbec nějakou.

Výše uvedená anabáze bohužel pouze potvrzuje mé více-než-domněnky o nepříjemných sestrách, nerudném prostředí a z toho jaksi i plynoucí nekvalitní péči. Takže – zůstaňte zdraví, přestože zdravý člověk vlastně neexistuje – jen nedostatečně vyšetřený.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

VELKYANAL
zdravý člověk
mikuláš a čert plakát
mikuláš čert plakát

Sdílej tento článek