Do prdele s arankou!

Kdo se cítí být poškozen či snad inervován slovem „masturbovaly“, nechť následující odstavec přeskočí!

Pamatujete si ještě dobu bez internetu? Respektive dobu bez internetu dostupného v naší socialistické špeluňce? Já ano. Byla to doba kdy nebyl problém potkat lidi bez kruhů pod očima, při půlnoční procházce ve městě jste neviděli rozsvíceno ve třetině oken, studentky středních a vyšších škol běžně takříkajíc na oko nemasturbovaly před svými spolužáky a video z celého zážitku neumísťovaly pro pobavení nejširší veřejnosti na hromadnou síť, žáci a studenti nechodili do školy pozdě, protože v noci nepobíhali s animovanou postavičkou lesem a nezabíjeli králíci či jinou havěť…

Byla to doba internetového temna. Doba bez obličejových knih, doba bez smajlíků, doba kdy se studenti VUT dokázali seznámit s opačným pohlavím jen velmi výjimečně.

Já takovou dobu pamatuji. Byla to doba když jsem byl ještě malý. Malý asi tak metr osmdesátpět, toliko jsem měřil zhruba v polovině základní školní docházky. V té době nejen, že naše domácnost neměla (jakož i všechny ostatní) internet, ale neměla ani telefonní linku. Nikoliv překvapivě zásluhou nízké finanční gramotnosti, ale především telekomunikačního státního podniku, kterému nejen díky tomu nemohu od devadesátých let přijít na jméno – jsem totiž přesvědčen, že tento s českou poštou velmi ne nepodobný podnik vysál z prostých lidí daleko více energie než daniel hůlka s petrem novotným dohromady.

Ale to bych odbočil. Ačkoliv je to vlastně jedno. Leč tedy neměli jsme ani telefonní linku. Stále se mimochodem snažím marně upamatovat, jak jsem mohl mít v té době kamarády, se kterými jsem chodil vně domu, když nebyly mobilní telefony, internety, komunikační protokoly, té cé pé, í pé a další nezbytnosti pro uskutečnění styku.

Ale zpět k té lince. Neměli jsme tedy linku telefonní a přes tuto dalo se komunikovat za pomocí ultrarychých modemů, které za jasného dne dokázaly vyvinout rychlost až téměř několik bajtů zase kundu a vytvořit tak spojení s ostatními kybernetickými entitami, stahovat hromady zbytečného software a vůbec se všelijak jinak realizovat. Mělo to hned několik háčků, které zde nebudu rozpitvávat, páč byste tomu stejně nehověli – ba co více, u některých výrazů byste si dokonce mysleli že vám nadávám a snadno byste mou rétoriku na téma let devadesátých jistě odsoudili jako rasistickou.

Každopádně protože jsme neměli tuto již několikrát tuze otravně zmíněnou linku, chodil jsem jako malý chlapec (co měřil jen něco přes metr osmdesát) se svým otcem do jeho zaměstnání buď k večeru nebo (spíše) o víkendech a tam jsem se oddával komunikačním orgiím, které by mi jistě záviděl i kupříkladu Wolfgang Amadeus Mozart či sám Mahátma Gándhí.

Byla to léta skvostná. Mrzuté na tom byly jen dvě věci. Za prvé: v místnosti, kde jsem se s nástrojem komunikačních orgií nacházel byl obvykle též můj otec, silný to kuřák, zvyklý vykouřit za hodinu hned toliko cigaret, že vědět to Philip Morris, vystavil by mu plaketu za jeho (otcův) celoživotní přínos jeho (Morrisovic) byznysu. Každopádně tento zlozvyk učinil ze mě náruživého pasívního kuřáka, byť zčásti mrzutě nedobrovolného. To bylo za prvé, a za druhé: aranka. Zkurvená aranka.

Kdybych řekl, že nemám nic proti arance, lhal bych. Kdybych řekl, že nemám nic proti českým interpretům, lhal bych až přímo drze. Ještě teď mám chuť zabíjet, když někde byť jen slyším klíčová slova:

ivan hlas aranka umí hula hop

Za tohle vše je zodpovědný značně pomatený dýdžej z rádia český rozhlas, který písně tohoto vysoceoktanového interpreta pouštěl několikrát dokola, ideálně mnohokrát denně a to především o víkendu. Za takové mučení by se nemuseli stydět ani v guantanámu. Prostě jak aranka neudělala hula hop několikrát denně, nebyl dýdžej rádia spokojen.

A aby bylo jasno, otravná melodie byla jen jedním ze značně frustrujících elementů – ještě daleko horší to bylo s absolutní nelogičností textu, který tento pán písni vetknul a nebál se jej opakovat znova a znova a znova a znova…

Achillovou patou zmíněných komunikačních orgií tedy nebyl jen cigaretový kouř, ale také podsvětelná rychlost přenosu dat a to tak že značně. Tudíž doba strávená komunikováním tímto archaickým způsobem byla více než velká a z valné části nudná, prošpikovaná pouze momenty hlasitého modlení a proseb o úspěšné spojení – poslechu rádia se tedy z časového hlediska bohužel nedalo uniknout.

Za mě tedy upřímně říkám: do píče s arankou. Tak.

Když už tady zazněl ten orgán co ženy mají a muži po něm naivně touží – vybavila se mi hned doba na gymnáziu, kdy jsem byl oblíbený v kolektivu, hravě jsem zvládal všechny předměty, byl jsem obdivován všemi vnadnými dívkami a nebylo dne, kdy by mi některá z nich nepadla do náruče a nebo mě jen tak z čisté radosti v šatně nevy nepolíbila. Bylo to prostě jedním slovem krásné. Pak jsem se ze sna obvykle probudil a vypravil se do opravdové školy, kde si na mě se slovy „monstrum, obluda!“ jen ukazovali prstem. Skvostné!

Toliko o mohutných vepřo tele-komunikačních orgiích mého mládí.

A ano, jsem si vědom toho, že Philip Morris již dávno zemřel, stejně tak Mozart či ten plešatej dědula zmíněný vedle něho. To jen aby bylo co? To jen aby bylo jasno!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *