Chtíc aby pral

Hmmm. Udělám zase to tiramisu. Po česku samozřejmě, protože kdo by se dobrovolně crcal s celkem komplikovanou přípravou tiramisu pravého, že ano. Obzvláště když se po něm (tom českém) mohou děti i samičky a vlastně i samečci, utlouct. Áno. Tak pojďme do obchodu.

Navštívil jsem po delší době superiho market, nakoupil sobě tuze kvalitní šlehačky, bych po zaplacení tuto neprozřetelně umístil na dno tašky. Na dno tašky… kelímek s víčkem silném asi jako albánský penzijní fond. Samozřejmě jsem koupil více balení, abych všechny okolo utiramisoval do němoty. Hmmm, co se asi nestalo již asi tušíte. Nestalo se totiž to, že jsem došel úspěšně domů a vklidu věci vyložil z tašky do lednice a následně použil. Stalo se přesně to, co jsem si v moment ukládání šlehaček na dno tašky částečně uvědomoval a co jsem si říkal – a totiž: přežijí to? Hmmm.

Jeden by si myslel, že ten kelímek soudruzi mlékaři z kunína už za ta léta vychytali natolik, že bude tašce-vzdorný, nakupujímu-blbovi-vzdorný a snadno otevíratelný. Ne, není tomu tak. Kelímek se v tašce klidně poláme pod tlakem krabičky sušenek s obrázkama infantilních mědvědovitých šelem. Debilní sušenky. Ano, debilní. Kurva. A ano, kurva se neříká, kurva se, když už, tak kupuje. A ano, tam neměla být čárka. Grrrrrr. A těch r je moc. Fuj. Je mi ze sebe zle!

A abych nebyl málo kokotí hlava, tak pochopitelně jsem umístil tašku na zadní zcela polstrovanou sedačku mého skvostného asijského vozidla, a to že se šlehačka rozhodla utéci směrem vně tašky jsem zjistil až po příjezdu k domovině. Okamžitě co jsem toto zřel, zahájil jsem panický mód. A to mód od slova panika, nikoliv od slova panic. Okamžitě jsem uchopil do jedné ruky rajčata, do druhé banány, do třetí ruky tašku se zřejmým šlehačkovým exploitem a jal jsem se urychleně přesunovat směrem ke vstupním dveřím. Za sebou jsem zanechával celkem zřetelnou šlehačkovou stopu. Kdyby existovala šlehačková policie, byl bych celkem snadno lapitelným smetanovým desperátem.

U vstupních dveří jsem si uvědomil, že ve schránce na mě jistě čeká tuze lákavá zásilka magazínů pro dospělé, které jsem sobě tuze nedávno objednal a to od čísla 1 letošního roku. Pokud mi je tedy ekonomických informací chtivý soused již nezcizil. V tomto pestrém obložení věcmi jsem se tedy přemístil zpátky ke schránce, bolestivým způsobem tuto otevřel a vytáhl věci ven. Zase ty zkurvené (ano! ZKURVENÉ) letáky, které tam nechci a mám to písmem větším než vlastní jméno na schránce jasně napsáno. Nu což, putuje to vždy okamžitě do koše. Otevírám vedle stojící popelnici, automaticky do ní vhazuji klíče od vozu a utíkám si otevřít byt letákama. Ano, tak daleko jsem to dopracoval. Mít ještě nějakou ruku volnou, volám rovnou do bohnic nebo do toho veselého zařízení na olomoucké třináct v městě na severu a objednávám sobě krásnou polstrovanou místnost.

Jak ti bystřejší z vás pochopili, stejně jako ženu ani kladivem nezabiješ, tak ani letákem dveře neotevřeš, i kdyby zrovna byly v akci ty nejšťavnatější meruňky nafocené pod 300wattovým xenonovým osvětlením.

S útrpným výrazem člověka, který zrovna spatřil svého souseda, otce pěti dětí, jak si nese domů balení pěti vuvuzel, jsem se tedy vrátil k popelnici a zabořený až po uši jsem se jal v této přehrábavat ve snaze si klíče přivlastnit zase zpátky. Zpoza rohu již mlsně vyhlížela sousedka, která si k popelnicím chodí čas od času vybírat dobroty, které jiní ve své třídivé odpadkové víře odhodili pryč. Naštěstí jsem klíče záhy objevil a utíkal odhodlaně zpět ke dveřím, abych konečně ukojil svou uklízecí náladu a vuvuzelu, teda – šlehačku – uklidil do odpadkové koše.

Ve víru „vzrušujícího“ odemykání a následného přenosu surovin do mého extranízkopodlažního bytu jsem si bohužel nevšiml, že šlehačka začala unikat daleko rychleji a zacákala mi radostně nové kalhoty krémově bílé barvy. Jak ironické. Několikrát jsem se praštil hlavou do zdi, protože k čemu mi jsou mozkové buňky, když i klíče vyhodím do popelnice namísto letáků. Zkurvených letáků. Ano.

Takže vybaluji věci z tašky, jogurt, druhý jogurt, sušenky, listový salát lollo biondo, ledový salát – vše krásně obalené lepkavou smetanovou tekutinou. Jeden by vskutku nevěřil, kolik bordelu dokáže taková 40% 200g šlehačka nadělat. Tašku jsem pochopitelně položil v kuchyni na podlahu, což se později, řekněme o několik úderů hlavou do zdi později, ukázalo jako ne úplně ideální krok. Šlehačka se totiž rozhodla utíkat směrem po celé kuchyni a vytvořit skvostně lepkavou konzistenci všude kam dosáhla. A že dosáhla kurevsky daleko nyní vcelku zřejmě symbolizuje chybějící omítka a prosvítající cihlovina zhruba v úrovni mého čela.

Nakonec jsem z tašky vytáhl i zdroj této radosti, tedy šlehačku. A ač jsem ji měl úplně a totálně všude, stejně ji v tom kelímku ještě poměrně dost zbylo. Nechápu, asi nějaká bílá smetanová díra nebo co. Napíšu příležitostně Stephenu Hawkingovi, ať to prošetří.

Příběh nemá žádné vyhrocení, žádnou extatickou pointu. Příběh jednoduše končí tam, kde mé duševní zdraví vzalo sobě dovolenou do (patrně) teplých krajin a mě zde zanechalo mému mrzutému osudu. Smutné.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *