Džadžment dej

Tak jsem vám chtěl napsat podrobný popis dnešních událostí + událostí dní předchozích a také dní před těmito událostmi. Jenže jsem se doteď crcal s nějakou prací, jsem velmi unaven a nejsem si jist, zda to bude tak podrobné, jak bych sobě přál.

Abych to v rychlosti sesumarizoval – v podstatě to šlo tak, že jsem dánskou kolegyni pozval prve na piknik, s tím souhlasila, pak to posunula, pak nesouhlasila, tak jsem ji pozval na večeři, s tou jakž takž souhlasila, ovšem pouze krátkou, protože bagr a zahrada. Byla tedy domluvena večeře na 20 minut, což jsem na ní speciálně vyloudil, jelikož jsem celou tuto trapnou anabázi již chtěl uzavřít.

Samozřejmě jsem ji nechtěl vzít do restaurace. Jednak proto, že to může udělat kdejaké dildo a jednak proto, že jsem na to neměl žádné peníze. Vymyslel jsem tedy, že ji vezmu k místnímu jezírku přímo v technologickém parku. Tím, jak je šikovně schováno za poměrně velkým bukem a ještě na kopci, byla velká pravděho podobnost, že o něm nemá pražádného tušení a mohlo by jí to překvapit. Kromě toho se tam večer už nikdo nenachází, tudíž plán to byl v tomto ohledu jistě docela pozitivní. Termín večeře byl domluven na úterý večer.

24052012325

V pondělí jsem tedy dopoledne tak úplně nedošel do práce a raději jsem nakoupil spoustu surovin potřebných k uvaření večeře, kterou bude možné sníst za 20 minut. Vymyslel jsem kombinaci salátu, mozzarely, rajčat, salátové rolky, vejce a mascarpone s čokoládou a zkombinoval to do tří chodů. Toliko ve zkratce, nechce se mi popisovat jak jsem to nakombinoval exaktně, ale bylo to tuze chytré, zejména pro horký letní den.

V den D, tedy dnes, tedy v úterý, jsem vstal v pět ráno po dvou hodinách spánku (práce + hluk pod okny, long story) a jal se vařit. Překvapivě jsem to vše nestihl jak jsem si představoval a dorazil do práce o hodinu později. Vše jsem úspěšně schoval do lednice a tvářil se jakoby nic. Plán doposavad fungoval hezky. Večer jsme tedy vyrazili – tvrdil jsem, že restaurace je poblíž. Bohužel můj spolubydlící je mírné bidlo a když jsme odcházeli z práce, zeptal se, kam jdeme. Dánská kolegyně odvětila, že neví. A bidlo povídá: „Ahá, tak proto jsi ráno tři hodiny usilovně vařil“. Za normálních okolností bych ho kopl do míst, kde nedorůstá, jenže on to asi myslel upřímně v domnění, že je to domluveno a ona to ví. Jenže ona to nevěděla a tak zatímco na její tváři se rozhostil ještě daleko větší otazník než předtím, v kabelce ještě pevněji sevřela pepřový antirape sprej.

Tak či tak, stále netušila plně, tudíž jsem jí pokoutně vedl směrem k jezírku s labutěmi, kachnami a odpadní trubkou (ta není běžně vidět). Bylo po sedmé hodině, sluníčko zapadalo – za normálních okolností skvělá situace. Povidam: půjdeme zkratkou, abych ji svedl z vědomí, že jdeme na podivné opuštěné místo. Za chvíli jsme tam dorazili. Ačkoliv jsem dělal jakoby nic, když jsme vystoupali a uzřeli jezírko, bylo na ní vidět velké překvapení – takže alespoň část „plánu“ zafungovala. Poté jsme došli podél břehu a mě nezbylo, než s pravdou ven. Malinko byla naštvaná, ale ne na dlouho, jelikož jsem svůj brilantní plán osvětlil do největších podrobností zejména s ohledem na to, že kdybych ji opět pozval na piknik, tak by nešla, což potvrdila, že by to tak nejspíše bylo. Zároveň s první zmíňkou o tom, že by to mohlo být „rande“, začala panikařit a rychle se vymlouvat, že v žádném případě, ať si nemyslím, že vztah nehledá a iluze ať si nedělám… no prostě… story of my life.24052012326

Zbytek dvaceti minut natažených do hodiny a půl jsme prohovořili o mém životě, o jejím životě (malinko) a o jejím nehledání vztahu + obecně se to neslo celé v rámci absolutní upřímnosti, tak jsem k ní tedy byl také upřímný a byl sám sebou, jak mi tu pořád radíte a teď sedím doma sám a píšu tuhle blbost, ergo tahle rada byla zřejmě dost na hovno. To jen abyste věděli. Každopádně přestože jsem nečekal nic extra, jsem poměrně zklamán, že je to vlastně první a poslední schůzka, kterou máme. Přestože to nebylo řečeno (a já se pochopitelně neptal), chybí zde nejspíše primární seuxální přitažlivost jako taková a bez ní to balení skoro nemá smysl. Navíc po ní v kanclu jede na šest dalších entit, čehož si je tak nějak zhruba vědoma a nebudu vám lhát, bret pit mezi nimi skutečně nejsem.

Toliko tedy má snaha utratit poslední peníze, čas i energii za legraci zvanou piknik. A pokud wonderujete, tak ne, nelituji toho že jsem to zkusil, ale mrzí mě, že mám za sebou další marnou zkušenost s balením někoho, koho parametrově považuju za velmi blízkého mým představám o ideálu, a to daleko víc povahou a vlastnostmi, než vzhledem, a to je v mém případě co říct.

Tečka za dánskými příhodami. Odteď už jen nudně. Dobrou noc.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *