Dnešek nebyl dobrý den

Dnešek nebyl dobrý den. Výjimečně dnes zvolím stejnou první větu jako nadpis pro zápisek, především proto, že to vypadá placatě. Také trapně, nemožně, mohutně humpolácky a vůbec se to sem nehodí, do tak neposkvrněného lingvistického ráje. Ach, jak hluboko jsem klesl.

Toliko na úvod. Něco je ovšem na prvním odstavci přeci jen pravdivé – dnešek vskutku nebyl nikterak zajímavý, pozitivní ani přínosný. Probudila mě bodavá bolest v páteři a nebylo to bohužel od toho, že by mě do zad tlačil silikonový vibrátor, který se tam zakutálel v průběhu nočních hrátek. Vedle také neležela slečna (ani paní), tudíž to možná bylo dobře, protože kdyby to byl silikonový vibrátor, tak… no nebudeme to rozebírat, ačkoliv by se to mnohým z vás líbilo, což? Prasáci.

Bodavá bolest patřila výhřezu ploténky L něco S něco, nevím přesně, ale bolí to jak když sníte mrkev opačnou stranou, tedy chybným způsobem. Nebo to alespoň na proktologii takto tvrdíte. Já tam mrkev ni pastelku nebo jiný podivný předmět bohužel nemám, takže se musím smířit s tím, že můj problém proktolog jistě nevyřeší. Bohužel.

Takže jsem bez snídaně zamířil do práce velmi pozdě s tím, že pojedu vozidlem, abych nemusel jet zpátky taxíkem, protože díky tomu jak mám celou páteř vybočenou na jednu stranu jako modo kvazi, jsou přetěžovány napřimovače páteře, které se velmi rychle unaví, tudíž bych jen horko těžko zvládal s dalšími homo erektusy stoj vzpřímený v městském autobusu či tramiho vaji (protože vysvětlujte staré babičce, že vás také bolí záda přestože berete analgetika na osteoartrózu, a že si potřebujete sednout).

První problém nastal při nástupu do vozidla, které je nízko položeno a je třeba zakřivit hlavu i trup, aby se do něj člověk vsoukal. Nenapadlo mě totiž před léty nic lepšího, než-li na mou dvoutunovou postavu pořídit vozidlo malé, miniaturní, téměř na klíček. Takříkajíc. Ale nějak jsem to nakonec zvládl.

V práci jsem se tuze činil, neboť dělám přece velmi vzrušující práci v korporátní sféře. Ach jo. Ani sám takové lži nevěřím, natož abych ji prodal dál. Mrzuté.

Odpoledne mě kolegové zvali na partičku kulečníku, stolního fotbálku a podobných veselostí. Bez díků jsem zbaběle odmítal, neboť výhřez mám jen jeden a u toho by také mohlo ještě letos zůstat. Pche.

Večer jsem v kanceláři osiřel. Vždycky když se setmí, je vidět do všech ostatních kanceláři v protější budově daleko lépe, než přes den. Z jedné z nich seděli lidé v zasedací místnosti, když tu z ničeho nic začal mi jeden z nich mávat. Nadšeně jsem k oknu přistoupil a mával pochopitelně zpět. Po chvilce mávání se mi to nějak nezdálo, tak jsem si otřel brýle do rukávu. Po bližším zaostření jsem zjistil, že mi vůbec nemává, ale gestikuluje na někoho kdo seděl naproti němu u stolu. To mě rozesmutnilo, protože takový krásný teplý lidský kontakt zažije člověk v korporátu jen velmi zřídka. A ono přitom tohle… Pche.

Pak jsem se rozhodl, že se zajdu vyčůrat, jako každý den je to proces, který činím několikráte, takže o něm ani nemá příliš smysl psát, natož postup jak k celému aktu přistupuji. Tentokráte mě ovšem tuze překvapilo, když do čůrací místnosti najednou bez patřičného ohlášení vtrhla nějaká žena nepříliš starého vzezření a nebyla to téměř jistě lokální zaměstnankyně, což bylo přinejmenším podivné! Ještě podivnější bylo, že pouze prošla, otevřela třetí kabinku, ve které se nachází namísto toalety mřížovaná výlevka (architekt měl v budově smysl pro humor), povzdechla si, prošla zpátky ke dveřím a odešla. To bylo… avantgardní, pomyslil jsem si.

Zároveň mě to trochu vzrušilo, jako pokaždé když kolem mě projde žena a já mám venku nářadí na tvorbu spojení – to je reflex, nikoliv úchylka (také proto nemohu od jisté navštěvovat obvodní lékařky) – takže nebylo možno čůrat dále a musil jsem činnost trapně ukončit. Vydal jsem se okamžitě zmíněnou paní hledat, ale záhadně zmizela. On si tady do budovy může ostatně přijít kdo chce, zrovna tuhle jsme držel dveře nějakému cigánovi, který smýkal do výtahu podezřele velkou krabici.

Zbytek večera se nesl v duchu hlubokého přemítání. Těsně před odchodem jsem si ještě zašel natočit něco vody, kdyby mi vyschlo v krku a v naší krematorní úzké kuchyňce jsem potkal další (!) neznámou ženštinu, která zápasila s dvířky od myčky. Odtušil jsem, že se jedná o uklízecí paní a přestože jsem zrovna nebyl dvakráte napuštěn flirtovací náladou, rozhodl jsem se slečnu vesele oslovit: „Koukám nám sem posílají neustále hezčí a hezčí slečny na uklízení!“ a vášnivě jsem na ni zamrkal, no možná to byl spíše tik z nedostatku vitamínu Bé, ale i to se počítá. Opovrženíhodně se na mě podívala a pronesla: „Já nejsem žádná uklízečka,“ třískla dvířky a nasupeně odfuněla pryč. Ženám se člověk komplimentem nezavděčí.


Tak takhle ta uklízecí paní vůbec nevypadala. Mrzuté.



Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

můj první anál
naprimovac zad


Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *