Stává se to s železnou pravidelností. Většinou na denní bázi zažiji několik takových situací (jsem prý dítě štěstěny – pokud je to tak, pak štěstěna musela být pěkně vychcaná kurva), ale po čase některé skutečně vybočují z obalu regulérnosti a o nich si dnes pohovoříme.

Tak kupříkladu ihned minulý týden. Navštívil jsem místo, kde lze sobě jídlo zakoupit – takzvanou samoobsluhu neboli supermarket. Protože jsem se chystal upéct čtyři kusy klasických karamelových medových dortů (někdy chybně označovaných jako „medovníky“ či dokonce „medovníky dle pravé arménské receptury“), potřeboval jsem mimo jiné také kysanou smetanu. Inu, jako kterýkoliv jiný den, jednoduše jsem se pro ni natáhl do regálu s mléčnými potravinami, uchopil ji rukou a následně vložil do vozíčku. Totéž jsem opakoval ještě dvakrát, když tu najednou mi kelímek s bílou tekutinu z ruky vyklouzl a jal se upadnout na zem a sebe rozplácnout zejména na mou botu, na zem a zároveň úspěšně postříkat též kolemstojící návštěvníky bílou krémovitou tekutinou.

Zdánlivě banální událost vyvolala v mé cholerické osobnosti nával vzteku na všechny – počínaje italským výrobcem zbytečně hladkých plastových kelímků, přes prodavačky, jež umísťují kysanou smetanu do regálů ve výšce pohlavních orgánů a botami, které se neumějí samy čistit konče. Hrubě jsem zaklel a požádal opodál stojící prodavačku o odpadkový koš. Jak zřela tu spoušť, spráskla ruce a s výrazem „jémináčku!“ mi kelímek vytrhla a odcupitala někam do pryč.

S botou zapatlanou od bílé kysané smetany jsem smutně dokončil nákup surovin určených k výrobě čtyř medových dortů z pravého karamelu a vydal se k vozidlu, bych celý velký nákup odvezl v náruč domoviny.

Tak to byl jeden příklad takové situace. Druhým by mohla být třeba událost z počátku letošního roku. V té době jsem potřeboval nějak více jezdit vozidlem z místa A do místa B a někdy též do místa X, takže jsem sobě umístil svazek automobilových klíčů na svazek klíčů od domu. Toto jeví se zdánlivě jako praktické, ale ve skutečnosti je to praktické pouze pro zámečníky a výrobce zámků zpáteček.

Ve většině případů totiž nastoupím do vozu, vložím klíč do zapalování, otočím, nastartuji (vrum vrum) a neodjedu, protože mám zamknutou řadící páku. A protože klíč od řadící páky je na svazku klíčů ostatních, je potřeba nejprve vypnout zapalování a až poté zámek řadící páky odemknout. Skvostné.

Ptáte se zcela jistě oprávněně, proč tak falicky provádím úkol tak prostý, že? Nebylo by snažší odemknout nejprve řadící páku a až poté nastartovat vozidlo? Inu, bylo! A proč to tedy dělám obráceně? No protože jsem kokot! Prachsprostý a obyčejný kokot.

Tato rutinní operace však není to nejhorší. Horší je situace, kdy se k vozidlu teprve blížíte. Postup kokotství je v takovém případě následující:

1) Přistoupíte k vozidlu zezadu (na rozdíl od koně či vdané ženy je tento postup zcela bezpečný)

2) Odemknete klíčem kufr vozidla.

3) Klíč strčíte do kapsy u bundy/saka/kabátu, byste ho náhodou v kufru neponechali.

4) Do kufru vložíte zavazadla.

5) Podíváte se na oblohu, naznáte, že je tuze teplo. Sundáte tedy bundu/kabát či sako a strčíte ho do kufru.

6) Zabouchnete kufr.

7) Chcete vstoupit do vozu a nastartovat.

8) Tlučete hlavou o nejbližší zeď.

Takový postup by vypadal pouze částečně falicky, pakliže klíče od vozidla byly by drženy separátně od klíčů k bytu, kde se zcela jistě nacházejí klíče rezervní. Jenže tomu tak v mém případě nebylo. Navíc se mi celá událost stala ještě jednou s tou obměnou, že jsem byl pouze v trenýrkách a tričku v době, kdy venku nebylo přespříliš teplo, a ač jsem se v průběhu zahříval prací – voskováním a čištěním vozidla – nakonec mi příliš horko nebylo. Ke konci leštění jsem totiž hledal klíče, bych z kufru jelenici vytáhl a hle – nejbližší zeď a opět tradiční bum-bum-bum…

Takže auto bylo sice nablýskané, ale já neměl kde přespat. Inu, teď co je lepší…

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *