Skoro by to mohlo vypadat, že jsem jako rentiér si dovolil sobě koupit i pozemek. Leč, není tomu tak. Koupil jsem si prostě pohraničí. Hru pohraničí. Hru Borderlands, pokud stále tápete a nevěřícně všelijak kroutíte krčním svalstvem. Borderlands je vynikající FPS/RPG (vlastně spíše RPS) hra, která normálně stojí víc peněz než bych za ni chtěl dát, a která se před pár dny objevila na Steamu (warez zdroj her pro ty, kteří mají eura) v akci za sedm a půl éček. Tomu se nedalo odolat, přestože jsem hru už celkem dávno jednou hrál, tak než hledat znovu dvd… Kromě toho za tu cenu, kdo by odolal, což?

Přestože jsem nevěřil, že mě to zase chytne, komplexní možnost volby více postav, RPG prvky, spousta akce, poměrně vysoká náročnost spolu s dodatečnými datadisky mě přesvědčily natolik, že jsem hru spustil a o dva dny později se rozhodl napsat toto. Dalo by se tedy říci, že jsem celý víkend strávil hraním počítačových her, ergo jsem byl velice produktivní. Minimálně z pohledu hraní… her.

Chvíli jsem se za to dokonce i styděl; přece jen se vzadu v mozkovně lebeční nacházel ten červík pochybnosti, který volal: “Co kdyby se ten čas dal využít lépe? Kéž bys tak dokázal investovat tuto energii a soustředěnost do něčeho kreativního, třeba hledání nové práce…”. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem naznal, že není moc pracovních příležitostí, kde by vás nechali většinu dne sedět u počítače, držet šipku vpřed a mačkat tlačítka myši, přestože se to dvakrát neliší od většiny jakýchkoliv zaměstnání, které vyžadují práci s počítačem.

Kdo hru nezná, může se podívat na tytrubku, třeba na úvodní intro níže, které nic o hraní hry nevypoví, nebo si vyhledat skutečné herní video.

Click here to view the embedded video.

V zásadě mi tento typ her vyhovuje daleko více než plnokrevné RPG či klasické FPS bez nápadu. Už proto, že většina FPS je čistě lineárních bez velkých překvapení a možnosti ovlivnit nějak zajímavě výsledek, a RPG jsou zase často komplikované a obvykle ze sci-fi nebo fantasy prostředí zatímco borderlands nejen, že je takřka z reálného, ehm, života (přece i doma nacházíte truhly s brokovnicemi, ne?), ale hlavně je to akční řežba. A pokud máte dokonce i nějaké kamarády, můžete přes internety hrát až ve čtyřech v kooperativním módu (!) což je pro geeky něco jako pro normálního metrosexuála ruská trojka. Já ovšem kamarády nemám, tudíž jsem to nezkoušel. Zajímavé to nicméně jistě je, jelikož lze takto hrát běžnou herní linii, akorát je postup daleko snadnější, jelikož víc hlav víc vystřílí.

A co jste dělali o víkendu vy mě vlastně moc nezajímá, přestože pokud jste dělali něco, co bych rád dělal i já a myslíte si, že mě znáte, pak mi jistě napiště veškeré možné informace o těchto činnostech. Tak.

To mi připomíná, že jsem o víkendu ještě pekl tvarohový štrůdl. Tedy závin. Pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi štrůdlem a závinem, pak vězte, že asi takový jako mezi ekvilibristou a cirkusovým klaunem s jedním či dvěma varlaty, který se dříve živil jako gymnasta na visuté hrazdě. Čili nevelký, prakticky žádný, chtělo by se říci. Co však již konzistentní není, je způsob přípravy. Já jej pochopitelně vyráběl BEZ (h)rozinek, jelikož (h)rozinky nejsou jídlo a to ani zdaleka a samozřejmě pouze s tvarohem a velmi tenkým těstem, jelikož jen tak je to správně.

Tvarohový štrůdel se mi tuze povedl, musím se pochválit sám, jelikož do mě spadl jako do rokle během řádově minut. Byl vláčný jako teplý nedělní srpnový večer a plný života jakož i tvarohu. Což bylo velmi skvostné. Ze zbytku listového těsta jsem sobě spravil rolky plněné masem, párky, žampiony, šunkou, sýrem, případně kombinací zmíněného a bylo to také velmi mňam, hmmm.

A proč to zmiňuji – aha, již vím. Zrovna, když jsem dal štrůdl do trouby a začal být nervózní jestli už je hotový a každou minutu jsem se na něj chodil dívat, někdo zazvonil. Jelikož bylo pozdě večer a já nemám lidi rád, ergo nemám žádné kamarády, bylo mi velmi jasné, že se nemůže jednat o někoho, koho bych uvítal s otevřenou náručí, sklenicí studené vody, střídkou chlébu a solí. Rozmrzele jsem se však vydal vstříc venkovním dveřím. Tyto jsem otevřel a za nimi stála… nějaká buchta. Poté co mě kdysi přepadla nějaká paní, co se představila jako “inspekce z kauflandu” a ptala se zda mi chodí letáky, jsem chtěl jakýkoliv verbální projev této aktuální ženštiny zarazit slovy “nemám čas, mám v troubě štrůdl”, bohužel konverzace se začala ubírat úplně jiným směrem.

Buchta: “Dobrý večer. Vy jste od Veroniky? Já jsem zvonila, ale ono to asi nefunguje…”

Já: “Kdepak, já nejsem od Veroniky. Tím, že jste stiskla zvonek s nápisem /Pan Sponka/, jste se dozvonila na mě…”

Buchta: “Jé, jo, no já za ní jdu, za Veronikou, a nemám sebou mobil a tó…”

Polkl jsem repliku, která by se jí nelíbila, stejně tak přednášku o používání zvonků, vědom si toho, že pokud Veronika přijímá návštěvy, bude to s největší pravděpodobností proto, že má nějakou párty, a ta bude hlučná a slyšet až ke mě dolů, ergo jsem nechtěl riskovat, že se kvůli mým poznámkám případně protáhne na delší dobu. Také se malinko třásla, asi zimou. Popřál jsem jí tedy pouze hezkého večera, neboť takový už jsem já.

Každopádně si asi na zvonek dám brzo cedulku: “Pozor, zlý domovník”. A to kurva nejsem žádnej domovník. A párty jela stejně do čtyř do rána. Fok!

Sdílej tento článek

Je to zkratka, která dává smysl jen když něco znamená. Rozhodl jsem se seznámit se online proto, že jsem přesvědčen, že tato metoda nefunguje. Nebojte se, pokud v předchozí větě cítíte náznak oxymoronu, je možné, že na vašem mozku ještě není tumor velký jako bramborový klíček. A jak je to doopravdy? Ne, není to proto, že mám zánět v obou zápěstích a loktech. Ani proto, že v tomto státě není běžné provozovat předem dohodnuté sňatky…

Důvod je prakticky prostý. Poté, co se mi již desátým rokem nedaří sbalit ženu mých snů, která by o mě měla zájem pouze za předpokladu, že bych dostudoval vysokou školu, stal se jaderným inženýrem, začal aktivně provozovat alespoň tři sporty týdně, zkrátil se o deset centimetrů (na výšku, prasáci) a vypadal o deset let mladší, jsem naznal, že je čas se posunout dál.

Ano ano, slyším vaše hlasy, které freneticky vykřikují, že to nemám vzdávat, že je romantické na ženu počkat do doby, než se stane single matkou se třemi dětmi závislá na alkoholu a cigaretách, s hypotékou na krku a jizvou po císařáku a pak ji jako rytíř s rozbitým důchodovým připojištěním zachránit z útrob chudoby a vlastního bince… Jenže já jsem už prostě takový a nadále romanticky čekat nehodlám. Nemohu. Leč, neklesejme na mysli, neboť každá nová cesta je posvěcena ředitelstvím silnic a dálnic… Eh, to mělo být nějaké moudro, malinko se mi to tento jaksi… zamotalo.

Nuže, jak pokračuje moje snažení, jistě se dychtivě ptáte, zatímco hltáte toto i toto další slovo, které jsem zrovna… které jsem zrovna… které jsem zrovna… které jsem zrovna… napsal. Hehe, smyslovásoulož se tomu říká – když teď budete hodinu civět do žárovky, zmizí vám z vašeho oka zornička. Uff, to bylo drsné, takto hypnotizovat čtenáře! Ale holt lepší už to nebude a horší, pche, horší to ještě určitě bude.

Dalo by se říci, že jsem grandiózním způsobem vybruslil ze zapeklité otázky, kterou jsem si sám v předchozím odstavci položil. Budu však raději upřímný – zatím mi píší pouze ženy, že oceňují můj inzerát, a že se u něj tuze pobavily. Čož je skvělé, ale asi neumějí číst, neboť já tam jasně deklaruji mou snahu získat samičku za účelem seznámení. Mrzuté. Pochopitelně v rámci možností se snažím procházet nabídku obdobně postižených žen hledajících v záplavě sexuální tenze toho pravého prince (lol) na patrně obdobně nadrženém koni. Bohužel do toho nevydržím moc dlouho brejlit, poněvadž kvalita psaného projevu koliduje mezi mentálně zaostalým francouzem co se stěží naučil česky a pátou třídou zvláštní školy. Když už najdu něco delšího aspoň na dva řádky, ukáže se, že je to výcuc z nějakého existujícího díla nebo prostě snůška neustále se opakujících klišé…

V čem jsou ale ženy poměrně kreativní, jsou fotografie. Nezřídka narazím i na fotku, na které je žlutě přímo vyraženo, kdy byla pořízena. Datum se pohybuje v průměru okolo roku 2008/2009, nezřídka však jde ještě dále, viděl jsem i jeden z roku 2005, to už mi přišlo mírně brunátné. Přesto se jimi dotyčné ženštiny nestydí prezentovat.

Pointou celého tohoto mého dřístání o ženských inzerátech je jediná věc – je zde opravu minimum nepiercingových, nekouřícícíh a beztetovacích entit, které by se nacházely v rozumném okolí a zároveň byly na fotografiích vidět celé… Leč, neklesám na mysli – každý den se narodí na 500 000 nových lidí po celém světě, takže se jistě vyloupne brzo někdo nový.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

souloz na koni
žena kouří koni
dívka kouří koni
seznamka sponka
snůška
zena a kon

Sdílej tento článek

Moc jsem také neplánoval, když jsem si na internety zadal do seznamky pro lidi inzerát následujícího znění:

Nezaměstnaný, tedy vlastně spisovatel a překladatel na volné noze s hlubokým smyslem pro humor hledá dívku na seznámení – ne blbou, ne kuřačku, pro společné chvíle. Zájem mám pouze o nezadané a plodné ženy mladší než jsem já sám. Můj život je dynamický dle potřeby, tudíž třeba nedávno jsem se rozhodl nakoupit, což se z pohledu cen vajíček ukázalo jako velmi penetrační zážitek. Jsou chvíle, kdy odbočuji od tématu a nedokáži udržet myšlenku, každopádně opustit se mi ji daří ještě docela dobře. Je mi okolo třiceti lét, nicméně cítím se na zhruba dvojnásobek, za což rozhodně nemůže můj sedavý způsob života za počítačem a takřka nulová kardio zátěž, pakliže tedy nepočítám výšlap do prvního patra obchodního domu, kde sídlí burger king. Neberu drogy, kam řadím též marihuanu a očekávám totéž od ženy. Zatím jsem žádnou takovou nepotkal, jelikož všechny buď aktivně hulí, kouří, polykají antidepresiva či mají tetování nebo piercing. Přestože jsem velice tolerantní, doma bych takový čoudící jehelníček s výkyvy nálad rozhodně nechtěl. Nemám zájem pouze o sex, ale veselku za 14 dní vztahu rozhodně nečekej.

Očekával jsem tisíce radostných e-mailů a stovky SMS zpráv, takže jsem preventivně z telefonu smazal obě dvě smsky od rodičů a jednu od operátora a těšil se na tu záplavu konverzace a seznámeníchtivých ženštin. Po zhruba dvacetičtyřech hodinách přišly první dvě odpovědi. V prvém případě šlo o nabídku placeného kvalitního sexu, pravděpodobně se ženou, a v případě druhém na mě čekal vzkaz od slečny z jihomoravské metropole, která ocenila mou originalitu, jakož i počínající pleš. Příště nejspíše přehodnotím použití mé vlastní fotografie.

Již se velmi těším na první rande, až budu moci slečně verbálně uspokojit všechny její všetečné otázky, to bude tuze veselé. Je však třeba být trpělivý – chápu, že inzerát je na poměry běžných žen poměrně delší a přestože jsem se snažil psát pomalu, ne každý umí číst dostatečně rychle. A tak zatímco nezadané slečny nekuřačky bez piercingu louskají má vlídná slova, já zůstávám velkým optimistou. Trochu mě akorát znepokojuje množství mužů navštěvující můj inzerát, jelikož procentuélně překračuje víc než pomyslnou čtyřprocentní hranici (tj. cca 20%). Asi nějací fetišité na počínající pleš, zdá se. Jsem sice mysl otevřená, ale ne zase tolik!

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

způsoby jak uspokojit ženu

Sdílej tento článek

Máme tady zase prvního. Fok. Zbrusu nový měsíc, který však velmi vypadá jako solidně použitý. S měsíci je to v této zmei podobné jako s chlebem … No jo mám tam překlep, ale vracet se nebudu. NEBUDU. To raději ten celý odstavec napíši znovu. Neprovokujte mě, nebo to fakt udělám… Jak chcete!

Máme tady zase prvního. Fok. Zbrusu nový měsíc, který však velmi vypadá jako již minimálně jednou použitý. S měsíci je to v této zemi podobné jako s chlebem… Spokojeni? Ano, lehce jsem to přefrázoval. Proč? Protože mi to přišlo jako dobrej nápad. Ano, nápad. Tak.

Dnes jsem si po obědě šel mírně zdřímnout. Jen na třicet minut. Když jsem se po třech hodinách vzbudil, bylo mi mírně mdlo. Především z těch snů, které se mi udály. Zdálo se mi něco dost hrozivého, pak něco dalšího hrozivého, kamsi jsem cestoval a bylo to velice vyčerpávající, nakonec jsem se probudil z toho snu do svého pokoje, který prohledávali zloději nebo policisté (těžko soudit) a povídali si o mě jako bych tam nebyl. Přitom já tam byl, jen jsem se ještě neprobudil. Když jsem se konečně probudil, nebyli v mém pokoji ani cistépoli, ani zloději, ani jsem nikam necestoval, pouze oknem prosvítalo světlo z otáčejícího se automobilu. Oddechl jsem si, přestože vlastně nevím proč, jelikož probuzením do tohoto současného života jsem si dvakráte nepomohl.

Poslední věta by mohla někomu vyznít tak nějak pesimisticky. Je tomu rozhodně tak a důvodem budiž 468 specifických věcí, které jsem poctivě sepsal a očísloval.

Dospěl jsem k přesvědčení, že jsem se v životě překlopit do fáze, kdy touha po movitých věcech je menší, než touha po dokonalé lásce, souznění a takových těch obdobných kravinách, co se obvykle hledaj nebo vykreslujou v romantických čikflicích s hjů grentem. Proč? To je jednoduché – poté co jsem zjistil, že mi na zahradě nikdy nebude tryskat ropa, že nobelovu cenu za medicínu už nezískám, kytáru jsem si nekoupil kvůli ní a zpívat mi taky nějak moc nejde – je nepravděpodobné, že by vůbec mělo smysl po tak vágních a nepodstatných materialistických výdobytcích vůbec prahnout, je tak? Jistě, že je tak.

Když jsem byl malý (necelé dva metry vysoký), věřil jsem, že do svých třiceti budu milionářem. A bůh i ty další pohádkové postavy vědí, že jsem se snažil pro to i něco dělat! Pravidelně jsem třeba každý rok vsadil sportku, takřka každý den za posledních dvanáct let kontroloval stav na bankovním účtu a v neposlední řadě jsem pravidelně odpovídal na e-maily, ve kterých mi afričtí inženýři nabízeli svá neomezená bohatství a půl nigérijských princezen k tomu! Nic se nesetkalo s úspěchem a tudíž nezbývá než konstatovat, že jsem v tomto směru selhal. Ale pochopitelně než tvrdit něco takového veřejně, je lepší říci, že se “nacházím ve fázi”, kdy pro mě bohatství ducha je podstatnější než bohatství hmotna. Hmm… Placaté, ale co se dá dělat.

O čem jsem to však dnes chtěl hovořit. Á! Ano, o hledání té pravé lásky. Hmm. Přestože vztahy s ženami v této zemi jsou trvanlivé asi jako zaručeně nerezové lžíce z teska nebo sada hrnců z předváděcí akce, bude potřeba se přes to asi přenést a zahájit budování hnízda, jelikož… Ale komu to tady budu nalhávat! Na rozdíl od mnohonásobných komatózních vaginálních orgasmů existuje pravá láska pouze ve filmech. Zjistil jsem to, když jsem si dnes ve 23:38 nařízl rohlík (to není eufemismus, no worries) a namazal jeho obě strany taveným sýrem nevalné chuti a posypal kolečky salámu pochybného původu a smutně jej zkonzumoval.

Chtěl jsem do toho nějak zakomponovat malinko humoru, ale to se mi asi moc nepodařilo, přestože ten odstavec po sobě nebudu číst, to po mě nemůže nikdo chtít, to dá rozum, takže vlastně nevím co v něm přesně je či bylo, ale humoru jednoduše pramálo.

Napsal bych vám zde tedy něco veselého, elč… tedy leč, nic mě nenapadá. Fakt ne. Můk živo… kurva už do piči s těma překlepama fak! Můj. život. Můj. život. Můj. život. To byl jen trénink, tak: Můj život byl v posledních dvanácti hodinách nepříliš zábavný, tudíž abych vydoloval něco zábavnějšího, musil bych loviti ve vodách vzdálenějších a to už můj hipokampus dnes nezvládá, jelikož je unavený.

Alespoň bych vás mohl zaujmout nějakými fakty. Hmm, tak třeba:

• Elektronické vibrátory přestanou po atomovém výbuchu fungovat! Proto se vyplatí investovat do klasického kvalitního silikonového dilda, protože člověk nikdy neví, však?
• Ženy nejčastěji schovávají svůj pasivní nástroj lásky (huh, čti: vibrátor) do dutého medvídka (hmm, to by možná vysvětlovalo, proč 35% dospělých britů stále spí se svým medvídkem) a jejich maminky pod ložní prádlo do skříně. Hmmm, obojí je velmi logické!
• Pouze 12% internetových stránek je čistě pornograficky zaměřených! Tedy jen necelých 25 000 000 webových adres obsahuje slečny, pány a zvířátka v avantgardních pozicích! Toto mě učinilo velmi smutným. Zároveň by mě celkem zajímalo, kdo to zjišťoval a jak obsah všech těchto stránek kontroloval. Možná na to měli tým sestávající ze studentů technických vysokých škol.
• Když sledujete někoho, koho máte rádi, přesněji – koho milujete, vaše zorničky se rozšíří o 45%! Doporučuji vyzkoušet, předminulý týden jsem to testoval na kachně se švestkovým zelím a jedné dlouhodobé přitažlivé kamarádce. Fungovalo to pouze u té kamarádky.

Tak, a pokud by to někoho zajímalo, toto jsou poslední písmenka této věty i tohoto zápisku.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

medvídek me to you s láskou

Sdílej tento článek

A jaký byl váš den? Pln překvapení? Vzrušení? Zklamání? Ne že by mě to zajímalo, ale dotazem nezarmoutíš, což?

Předevčírem, vlastně včera, mi přišla upomínka na doplacení dlužné částky ke zrušenému životnímu pojištění. Jelikož bylo již zrušené, odmítl jsem částku zaplatit a pro jistotu jsem zavolal mému pojišťovacímu agentovi, aby mi to ozřejmil. Telefon mi sice zvedl, ale jen co jsem vyslovil klíčová slova “zrušená / smlouva / odkupné”, vjel okamžijtě do tunelu a hovor se přerušil. To bylo mírně mrzuté. Asi počkám osm let a pak napíšu do novin, jak ke mě byl svět krutý, až mi kutor.exe zabaví veškerý majetek včetně ručně pleteného kostkovaného plédu. Tak se to dnes dělá, nebo ne?

Což mě přivádí na myšlenku, že pro mou knihu “Sedm let v debetu” stále hledám spolehlivého nakladatele. Společnosti Home kredit ani ta druhá co nabízí k úvěrům peněženku zdarma zájem neměly. Mrzuté. Leč, neklesám na mysli, ono se něco jistě brzy vysmrčí.

Cestou z pohovoru jsem si chtěl koupit chléb náš vezdejší a jelikož po cestě je pouze jedna pakárna, kde vím že jej vyrábějí z pryže, zastavil jsem se tam jen na čumendu a pouze mimoděk se optal, zda je jejich chléb stále měkký jako oční bulvy lenochoda obrovského. Dostalo se mi nepřítomného výrazu a odpovědi “šumavského půlku?” Mávl jsem rukou a smutně odešel do výtahu. S chlebem je to v této zemi jako s prostitutkami – je buď šíleně drahý a chutná jak použitý nebo je jen drahý a chutná stejně blbě.

To je velmi smutné a jelikož mě to nyní poněkud rozesmutnilo, ukončím tento zápisek slovy krátkými. Tak.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

7 let v debetu

Sdílej tento článek

A než začnete wonderovat, především třeby ty Ivanko (ano, myslím samozřejmě tebe!), proč se chystám prorazit do fastfoodového bycnycu (takhle se to pochopitelně nepíše), tak nechystám a jedná se o co? O parafrázi. Tentokráte správnou, přestože o zakoupení licence na burger king jsem v minulosti krátkou dobu reálně uvažoval. Tedy ještě předtím, než zde vůbec první kousky vyrostly. Licence se dala pořídit za necelý milion peněz a dostali jste k tomu ruční lis na hranolky a čepici. Nakonec jsem naznal, že přivést na tento svět další kardiaky a cukrovkáře asi není kariéra, kterou bych chtěl pronásledovat, a tak z toho poněkud sešlo.

Což mi připomíná, že jsem se zase při řezání chleba pilou pořezal. Ne mnoho, ale pořezal, což bylo více než mrzuté, protože se mi to stává každý rok minimálně jednou a docela mě to irituje. Letos to přišlo nějak dříve a docela mě to překvapilo. Nic si z toho však nedělám, jistě to přežiji.

Dnes jsem volal na úřad, abych zjistil, zda již mohu být zase občanem české republiky. Ano, kdo hádáte, hádáte jistě správně, že jsem čekal na vystavení nového průkazu občanského, který sebou přináší řadu výhod. Kromě možnosti s ním (konečně!) otevírat dveře a snadno ho ukládat do peněženky aniž by nějak zvlášť překážel, má ještě jednu velkou výhodu – opětovnou návštěvu vydávajícího úřadu! Minule jsem tam totiž při čekání zjistil, že čekárna je vlastně takové menší přehlídkové molo! Nyní už totiž nestačí přinést fotografii, ale vymáčkne vás paní rovnou na místě, v takové speciální bedýnce, do které se nasoukáte (v některých je teda občas kokršpaněl nebo mýval, v takovém případě voláte obsluhu, která jej vyláká na kus párku ven) a pak to udělá “cvak”.

Díky tomu se všechny příchozí samičky snaží vypadat velmi k světu, což je znát nejen na nádherných účesech a jiskře v oku, ale také na úsměvech – žena, která si připadá hezká, totiž obvykle srší v danou chvíli i sebevědomím a nechá na sebe verbálně šáhnout, což je velmi milé. Jedinou nevýhodu spatřuji v tom, že odhalit dvacítku od ženy mladší může být náročné. Sám jsem to poznal, když jsem minule rádoby vtipně oslovil vedle sedící slečnu ve velmi vyzývavých kozačkách v barvě čerstvě naleštěného jelena, ze které se nakonec vyklubala sedmnáctiletá slečna s podivnými životními ideály. Ale o tom podrobněji až někdy jindy, jelikož to bylo opravdu velmi neskutečné!

Takže zítra jdu obhlédnout další várku a doufám, že tentokráte natrefím na pozitivněji naladěnou svůdnou slečnu tvarů vhodných a mysli mdlé pouze po stránce morální. Tak.

Sdílej tento článek

Abych tedy byl úplně přesný, již jsem se jednou stal milionářem. Ale to byl milionář debetní, což jak jistě uznáte, není totéž. Pokud by se vám náhodou zdálo, že jsem posedlý penězi, tak nejsem. Určitě ne víc, než paris hilton a rozhodně míň, než ta nejúspěšnější černá zpěvačka v zemi. Hmm, nyní si uvědomuji, že to rozpětí může vzbuzovat rozporuplné dojmy. Prostě peníze pro mě nejsou vždy na prvním místě, ale to jen proto, že jimi ne vždy disponuji.

Uff, to jsem z toho dobře vybruslil. Bylo to však vo fous, jak se říká. Zabředávat do toho víc, nakonec bych tady ještě vysypal, že sním o velkých ženách a chytrých domech plných nezapomenutelných zážitků. Pfff.

Kdyby se vám zdálo, že tento text dává pouze pramálo smyslu, je to vše proto, že jsem ještě nebyl milionářem. Protože kdybych byl, měl bych jistě tuze mnoho volného času na to, abych psal poezii, prózu a to nejen pro postižené, šimpanze a kvardikulární jedince milující třídění ponožek.

Dnes jsem v rámci čekání na klienta (začal jsem taxikařit, nevěděl jsem co s volným časem) zašel sobě do velkoobchodu koupit javorový sirup, pětisetmililitrové balení šlehačky ve spreji, jahody a libeček. Jistě byste uhodli, co jsem hodlal vařit. Tedy ani ne tak vařit, jako spíš dávat dohromady. A ano, jahody byly španělské provenience a navzdory tvrzení paní z pokladny, nebyly nejedlé. Pravda, nepatřily k těm nej high-fidelity a high-definition jahodám, které můžete pod sluncem světových sadů najít, leč rozhodně patřily k jahodám, které když pokryjete dostatečným množstvím šlehačky a javorového sirupu, tak o tom posléze napíšete na internety. Také tak tedy činím.

Kromě toho jsem dnes nic víc neudělal, vědom si toho, že je pondělí a v pondělí se nikde nikdy v česku nepracovalo. Tedy ne doopravdy. Touto mohutnou myšlenkou o váze jednoho lachtana vodního se s vámi pro dnešek loučím a na závěr… na závěr vám přeji hezký večer, ráno či odpoledne, podle toho zda zrovna večeříte, snídáte či odpoledníte.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

kdybych byl milionářem
pes žena video
sponka na peníze

Sdílej tento článek

Se nám ty titulky poměrně dramaticky znudnily, což? Počínaje dnešním dnem jsem zahájil oficiální konec svého velkého podnikatelského života. Nastal čas přiznat si, že třikrát a dost je prostě… více než dost.

Utopil jsem v podnikání vše, včetně sebe, ale chtělo to nejprve třetinu šedých vlasů, řadu vrásek, jeden vysoký tlak, 20 kilogramů nadváhy, několik hemeroidů a minimálně jeden kolaps na pohotovosti, abych si to dokázal také upřímně přiznat.

Hmm, co víc chytrého bych k tomu napsal? Smutné je, že psát pravdu je daleko těžší, než cokoliv jiného. Proto se taky v novinách nikdy nedočtete ty nejpodstatnější informace, v knihách chybějí stránky a většině mluvících politiků titulky.

Rád bych napsal, že jsem si toto své další selhání uvědomil dříve, než bylo pozdě, ale žel bohu nebylo tomu tak, tudíž to napsat nemohu. Mrzuté.

A na čem to vše zhavarovalo? Na neefektivním či disfunkčním managementu? Nedostatku plánování? Na nedokonalé cílevědomosti? Na hospodářské krizi? Na nedostatku finančního polštáře? Kdepak. Důvod byl daleko prozaičtější – jsem prostě kokotí hlava.

A co bude dál? Vás to sice netrápí ani nezajímá, ale já vám to stejně – neřeknu – ač z důvodu jiného – já totiž nemám moc zdání. Mé podnikatelské buňky totiž hromadně spáchaly PCD – Programovanou Buněčnou Smrt – buněčné suicidium chcete-li, což je pouze fancy termín pro předprogramovanou sebevraždu díky vnitrobuněčnému programu. Ano, i buňky mají své vnitro. Se svým vlastním rumlem, grossem a jinými honáky krav a mléka.

Na závěr by se hodilo něco pozitivního, což? Hmmm… Přišel mi dopis z e-onu. Chtějí doplatek 2800 Kč, jelikož jsem si minulý rok dopřával tepla radiátoru a zvýšili mi za odměnu měsíční zálohu o 200 korun. Kurvy.

Komu se to jeví málo pozitivní, nechť si představí namísto předchozího odstavce koalu medvídkovitou. Tak.

Sdílej tento článek

Abych to uvedl na pravou míru, dostal jsem se na koncert jakožto posluchač, nikoliv jako protagonista. Na koncerty chodím pravidelně každých deset let a jelikož se v této dekádě počítá již druhé léto a já ještě na žádném bubínky-rvoucím představení nebyl, naznal jsem, že je čas si zase nechat prozvonit vnitřní lebeční prostor a tak když mě kamarádka Lola oslovila s dotazem, zda se nechci zúčastnit koncertu, souhlasil jsem.

Kdyby někdo náhodou wonderoval, tak kamarádku Lolu nebudu nikterak široce představovat, ale pokud by to někoho zajímalo, tak svou tělesnou konstrukcí a levým ušním lalůčkem připomíná americkou sportovní gymnastku Shawn Johnsonovou (olympijsou vítězku z roku 2008).

Tedy popravdě souhlasil jsem jít na koncert až poté, co jsem si rozkliknul nabídku klubu, ve kterém se mělo představení konat. Nabídka říkala, že se bude jednat o koncert hudebního uskupení s názvem Hurra Torpedo, jež hraje především na domácí spotřebiče a doplněno to bude předkapelou s názvem, který je mi stále stydno vypouštět z úst, a totiž: “To žluté, co máte na kalhotkách”. Ano, neptejte se.

Hurra Torpedo jsem kdysi slyšel hrát cover verzi Total eclipse of the heart:

Click here to view the embedded video.

A jelikož jsem povaha bodrá a absurdního humoru milující, přesvědčil jsem se, že bude zajímavé je vidět i naživo, přestože mi v hlavě hlodal červík pochybnosti hned v několika rovinách.

Předesílám, že s koncerty mám v zásadě jen tři problémy – nadměrný hluk, nadměrný počet lidí, absence sedací plochy. A pak ještě (vím, psal jsem tři, ale to jen proto, aby vás to neodradilo) zakouřené prostředí a nedokonalost reprodukce – tedy rozdíl mezi albovými a živými verzemi je překvapivě u mnoha kapel vcelku propastný a to značně v neprospěch těch verzí živých. Nutno říct, že navštívený koncert splnil takřka všechna tato má očekávání, až na pár drobností.

V prvé řadě jsem měl obavy, že se Lola bude chtít v rámci své mladické nerozvážnosti tísnit někde v tzv. kotli hned pod pódiem, odkud nejen, že nebude úniku, ale kde nebudu mít díky enormně malému prostoru, moči okolstojících a šílenému nasvětlení žádnou možnost si číst něco zajímavého na mobilu, natož si na chvíli zdřímnout ve stoje. Tohle se jako jediné naštěstí nevyplnilo, a také mě to ve finále celkem potěšilo.

Abych to však vzal od začátku. Cesta na koncert mi zabrala neuvěřitelných 55 minut, z nichž 30 jsem strávil hledáním bankomatu, který mi vydá potřebný počet bankovek vhodných pro koncert, 10 minut jsem na jízdenkovém automatu neúspěšně hledal jízdenku za nižší cenu než je deset korun, což je maximum, které jsem byl ochoten investovat, abych zjistil, že to není možné a od prvního ledna to stojí minimálně dvacetikorunu (!), pět minut jsem si poté poseděl v tramvaji, abych to nakonec nevydržel, vystoupil předčasně a zbytek cesty šel pěšky směrem ke koncertnímu klubovému místu.

Toto samo o sobě mě velmi vyčerpalo, protože jednak vážím mnoho kilogramů (bohužel na rozdíl od Shawny Johnsonove, jejíž prostřední jméno je Machel – fakt!) a jednak jsem šíleně líný. Na místo jsem dorazil o deset minut dříve, než jsme byli domluveni, takže vlastně o minimálně patnáct minut dříve, jelikož Lola je žena. Šel jsem se tedy podívat do vestibulu, jakési vstubní chodby klubu, kde na mě dýchla atmosféra podchodu východoněmecké stanice metra a to včetně poházených vajglů, podivných entit, potagovaných veřejných toalet a velmi vtipně udělané elektroinstalace, ze které jsem byl tak paf, že jsem ji zapomněl bohužel vyfotografovat. Přesto vám ji stručně popíši: Představte si videokameru, která má za úkol střežit onu chodbu, a která je zapojena do prodlužovačky, která na stěně visí patrně pouze silou vlastní polyvinilchloridové vůle. To vše ve výši, kam lze bez problému dosáhnout. Smysl takového “bezpečnostního” řešení mi unikal, ale minimálně na stodevadesátpět vteřin mě dokázal pobavit.

Zatímco jsem čekal, začala se chodba plnit koncertuchtivými lidmi. Zajímavostí byl rozhodně kontejner na svoz odpadu, do kterého jste mohli vložit starý spotřebič a získat za něj slevu sto korun českých na právě zmínený koncert. Jelikož jsem spotřebič zapomněl a měl jsem u sebe pouze mobilní telefon, tuto událost jsem si nechal ujít. V mezičase jsem sledoval příval lidí a hledal v nich někoho známého. To se mi nepodařilo, zaregistroval jsem však dva vietnamce, které jsem považoval za speciální norské zvukové techniky, jelikož předběhli celou frontu a vklouzli, jak jsem se domníval, dovnitř. Následně celou frontu podobným způsobem předběhla nějaká vietnamská paní s dvěma asi takhle malými dětmi. To mi přišlo už dost divné, jelikož brát na takovou událost dítě je přinejmenším nevhodné. Jakožto člověk kuriózní jsem se tedy šel podívat až ke vstupu, jestli to opravdu myslí vážně. Z omylu jsem byl vyveden až poté, co jsem zjistil, že vedle se nacházejí ještě důmyslně uschované dveře, které nesly honosné označení “Hostel”.

Začalo to tedy dobře. Záda mě začaly kurevsky tuhnout už po prvních patnácti minutách netečného čekání ve stoje, ale jelikož jsem to čekal, řekl jsem si, že to není nic proti například filmům s hugh grantem, které trvají podobně dlouho, ale bolest přetrvává navždy. Lola nakonec dorazila relativně záhy a šli jsme společně čekat do fronty. Ve frontě jsem pyšně vyndal na A4 pečlivě vytištěné vstupenky s čárovým kódem, abych po vstupu zjistil, že z něj inputní gorila pouze strhne dolní část, aniž by je pípla moderní technologií starou 63 let, nebo je alespoň vizuálně zkontrolovala technologií starou přes 4 miliony let. To mě dost rozesmutnilo a navenek pouze rozesmálo. Takový jsem já. Dostal jsem za odměnu razítko na zápěstí.

Pak jsme se přesunuli do další nekonečné fronty, tentokráte na odevzdání svého oblečení. Už jen uživatelská příručka na stěně šatny byla zdrojem mohutné románové četby. Přinejmenším co se týče zápletky. Stálo tam, že každý klient po zaplacení obdrží na ruku luxusní papírový náramek a své šatstvo může nechat umístit za poplatek 20 Kč na věšák, nebo za poloviční cenu do pytle. Pro vydání uložených propriet musí mít osoba náramek stále na zápěstí, aby jej obsluha okénka mohla přestřihnout a následně šatstvo vydat. To mě tak zaujalo, že jsem si nedočetl zbytek, takže nevím, co by se stalo, kdyby náramek tato osoba neměla připnutý. Psalo se tam však, že pokud člověk odejde aniž by si věci vyzvedl, může se pro své věci vrátit další den na adresu, která se nacházela na opačném konci města. To dá přece rozum!

Jelikož vše uvedené ve mě vzbudilo neomezenou důvěru v celý systém, jal jsem se zimník obsluze odevzdati a nechat se ocejchovat další okrasnou záležitostí. Solidní mindfuck za dvacet korun prostě jinde nepořídíte. Poté nás čekala další fronta u baru, kde se nacházelo spousta, osob. Objednal jsem si nějaké ženské pití, jelikož pivo z plastového kelímku mi přišlo jako příliš socialistický přežitek. Kromě toho pivo nepiji, neboť mi nechutná.

Po nějaké době začali lidé z baru mizet, i naznali jsme, že otevřeli hlavní sál, ve kterém se měl koncert odehrávat. Vstoupili jsme dovnitř. Dýchla na mě atmosféra jatek v čínské továrně na tofu. Místnost měla podlahu a strop. To bylo jejím klíčovým benefitem. Část pak tvořil bar, jehož hlavní nabídku činil jakýsi mix v akci, který četl:

Absolut + Curacao + 7up

Později jsem si všiml ještě jedné akční nabídky, a to:

Absolut + mléko + citrónová šťáva

Vše prý chlazené. Neměl jsem odvahu ani pomyslet, jak to chutná. Našli jsme si místo někde vzadu a koncert mohl začít. Pódium bylo připraveno vizuálně tak, že i leckterý důchodce by si mohl myslet, že se ocitl na mírně avantgardní předváděcí akci spojené s prodejem domácího nádobí a spotřebičů. Tedy jen do chvíle, než začala hrát předkapela. Předkapela “To žluté, co máte na kalhotkách” spustila své pubertální zvukové drama doprovázené živou prezentací z hraní osmibitových her, jako třeba Prince of Persia. Hlasitost zvuku byla tak vysoká, že mi v některých momentech vibrovala i levá bradavka a ještě jedno místo na těle, o kterém se na tomto slušném blogu nebude hovořit.

Kdybych měl představení zhodnotit po stránce textové, bylo to velmi slabé, přestože Lola se očividně bavila a nechala se dokonce slyšet, že jí slova skladeb přijdou dobrá. Po stránce hudební bylo místy slyšet i náznak zajímavé melodie a jelikož jsem odkojen osmibitovými šlágry, úplně cizí mi to nebylo, ale vadil mi (kupodivu) celý ten pubertální nádech, který v mých očích kapele spíše ubíral.

Po nějaké té hodince přišla řada na hlavní hřeb večera – norskou kapelu Hurra Torpedo. Začali famózně a to tak, že po třetím úderu do domácího spotřebiče značky Whirlpool umístěného naležato a sloužícího jako bicí, vyhodili pojistky. Zřejmě měli zapojeno příliš mnoho spotřebičů. Tento problém se podařilo personálu poměrně rychle vyřešit, takže zábava mohla začít téct plným proudem.

Zážitek to byl vskutku dechberoucí. Hlavně kvůli lidem hulícím trávu, kteří se postavili zrovna před nás. Jelikož byl v sále zákaz kouření, prohodil jsem něco o chuligánech. Slečna kouřící trávu se otočila a začala mi drogy nabízet. Což mě rozesmutnilo, a sdělil jsem jí, že dnes budu muset být tolerantní. Tím jsem asi trochu naštval Lolu, jelikož její přístup k drogám je daleko liberálnější, než ten můj. Navenek však nedala nic znát, což bylo asi ideální.

V ostatních ohledech byli Hurra Torpedo ještě hlučnější než jejich předchůdce se spodním prádlem. Co mi vadilo byl místy falešný přednes většiny cover verzí, což se ovšem dalo čekat, jelikož v jejich případě jde v prvé řadě o show a o hudební zážitek až v řadě druhé. Pokusili se také o dvě československé lidové písničky, což je potřeba jim přičíst k dobru, ale je to zčásti dáno tím, že se již dříve zaprodali komerci a například pro jeden market se spotřebiči udělali takový kratší spot á la Pásli ovce valaši:

Click here to view the embedded video.

Jelikož nemám televizor, reklamu jsem zhlédl až online v této souvislosti a jako nápad to rozhodně není špatné. Suma sumárum však show trpěla taky určitými zbytečnými pubertálními prvky, ale na druhou stranu se možná snažili dostat blíž české kultuře, kterou nasáli cestou na koncert. Kdoví.

Hudba byla ovšem skutečně velmi hlasitá a hlavně basy byly nastaveny na úroveň vibroz (vibrující rozkrok), ale lidem okolo mě se to povětšinou asi celkem líbilo, přestože někteří z toho až poskakovali a jiní za to kapele zase hrozili pěstí. V jednu chvíli jsem se podíval na hodinky. Deset pryč. Úplně jsem si představoval, kterak se o patro výš v hostelu ubytovaná asijská ženština musí každých deset minut shýbat na zem pro své v rytmu dunivých zvuků z postele popadané děti.

Kolem půlnoci bylo představení konec, následoval boj ve frontě na zimníky, nedůvěřivý pohled na pána, který se mi nepříliš obratně snažil ustřihnout s papírovým náramkem také kousek prostoru určeného pro žíly a poté odchod pryč z tohoto hlučného místa.

Následná probdělá noc mi opět potvrdila, že mám zase alespoň na osm let od koncertů klid. Zvonění v hlavě mě totiž příliš konsternuje na to, abych si ho navozoval více než jednou za onu dekádu.

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

značky bicích
hurra torpedo
kouří koně
kouření koně video
kouří koně video

Sdílej tento článek

http://www.novinky.cz/krimi/256891-zena-v-plamenech-vbehla-do-karlovarske-restaurace.html

Ale pak jsem si řekl, že byste si z toho dělali prdel, přičemž je to velice vážná či minimálně reálná věc. Psali to přeci v novinách. Ale tam píšou kdeco, zase se na to nesmíme toliko fixovat, že ano.

Život je prý krátký. Alespoň se to říká. Jenže když se nad tím zamyslíte, život není ani zdaleka krátký! Život je prakticky ta nejvíce otravná věc, kterou provádí každá živá bytost ze všech svých možných činností úplně nejdéle! Kde vznikají taková hesla, rčení, přísloví, slogany či bezlogany? Lepší nevědět.

Hmm, myslel jsem si, že to bude bohatší moudro, ale není. Tak nic, popojedeme dále.

Dnes jsem byl v posilovně. Opět. Zkouším co moje záda na stará kolena vydrží (mají vůbec záda kolena? zeptejte se vikiho pédie!) a zatím to ještě funguje. Mrzuté je, že cvičení se zdá být neustále více a více náročnějším, přitom se necítím ani mladší, ani atraktivnější.

Možná je problém, že chodím do posilovny, kde jsou všechna pohlaví separovaná. Hmm, teď si může leckdo vybavit dost podivný obraz, ale realita je prostá: Posilovna obsahuje část pro ženské pohlaví a část pro mužské. Zvlášť je pak místnost uprostřed, kde povolaný pracovník kontroluje jednotlivé orgány zájemců o cvičení, aby nedošlo k promíchání. Smutné na tomto principu je to, že většina žen chodí do posilovny pro ženy, kde se učí nejefektivnější způsoby, kterak na rotoped pověsit co největší množství prádla zatímco se podivují nad tím, proč s nimi do této posilovny chodí tak málo mužů.

A muži, ti chodí do posilovny pro muže, kde heroicky zdvihají těžká břemena nad hlavu, aby je zase po čase položili s vítězoslavným heknutím zpět na zem a zapomněli uklidit, jak je jejich dobrým zvykem. U toho se potí, smrdí a někteří vůbec nejsou tlustí a chodí tam patrně jen proto, že si rádi oblékají homotrička, ve kterých své vnady ukazují. Což z nich objektivně dělá gaye (čti: sexuály homo), jelikož v posilovně ryze pro muže není jediný pádný důvod své tělo vystavovat, pokud člověk není právě z tohoto týmu.

Já i mé obézní já navštěvujeme právě posilovnu pro tyto muže a sdílíme s nimi toto prostředí. Což je smutné, především proto, že tam chybí ty ženy a jejich inspirativní… tvary, nebo řekněme tvarsloví. Abych tedy úplně nekecal, občas tam několik žen zabloudí, jenže těm to vydrží jen tak dlouho, než zjistí, že hned vedle je posilovna ryze pro ženy, popřípadě než je omrzí pohledy hladových očí necelé padesátky lamželezů. Hmm, skutečně jsem použil toto slovo? Nikdy by mě nenapadlo, že tak učiním. Hmm, všechno je jednou zdá se skutečně poprvé.

Ale posilování je prý zdravé a je dobré začít co nejdříve. Možná jsem však začal moc pozdě .

Zeptejte se strýčka gogola na Ríšu Sandraka. True story!

Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

richard sandrak 2011
vtipy true story

Sdílej tento článek