Příběh je to dlouhý, zato pravdivý a plný nemilosrdných zvratů, které ovlivnily mou budoucnost do poměrně značné, nejen finanční, míry.

Můj (asi vlastní) bratr se rozhodl, ze vstoupí do svazku manželského se ženou slovenskou. Pročež bylo potřeba – dle jeho názoru – uspořádat „také stretnutie obych dvoch rodín“. Což se mělo uskutečnit na chatě rodinné, která je určena pro pět kusů lidí a spát v ní mělo lidí osm :-).

Ale roky strávené hraním tetrisu a studiem aplikované matematiky snad bratrovi pomohly tento problém jakýmsi sendvičovým způsobem vyřešit. Každopádně toto nebylo jádrem nastíněného problému.

Plán byl takový, že na stretnutie dorazím též. Z jižní moravy, kde jsem se v tu chvíli nacházel, jsem měl vyrazit do města malého na severu v pátek, bych se korektně vyspal (sám) a v sobotu ráno vyrazil na chatičku, bych celý den se slovákama se očumoval a večer jel zpátky a sebe v hospodě opil. A spokojeni by byli všichni. Toť teorie. A nyní jak se vše odehrávalo v praxi:

Mé utrpení započalo přesně ve 14:45 v pátek středoevropského času, kdy jsem si neprozřetelně zakoupil lístek na vlak českých drah, jež měl v 15:00 tzv. pravidelný odjezd. Procházel jsem jednotlivými vagóny a hledal prázdné místo, kam bych své těžiště uložil.

Bylo jich relativně mnoho. Leč ze čtyř vagónů byly tři místenkové a v každém kupé bylo vždy osm (!) míst obsazených místenkami. Ač obdažen jadrnými proslovy a vcelku velkou tonáží vůči lidem, kteří by argumentovali, že místo bylo jejich, jsem o místo v místenkovém kupé zájem absolutně neměl už z toho titulu, že bych tam najisto seděl s dalšími sedmi jedinci, kdy statisticky minimálně jeden poveze sekanou s chlebem a cibulí, jeden bude postarší důchodce, který si stále myslí, že mýdlo je nedostatkové zboží, jeden bude matka s neskutečně rozmazleným dítětem a jeden vás nenechá otevřít při třicetistupňovém vedru okénko, protože by vznikl průvan.

Kombinace výše zmíněných pravděpodobností vytvoří takové klima, za které by se styděli i v zoo, pročež setrvávat v takovém prostředí není vhodné. Šel jsem tedy dál…

Bohužel v době, kdy jsem došel do vagónu čtvrtého, jsem zjistil, že tento již je plný i navzdory faktu, že nebyl osazen místenkami. Mrzuté, leč řešitelné. Nejprve jsem si řekl, že počkám do další stanice, kde někdo vystoupí a já budu moci své bolavé já usadit na špinavou sedačku koženkovou.

Této představě zabránilo pouze 150 ks šklebáků školního věku, kteří se jali nastoupit do mého vagónku přibližně tři minuty před odjezdem. Hlučně ucpali celou uličku a z proslovů typu „héj, ne proč to nejéde“ jsem odtušil, že by rádi do stanice cílové, čímž se můj plán na usádlení se poněkud rozplynul. Ale nedal jsem na chmury, řekl jsem si rázně „seru na vás – censored -„ a vystoupil jsem těsně před hvizdem píšťalky kolejního číšníka, kterým mašinky do chodu učinil.

A tak se i stalo, že s jízdenkou na vlak jsem se nacházel na vlakovém nástupišti, leč zcela nadbytečně, neb vagónků nebylo. Rozhodl jsem se, že pojedu v pozdní večer vlakem posledním, neb mi to přišlo jako dobrý nápad a také kupé jsou tam otevřená a srdeční zástava z množství lidí by tudíž neměla hrozit. Prolelkoval jsem tedy zbytek dne a večer se přiblemcal na nádraží. Už toho dne podruhé.

Vlak měl přijet z nějaké vzdálenější stanice o chvíli dříve, než měl odjezd do stanice, kam jsem potřeboval já. Byl jsem se tedy podívat na příjezdovou tabuli, jak si vede. Na tabuli se leskla veselá hodnota Zpoždění: 150 minut. Požádal jsem kolemjdoucí, zdali by mi nepůjčila kapesník, že potřebuji vyčistit brýle. Spolu s dalšími třemi tohovečeranecestujícími jsem nevěřícně sledoval tabuli, jakoby tam dávali nějaký italský erotický thriller ze sedmdesátých let.

Začaly se ozývat první nespokojené ohlasy „to si snad dělaj prdel, ne?“, „kurvy“, „co já teď s tím dortem“ popř. „se jim ta tabula zasekla, ne?“.

Načež na tabuli to udělalo cvak a ze 150minut bylo rázem minut 160. Logika a úspěchy v rukou českých drah. Zároveň mi došlo, co přesně znamená neustále omýlané hlášení „… ohlášené zpoždění se může změnit.“

Inu, zachmuřen jsem se vydal k okénku obslužnému, bych paní v kukani požádal o vysvětlení, kde nastal problém a zdali se nejedná o chybu (v což jsem doufal). Paní směle mi oznámila, že je na trati problém, který se řeší, a že vlak, kterým chci jet, má drobné zpoždění. Ale že prý na trati z mé výchozí stanice do cca poloviny pojedou autobusy (!), které mě dopraví, překvapivě, do cca poloviny cesty.

Trochu jsem namítal, že a) mám jízdenku do vlaku tak chci jet vlakem a za b) co budu dělat v polovině cesty zhruba o půlnoci, když chci do stanice cílové, potažmo musím ještě přestupovat. Paní stroze odvětila, že „tam vám asi něco pojede, né?“, což mi odmítla ověřit v jízdním řádu, pročež jsem se tedy slušně zeptal, jestli mi za dříve zakoupenou jízdenku vrátí mé těžce vydělané peníze.

Vzala jízdenku do ruky, s někým se poradila, načež mi ji vrátila zpět a řekla, že spoj jede včas díky autobusům a že můžu jet autobusem. Už jsem neměl sílu znovu vysvětlovat, že nechci jet půlku cesty autobusem namačkaný jak rakouské děti ve sklepě, tak jsem jen podotknul, že by mě v autobuse lístek na vlak stejně nevzali, a kdyby přišel revizor, nebudu mít na pokutu. A trval jsem na svých penězích, že je chci zpět. V tu chvíli už bylo dočista jasné, že naši oblíbení humoristé nevyrůstali ve stejné době, což potvrdil nejen její výraz, ale též informace, že „jestli chcete peníze zpátky, musíte na reklamace“…

Odešel jsem ke kukani reklamační, kde tou dobou stálo, asi po obdobném zážitku, lidí ks 15. Mrzutě jsem se otočil a odešel pryč s myšlenkou, že nové auto nebude přece jen nebude zlý nápad. Zároveň jsem se rozhodl, že již nemá dnes smysl někam jezdit, že dojedu přímo na chatu ranním spojem další den.

To se ukázalo jako milý nápad. Vybral jsem spoj v 8:06 středoevropského času ve směru na slovenskou ves, který sice nestál přímo u chaty, ale kousek dál, konkrétně u jakéhosi penzionu, odkud do čtyř minut měl jet spoj tam, kam jsem potřeboval. Čili téměř ideální stav.

Vyspal jsem se u kamarádky skvělé čtyři hodiny (ano, skoro jsem ji ukecal na tamto, ale nakonec bylo jen to… mrzuté, ale to je úuuplně jiná historka) a v osm ráno se objevil na nádraží, pro změnu autobusovém, abych vyzkoušel něco nového. Autobus karosa přijel, netřeba říkat, že na čas, protože už samotný příjezd lze považovat za úspěch. Cesta ubíhala relativně dobře, už jsem téměž začal mhouřit oči, že si v poklidu zdřímnu, že už je to za mnou, když tu se ozvalo skřípění brzd, nějaké neurčité slovenské nadávky a smýklo to se mnou doleva.

Událost mě trošku probrala a jal jsem se tedy zjišťovat, co se stalo. Řidič slovenského původu musel náhle změnit směr, naštěstí bez vážnější úhony, v důsledku změn na silnici krátce asi ve 3/4 cesty. Což jsem považoval za nutné zlo, a předpokládal jsem, ze do další stanice holt pojedeme serpentýnami skrze vesnice.

První obavy přišly s prvním cyklistou, kterého jsme pronásledovali dobrých deset minut zhruba desetikilometrovou rychlostí do poněkud příkrého kopce se zatáčkami, za které by se nemusel stydět ani vynálezce kružítka. Naštěstí brzy upadl do příkopu a jeli jsme dál.

Chvíli byl klid a tak jsem tedy pozoroval hezčí krajinu, než je ta u hlavní silnice a kolébal se v rytmu cest tu doleva, tu doprava… Nadobro jsem zahodil myšlenku, že bych si zdřímnul, ale o to veselejší bylo pozorovat okolí. Co mě však trochu celý dojem kazilo, byli vesničani, kteří od sbírání brambor odtrhovali zrak a nevěřícně kroutili hlavami při spatření autobusu – karosy – jak projíždí jejich vískou. To ve mě poprvé začal hlodat červík pochybnosti, jestli skutečně jedeme správným směrem.

Když jsme tímto způsobem dorazili až do vesnice, jejíž název se datoval patrně ještě do dob rakousko-uherska, řidič zastavil, vystoupil a oslovil nějakého bodrého muže kosícího trávu, zdali by mu neukázal, kudy by se dostal do další zastávky. Bodrý muž vyhověl, ukázal na opačnou stranu než jsem doufal. Šofér znechuceně nastoupil, za nejbližším topolem karosu otočil a jeli jsme zpátky.

Ten pomyslný „kousek“ se mi nakonec stal osudným, ale nepředbíhejme.

Do dvaceti minut se nám podařilo najít civilizaci a opustit serpentýnový kraj, abychom po další skorohodině dorazili na místo určení. Mrzuté na tom akorát bylo, že autobus, který jezdí co hodinu a kterým jsem měl jet cca čtyři kilometry na chatu, jsme potkali v protisměru už drahnou dobu zpátky, pročež maximálně co jsem mohl udělat, bylo mu zamávat.

Vystoupil jsem tedy u Šenku, zavolal sobě taxi, o kterém jsem se mylně domníval, že bude jezdit za lidové ceny podobně jako v nedalekém městě (kde jsem to znal), a že ten tříkilometrový kousek mě sklouzne za rozumnou cenu, když je to přece jen z kopce a vůbec.

Ó jak převelice jsem se mýlil! Možná mě mělo zarazit, že vozidlo taxi služby, do kterého jsem nastoupil, nemělo označení „taxi“, ani ceník na dveřích a jediné, z čeho se dalo usoudit, že se jedná o taxi, byl fakt, že to bylo auto.

Na místo určení jsme dorazili za nějakých osm minut, za které si veselý pán řekl 150 korun českých. Chvíli jsem přemýšlel, že mu dám místo toho jízdenku na vlak, která mi zbyla z minulého dne a byla přibližně o stejné hodnotě, ale pak jsem si to raději rozmyslel a bezeslov mrzutou cenu zaplatil.

Inu, kapitalismus v rouše Adamově.

Korunu všemu nasadil však až bratr, který mě ve dveřích chatičky přivítal slovy: „Ahoj bratře! Dobře, že jsi dorazil. Ani se nezouvej, jdeme na oběd do Šenku, za deset minut nám jede autobus!“ (samozřejmě do míst, odkud jsem se zrovna dotrmácel…)

Ještě, že mi bůh naježil tak kvalitní smysl pro humor.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *